(Rozesměje se) Knížku jsem teď půl roku neviděla. Při maratonu toho moc nenačtete, s otevřenou knížkou se špatně běhá. Vedle postele mám pořád ještě hromadu vánočních dárků.
Ještě jste je ani nerozbalila?
To ano, jsou samozřejmě rozbalené, teď se k nim pomalu dostávám, moc se těším na cédéčka a hlavně na knížky, čtení je moje velká radost.
Máte za sebou půlroční maraton, dovedete si představit, jak se takový běžec cítí v cíli?
Mnohem lépe než dřív.
Byl to trochu náročnější terén?
Ano, musíme ještě trochu vydýchávat.
Nepřepálila jste start?
Milena Vicenová (54)* Narodila se 12. 8. 1955 v Přerově. |
Přesto se zeptám, byl to nejhektičtější rok, jaký jste zažila?
Byl mimořádně náročný a mimořádně zajímavý. Největší napětí jsme vnímali před startem, v listopadu a prosinci. Podobně to popisovali i kolegové ze zemí, které absolvovaly předsednictví před námi.
Čekala jste, že nastane tolik nenadálých událostí? Kritizovalo se v podstatě od začátku a ze všech stran.
Vždycky jsem říkala, že musíme být připraveni na neočekávatelné. Kritika a nedůvěra nás zase tolik nepřekvapila. Ukázalo se, že s nimi bojovaly i jiné země, když je čekalo první předsednictví. Pokud jde o krizi, věděli jsme, že nějaká může přijít. Poznala to třeba Belgie po 11. září 2001, Nizozemí v roce 2004 po tsunami, Rakousko na jaře 2006 v době ptačí chřipky. Ale že toho bude tolik, to jsme tedy netušili. My jsme s krizí začínali hned první den, to Rusko zastavilo dodávky plynu, potom válka v Gaze, pokračující ekonomická krize, nová vlna chřipky. A za nějakou dobu přišel pád české vlády…
To musel být dost nepříjemný okamžik.
Museli jsme ostatní přesvědčit, že situaci zvládneme, že předsednictví spolehlivě dokončíme. Bylo nutné za všech okolností zachovat klid a mít pevné nervy.
Co si vlastně pod vaší pozicí velvyslankyně v EU mám představit?
Je to, jako když řídíte takové malé ministerstvo, protože náš tým čítal asi dvě stě třicet lidí. Kromě řízení úřadu má ale můj post i aspekt klasické diplomacie, který se projevuje při jednání s ostatními velvyslanci. Vedla jsem jednání sedmadvacítky v oblasti justice, vnitra, ekonomiky, koordinovala práci všech úseků. Pak je tu ta diplomatická rovina – otevírání kulturních akcí, přednášení projevů, recepce, kde se opravdu pracuje. Připravuji také některé společenské akce.
Zaujala mě ta recepce. V čem se liší pracovní od těch jiných?
Pro diplomata je každá recepce pracovní. Záleží na příležitosti, ke které se koná – státní svátek, konec předsednictví, důležitý okamžik před jednáním. Když ji organizujete, musíte vědět, čeho chcete dosáhnout. Rozhodně to není jen příležitost, jak se pobavit. Musíte vybrat partnery a na nikoho důležitého nezapomenout, najít vhodný termín, který se nekryje s jinou akcí v Bruselu, vaše pozvánka musí zaujmout. Je dobré, když vymyslíte něco nového, když hostům nabídnete zajímavou ukázku kultury naší země. Když na recepci vytváříte příjemnou atmosféru, poznáváte nové spolupracovníky, získáte spoustu zajímavých informací.
Trochu špionáž, ne?
Spíš něco jako teambuilding. Lépe se poznáte a získáte informace, ke kterým byste se jinak třeba nedostala.
Je to alespoň někdy zábava?
Určitě, a je to tak dobře. Pokud se má sedmadvacet členských států dohodnout, je důležité udržovat přátelské vztahy, spolupráce je založená na osobních vazbách. Třeba taková drobnost, to, že my velvyslanci se oslovujeme křestními jmény, hraje důležitou roli. Když znáte kolegy i mimo jednací stůl, při vyjednávání můžete snadněji sdělovat i nepříjemné věci, protože vám kolegové víc věří a rozumí.
Myslela jsem si, že při takových akcích jde hlavně o dobré jídlo a pití.
Jídlo a pití je jen doprovodný prvek. Vždycky se snažím, abychom dobře reprezentovali naši republiku. Chci předvést pokaždé něco nového, třeba naši hudbu nebo to, že umíme špičková vína…
Takže ne špion, ale vyjednavač...
Právě vyjednávání mě na práci velvyslankyně baví nejvíc. Nejraději mám vyostřená jednání, při kterých sedí u kulatého stolu všech sedmadvacet velvyslanců a každý má svou pravdu, svou cestu, kterou chce prosadit. Je vynikající, když se vám nakonec podaří najít řešení, které je přijatelné pro všechny.
Jak jste se k té práci vlastně dostala?
