Tu jeho vinotéku bych rozmlátila

Pořád ještě se to snaží brát s humorem a pochopením, ale přiznává, že jí to jde čím dál hůř. "S Lubošem jsme začali chodit na vysoké škole. Tenkrát patřilo ke studentskému životu spíš zaskočit na pivo, ale on si vždycky dal skleničku vína.

Poznám, co mi chutná, víc mě nezajímá... | foto: Iveta Lhotská, MF DNES

Mně se to vlastně líbilo, uměl o něm povídat, ocenit ho, vypadalo to zajímavě, imponoval mi. Na rozdíl od kluků z ročníku se nikdy neopil, spíš jen znalecky usrkával."

Rady pro ni

1. Bude to sice těžké, ale přece jen se snažte svého muže neustále zatahovat do problémů rodinného rozpočtu.

2. Trvejte na částce, která v rozpočtu musí zůstat vyhrazena jen pro potřeby rodiny a tím i nedotknutelná.

3. Zkuste v sobě probudit sílu, a přece jen se svým mužem jeho koníček aspoň trochu sdílet. Možná k němu před vámi utíká víc, než by sám chtěl.

4. Najděte si vlastní zábavu, pomůže vám to zvládnout pocit osamění, kterému propadáte.

5. Vrozená mužská touha po sběratelství je něco, čemu sami těžko vzdorují. Zákazy nic nevyřeší. Jistou míru tolerance budete muset vždycky osvědčit.

Jeho rodiče pocházeli z Moravy, víno měla celá rodina v krvi. Když se Jarka s Lubošem vzali, vždycky si jednou dvakrát do roka od známého vinaře dovezli pár demižonů, jejich obsah pochválili, vypili a zase byl na čas pokoj. "Prostě se u nás pilo jen příležitostně, koneckonců, na víc jsme ty první roky po svatbě neměli," připouští jednačtyřicetiletá hnědovláska.

Jenže koncem 90. let se vystudovaný ekonom Luboš chytil u prosperující firmy a svůj přátelský okruh obohatil o nové tváře.

"Tam to začalo," vzpomíná jednačtyřicetiletá Jarka. "Hodně se dal dohromady s jistým Michalem, ke kterému jsme pak často chodili na návštěvy. Byl čerstvě ženatý, on i jeho žena hodně vydělávali, pořídili si dům a tam se Luboš zbláznil do jeho vinotéky. Když pak od Michala dostal k narozeninám drahé červené, přinesl ho domů a slavnostně prohlásil, že to je zakládající kámen jeho sbírky." A hned začal ve sklepě jejich zděděného domku pro ni budovat prostor.

Slabounký tón višně? Nerozeznám.

Tenkrát se Jarce vinotéka zdála jako senzační nápad. "Vždycky se mi líbili chlapi, kteří mají nějakého koníčka," tvrdí. Do Lubošovy startující kolekce dokonce s chutí přispívala.

"Alespoň jsem měla vyřešené, co mu dát na Vánoce nebo k narozeninám. Jenže časem moje dárky přestaly jeho nárokům stačit. Do vína se prostě umanul, studoval o něm kdeco a najednou mu to naše obvyklé z Moravy začalo být málo. A to jsem se snažila vybírat hodně dobré, přesněji řečeno hodně drahé. Jednou jsem chtěla být vtipná a darovala jsem mu luxusně zabalenou flašku s jakýmsi patokem, ale než jsem stačila vysvětlit, že to je žert, schytala jsem hodinové kázání."

Nějaký čas se pokoušela manželův koníček sdílet. "Když si na to dneska vzpomenu, musím uznat, že to z mojí strany byla trochu šaškárna. Točila jsem sklenicí proti světlu, hodnotila barvu, přičichávala, usrkávala, pomlaskávala, tvářila jsem se znalecky... a v podstatě mi to moc neříkalo.

Poznám, jestli mi víno chutná, nebo nechutná, víc mě nezajímá. Prostě na to nemám buňky. Nějaké chutě se mi sice na jazyku rozehrávají, ale abych pojmenovala, jestli cítím slabounký tón višně, na to asi nestačím."
Byla by se s tím smířila, kdyby se Lubošův koníček nezačal měnit v posedlost, která pomalu likvidovala rodinnou kasu.

