Právě naopak. Teď už to mohu prozradit, protože tatínek nežije. Měl jednu zásadu. Ženy prý patří na letiště až po setmění. Tedy spíše k potěše pilotů. Myslel to naprosto vážně. Já se mu už v pubertě snažila dokázat, že patřím na letiště i během letových dnů. Nakonec se nechal přesvědčit a výcvik jsem začínala u něj.
To jste měla k profesionálnímu létání dobře nakročeno.
Vizitka* Narodila se 19. září 1960 ve Studené na Jindřichohradecku. |
Co vás k tomu rozhodnutí nakoplo?
Štvalo mne, že sedím v kanceláři ČSA jako úředník a kolem mě chodí moji spolužáci z Žiliny v modrých uniformách pilotů se zlatými prýmky na rameni a míří k letadlům, která na ně čekala na ploše. Už jsem sice byla tak trochu smířená s tím, že půjdu jako úředník nakonec i do penze, ale doma jsem si pořád stýskala, že to už nemůžu vydržet a že bych chtěla létat. Naštěstí mi můj manžel řekl: Když to nemůžeš vydržet, tak pro to něco udělej. Takže moje cesta do pilotní kabiny začala vlastně rozhodnutím rodinné rady, že přišel čas maminku vypustit na nebe.
To je v letectví tak snadné rozhodnutí? Myslela jsem, že k postu pilota vede tvrdá cesta.
To vede. A taky pěkně drahá. Musela jsem si vzít půlmilionovou půjčku, abych měla na zaplacení kurzu. Teď už to přijde dokonce na dva miliony korun. Dřív se dělával výcvik na pilotování dopravních letounů v Americe. To sice bývalo levnější, ale v Česku je na velmi vysoké úrovni a jsem ráda, že jsem nemusela nikam nadlouho cestovat. Když jsem si tu půjčku brala, věděla jsem, že mám podporu v manželovi a že mám i s ohledem na věk vlastně poslední šanci dostat se jako pilotka nahoru.
Rozhodně nejste v Česku jediná pilotka, že?
České pilotky |
Měla jste přece za sebou výcvik v akrobatickém létání, takže vám to asi zase tak velké problémy nedělalo, ne?
Kdybych ty zkušenosti neměla, asi by mě vůbec do tohoto výcviku nepřijali. Už mi bylo přes čtyřicet let. Navíc akrobacie a dopravní létání má společné jediné - všechno se odehrává ve vzduchu. Předtím mě učili, že při akrobatickém létání se mohu spolehnout na přístroje jen v obtížných situacích. Tady to bylo naopak. Žádné koukání z okénka, musela jsem stále sledovat přístroje v kabině dopravního letounu. Už jsem si zvykla. Teď se podívám z okénka jen ve chvíli, kdy za jasného počasí prolétáme nad Alpami. To je úžasný zážitek.
Jste pilotkou, v kabině s vámi sedí ještě kapitán. Nežárlí tak trochu váš manžel?
Můj muž Stanislav je dopravní pilot. Teď už mohu říct, že jsme dva roky létali linky spolu. Nechtěli jsme to zveřejňovat, protože jsme se báli, že nám to zakážou. Některé společnosti to totiž nepovolují. Myslím, že můj muž ví, jak to v kabině letounu chodí. I proto nežárlí. Ví, že máme s kapitánem na starosti při těch krátkých letech spoustu jiných věcí než nějaké flirtování.
Na druhé straně jsou kapitáni určitě jako muži galantní.
Dělávám si legraci, že poznám, jestli mi můj kapitán přinese kávu ve chvíli, kdy ještě před startem mluví telefonem se svou manželkou. Pokud se na ni rozčiluje, že mu špatně vyžehlila košili nebo že ten oběd fakt nebyl k jídlu, pro kávu si raději zajdu sama.
Většina lidí zná průběh letu jen jako cestující. Jak to vypadá v pilotní kabině?
Dnes už to není tak, že kapitán je při letu vždy nadřazen pilotovi. Oba mají stejné funkce. Kapitán má ale větší plat a také zodpovědnost za vyřešení manévru v obtížných situacích. Když dojde k nejhoršímu, právě on jako poslední rozhodne, co dělat. Jinak, jeden z nás řídí letoun a ten druhý koresponduje s řídicími věžemi, ladí navigaci, otevírá mechanizace. Pak se zase vystřídáme.