Oslovil mě místopředseda vlády Alexandr Vondra. Bylo to koncem léta 2007, tehdy jsem vyjednávala s Evropskou unií finanční prostředky pro Českou republiku ze strukturálních fondů. Zeptal se mě, jestli bych se nechtěla podílet na přípravách na předsednictví EU.
Byla jste překvapená?
Byla, a moc. Na ministerstvu zahraničí jsem tehdy nepracovala a o diplomatické dráze jsem neuvažovala.
Věděla jste hned od začátku, že se jedná o tak vysokou pozici?
To mi řekl rovnou. Nechala jsem si jeden den na rozmyšlenou.
Tak málo?
Jsem zvyklá rozhodovat se rychle. Práci Stálého zastoupení v Bruselu jsem dobře znala z mých předchozích pozic, mnohokrát jsem tam naši republiku zastupovala na odborných jednáních. Tady ale bylo důležité probrat nabídku s rodinou. Nejdřív jsem odmítla, ale rodina mě podpořila a druhý den jsem odpověděla ano.
Co by bylo důvodem odmítnout? Kývla byste na ni třeba před deseti lety?
Zcela určitě by to byla rodina. Dokud mě děti potřebovaly, dlouhodobý pobyt v zahraničí jsem odmítala.
A odjela jste do Bruselu sama, nebo se s vámi stěhovala i rodina?
Dcery jsou dospělé a manžel má práci, kterou má rád a na které mu záleží. Odjela jsem sama. Dnes, kdy máme skype, maily, není žádný problém zůstávat v úzkém kontaktu s rodinou a s přáteli, i když jsme od sebe stovky kilometrů.
Jste mezi bruselskými velvyslanci jediná žena?
Jediná, mám dvacet šest kolegů – mužů. V minulosti řídily výbor velvyslanců při předsednictví přede mnou dvě ženy. V roce 2004 Irka a v roce 2005 Lucemburčanka. Obě byly výborné.
A měla jste to jako žena těžší, nebo jste z toho někdy těžila?
Nedá se říct snazší nebo těžší. Bylo to jiné. My ženy máme jiný způsob uvažování, jiné cesty řešení. Obvykle neboucháme do stolu, nekřičíme a necítíme takovou potřebu prezentovat se osobně. Mnohem důležitější je pro nás dosáhnout dohody. V tom se my ženy od mužů při jednání lišíme. To, co se může zdát jako měkkost, je jen jiný způsob práce.
Je docela výjimečné, že jste se zrovna u nás, v zemi s velmi malým zastoupením žen v politice a veřejných funkcích, dostala tak vysoko. Proč si myslíte, že je u nás tak málo žen na podobných postech?
Nevím, ale věřím, že v budoucnosti se to změní. Smíšené týmy mají nejlepší výsledky, mně se to pokaždé osvědčilo.
Ženy jsou v české politice nedostatkové zboží. Vás nikdo do své strany neláká?
Žádná taková nabídka se ke mně nedostala.
Co ženský svět v Bruselu, jako povídání u kafíčka a nákupy?
V Bruselu to s dámskou módou není nejslavnější, je lepší zajet si do Antverp nebo některého jiného města blízko Bruselu, třeba do Waterloo. Ale je to nutnost, jako žena se bez toho neobejdu ani tady. To přece k našemu životu patří... Ale řeknu rovnou, že jsem se snažila všechno si pořídit, ještě než jsem se do Bruselu odstěhovala. Včetně takových detailů jako šampony nebo punčocháče. Nakoupila jsem si je na půl roku dopředu. Pak nebyl čas.
Fakt jste neměla čas si ani nakoupit?
Neměla, opravdu se mi zásoby vyplatily. Všední dny jsem byla dlouho v práci, v sobotu jsme měli pravidelné videokonference s Prahou a porady, které se často protáhly do pozdního odpoledne. V Bruselu to není jako v Praze, v sobotu v šest všechny obchody zavřou a v neděli neotevře vůbec nikdo. Má to ale i výhody. Projděte se klidným nedělním Bruselem, kdy jsou všechny obchody zavřené, a uvidíte, jak je ten klid příjemný.
Jaký je bruselský společenský život, když nepočítám ty pracovní recepce?
Vzala jsem si k srdci rady jednoho mého předchůdce. Říkal mi: "Udržujte si kondici a sportujte, budete v obrovské zátěži." Já sice vůbec nejsem duší sportovec, ale každý den cvičím, chodím plavat, občas si vyjedu na kole nebo běhám v parku. Je to dobrý způsob, jak se uvolnit po těžkém dni nebo týdnu.
O úřednících se říká, že jsou suchaři. Jsou?
Nejsou zas tak suchopární. Lidé na vysokých pozicích musí mít nadhled, velkorysost a smysl pro humor. Mí kolegové jsou někdy až překvapivě vtipní, stává se, že když se jednání protáhne do noci, někdo prohodí vtip a atmosféra se hned projasní.
Kolují po Bruselu vtipy?
Spíš o jednotlivých národech než o úřednících, ale jsou spíš dobromyslné.
Co za vtipy se vypráví o nás?
Obávám se, že se některé vtipy strefují do malé české občanské statečnosti, nedostatečné hrdosti.