Myslela jsem, že pilot řídí jen v okamžiku startu a přistávání? Máte přece autopiloty.
To máme. Ale jen pokud je vše bezproblémové. Naše letadlo je hornoplošník a vítr s ním dovede pořádně zacloumat. Ve chvílích, kdy jsou turbulence, vás autopilot nechá na holičkách a pak už je jen na pilotovi, aby bojoval. Od toho tam přece za kniplem je.
Nebojíte se, když se letadlo propadne ve vzduchu o pěkných pár metrů?
Mám ráda poctivý boj se živlem. Když fouká vítr, je špatné počasí a jsou turbulence. Jednou jsem takhle bojovala s větrem při přistávání a kapitán mě v tom nechal a jen křičel: No to je úžasné, že tu máme jen sedmdesát lidí. Kdyby se nám jich pozvracelo sto padesát, tak bychom to asi nepřežili. Jindy jsme se dostali do bouřky, která nebyla na radaru. Propadli jsme se ve vzduchu, a když nám šéfstevard hlásil situaci vzadu, jen přidal informaci, že on si stačil sice na servírovací vozík lehnout, ale všechny hrnky na kávu skončily na stropě.
Posilujete, abyste byla živlům rovnocennou soupeřkou?
Občas chodím cvičit. Ale hlavně kvůli pravidelným kontrolám v Ústavu leteckého zdravotnictví. Každé dopravní letadlo má odlehčené řízení. U těch opravdu velkých je to tak vymyšlené, že se musí ještě dokonce přitěžovat, aby pilot řízení cítil. Ale u letounů ATR, na kterých létám já, je to trochu jiné. Když jste šikovná, dá se letoun v turbulencích uřídit poměrně lehce.
Říká se, že nejtěžší jsou starty a přistání. Je to pravda?
Ano. Já vlastně pořád startuji a přistávám. Létám totiž na tratích ve střední Evropě. To se jen zvednete z Ruzyně, k Dačicím stoupáte, chviličku jste v letové hladině a pak už k Vídni zase klesáte. Někdy si ani to kafe nestačím nahoře vypít.
Zvláště když na vás vyjde radiová komunikace.
Ve vzduchu se mluví jen anglicky, aby si všichni rozuměli. Někde je ale korespondence se řídicími věžemi docela těžká. Například nad Vídní neustále někdo mluví. Přijde mi, že Rakušané si dávají záležet na tom, že mluví špatnou anglickou výslovností a ještě navíc hodně rychle. Zábava bývá kvůli výslovnosti i s Italy. A když začnou Angličané mluvit po svém, je někdy složité jim rozumět i jim. Naštěstí za nějaký čas už pochopíte, co po vás chtějí a co by se jim tak mělo odpovědět. Ale já pořád angličtinu piluji. Teď se například s manželem chystáme na jazykový kurz do Sydney.
Předpokládám, že tam si s sebou vezmete i nějakou sukni. Vaše pilotní uniforma má totiž jen kalhoty. Nevadí vám to jako ženě?
Je to velmi praktické. Knipl, kterému se oficiálně říká sloup řízení, máme v kabině vlastně mezi koleny. Nedovedu si představit, jak bych to řešila se sukní. Je ale pravda, že když často létáme, jsme zvyklé automaticky sedět s roztaženými koleny i v civilním životě. Jedna moje kamarádka-pilotka jela po službě metrem domů a divila se, proč na ni chlapi zírají. A pak si uvědomila, že má na sobě sukni a kolena pěkně doširoka od sebe. Tak, jak je zvyklá z pilotní kabiny.
Váš manžel je pilotem Airbusu 320, což je mnohem větší letadlo, než jaké pilotujete vy, netoužila jste také po nějakém větším stroji?
Na výběr pro pilotování boeingu už jsem byla. Ale přišla krize, která se promítla i do naší letecké společnosti. Na druhou stranu, mám menší letadla ráda. Není to plně automatizovaný stroj, tam jste ještě opravdu pánem situace a skutečně řídíte. Občas se proto směju manželovi, že on mačká jen knoflíky.