Na co budete jednou víc vzpomínat? Na bruselské jídlo, nebo pivo?
Obojí. Ale mám ráda i Brusel. Je to jiný svět, nejsou to jen betonové budovy unijních institucí, je tam spousta krásných secesních domů. Brusel je překvapivě přívětivé a vlídné město, plné kaváren, hospůdek s vynikajícím pivem, restaurací s výbornou kuchyní, jsou tu galerie se zajímavými výstavami. Městu sice chybí řeka, kterou Belgičané nechali svést do podzemí, ale zato vás potěší spousta parků, jezírka, lesy na okraji města.
Žijí Bruselané jinak než my?
V Bruselu často prší, bývá tu ošklivě, ale jakmile vysvitne slunce, všichni vyrazí ven. I v listopadu pak můžete sedět před kavárnou a pít kávu venku. Belgičané se víc než my umí radovat i z mála, mají radost z drobností. Žijí podle hesla Užij dne. Příjemnou zkušeností byla třeba neděle bez aut. Všichni to opravdu dodržují, nadšeně vyrazí ven na kolech, přátelsky vás upozorní, že můžete jet tramvají zadarmo. U nás ani nepoznáte, že se něco takového děje. Ale Brusel má i temnější stránky.
Co je temná strana města?
Hodně domů tam chátrá, na okraji města jsou opuštěné průmyslové podniky. Brusel má stejné problémy jako ostatní evropská velkoměsta.
Vaše dcery jsou dospělé. Myslíte, že je vaše kariéra někam postrčí?
Obě dcery teprve před nedávnem dokončily studia medicíny a biologie. Uvidíme, co jim život přinese. I já jsem měla původně jiné plány, když jsem studovala veterinární medicínu.
Ale umíte pět jazyků. To skoro vypadá, že jste se na diplomatickou kariéru chystala už jako malá. Jak jste vlastně za komunistů v Přerově přišla k tolika řečem?
Tatínek nás, mě i moje dvě sestry, k nim vedl odmala. Oba rodiče jich výborně ovládali několik, sledovali světovou literaturu, četli knihy v originále. Už můj dědeček pracoval ve veřejné správě – řídil přerovské městské úřady, jezdil na úřední jednání po Evropě. Škoda, že jsem ho nikdy osobně nepoznala, zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.
Takže jste se tolik řečí naučila sama doma?
Začala jsem doma s angličtinou, potom ve škole s francouzštinou a němčinou, samozřejmě i ruštinou. Nejdřív to bylo jenom díky pevné ruce tatínka, který nám při snídani pouštěl nahrávky jazykových kurzů na magnetofonu Sonet duo, my jsme občas brblaly a nadávaly, a když nebyl doma, magnetofon jsme hned vypínaly. Jazyky mě začaly bavit až později, někdy v šestnácti, i díky výborným profesorům na přerovském gymnáziu.
Miroslava Vicenová s Mirkem Topolánkem na Českém plese, který se konal v Bruselu.
Proč jste s takovou výbavou šla studovat veterinu?
Můj tatínek v květnu 1945 uvažoval o studiu diplomacie, ale moudrý strýc mu to rozmluvil s tím, že doba může být zlá, nebude přát mezinárodním vztahům, zato medicína bude potřebná pořád. Takže tatínek byl dětský lékař, sestra řídí kliniku nemocí z povolání, vlastně už můj pradědeček byl lékař. Je to taková rodinná tradice. Snad proto jsem i já vystudovala veterinární medicínu.
Ale vy jste nakonec byla veterinářkou jen krátce. Proč?
Opravdu jen chvilku. Po škole jsem měla děti a po mateřské jsem přešla k zemědělské novinařině. Odbornost jsem tam uplatnila a zároveň jsem měla čas na děti.
Zvládla byste ještě třeba porodit hříbě?
To víte, už jsem z praxe vyšla, ale veterinární svět mám pořád hodně ráda.
Jako veterinářka jste asi byla tolerantní matka, která dovolí dětem jakékoliv zvíře.
Měli jsme psa, kocoura a rybičky. Ale žádné výstřelky.
Že nejste na výstřelky, to se hodí i dnes. Jako diplomatka byste měla excelovat ve znalostech etikety. Máte nastudovaného Gutha-Jarkovského?
Pro velvyslance, který se zabývá klasickou diplomacií, je etiketa asi důležitější než v pozici, kterou zastávám já. Naše role při vyjednáváních je trochu jiná. Mnohem důležitější než etiketa je slušnost, ohleduplnost, tu si asi neseme spíš z domova. Tady v Bruselu jsem mnohokrát využila zkušeností a znalostí paní Elišky Haškové-Coolidge. Často jsem si vzpomněla, jak nás upozorňovala na zdánlivou drobnost – umět se omluvit, mnohokrát se mi osvědčilo písemně poděkovat za pozvání na recepci, za příjemný večer. To se u nás moc nedrží.
Dnes už se tedy nebojíte ani audience u královny?
(Směje se) Kdyby přišlo na skutečnou audienci u anglické královny, to bych paní Elišku určitě požádala o konzultaci.