Místo dovolených degustace

"Luboš si nějak zapomněl všimnout, že na tom nejsme

Rady pro něj

1. Zamyslete se nad tím, jestli se ve vaší rodině neztratila komunikace. Bývá to znamení, že něco není v pořádku.

2. Už staří Řekové tvrdili, že člověk je mírou všeho. Zkuste to číst jako vzkaz, že vztah k věcem by neměl přebít vztah k lidem.

3. Rodinný rozpočet je i vaše věc. Nejde tedy jen o to, kolik peněz do něj nasypete, ale i jak se zužitkují k prospěchu všech.

4. Myslete na to, že pokud vy na míře svého koníčku trváte, měla by mít náležitou částku z rozpočtu i vaše žena.

5. Zkuste nenásilně svou ženu opět přitáhnout ke svému koníčku. Dva lidé, kteří jen trucují, se domluví těžko.

tak dobře jako jeho vinotékoví kamarádi," vypráví Jarka. "Když Michal svoje kumpány pozval k sobě na degustaci, prostě na to měl. Když si Michal dopřál nákup za pár tisíc, jeho kapsa to možná ani nepocítila. Ale náš rodinný rozpočet Lubošův nákup pozná zatraceně dobře."

"Máme dvě děti, kterým potřebuju dát najíst, koupit jim boty, sešity do školy, a to něco stojí," rozčiluje se čím dál víc. "Stojím v krámě, rozvažuju, jestli koupit dva jogurty, nebo jen jeden, a Luboš večer přitáhne lahev, za kterou bych koupila těch jogurtů celý karton. Zkrátka jsme se doma začali permanentně štěkat o peníze."
Podle Jarky to však byly debaty dost bezvýsledné.

"Vždycky mě přehádal. Tvrdil, ať jsem ráda, že ty peníze neprohýří, dobře vybavená vinotéka je přece perspektivní investice. A víno ušlechtilá zábava. Ze začátku, když se objevil ve dveřích celý šťastný s novou zásobou, jsem ještě občas změkla, ale dneska už ne. Prostě tu jeho vinotéku nenávidím."

"Jenže nejde jen o peníze," dodává Jarka. "Jsem pořád sama. Pomalu se kvůli tomu jeho vínu s Lubošem ani nevídáme. Nepopovídáme si. Přijde domů, zhltne večeři a zmizí ve sklepě u těch svých flašek. Jestli tam chlastá, nebo na ně jen kouká, mě už vůbec nezajímá. Nebyla jsem dole snad rok. Když navrhnu, že pojedeme na hory, zrovna se to nehodí, protože u někoho je zajímavá degustace. Když zajdeme ke kamarádům na kus řeči, můžu se vsadit, že se do půl hodiny začne žvanit o tom, jaké bylo letošní beaujolais."

Vloni děti nechali u babičky a vyrazili do Paříže. "V tom případě samozřejmě s dovolenou ochotně souhlasil. Strašně jsem se těšila, jenže hádejte, do jakých krámů jsme chodili... Nikdy v životě jsem na nikoho tak nekřičela. Kdybych se aspoň na pár hodin denně neodtrhla, Montmartre jsem ani nezahlídla." Co na to její muž?

Našeho rozhovoru se odmítl zúčastnit. "Jarka přehání," řekl do telefonu. "Ať je ráda, že neběhám za ženskými. Má bídu? Nemá. Dávám do společné kasy? Dávám. Nerozumím, proč není schopná pochopit, že víno je nádherná záležitost..." "Samozřejmě, že nehladovíme," reaguje na to Jarka. "Ale taky bych si ráda čas od času dopřála něco, co by potěšilo zase mě. Bohužel, na to už mi peníze nezbývají. Nikdy bych nevěřila, že se Luboš změní v takového sobce."

Co s tím: Najít míru

Mít koníčka je v drtivé většině mužská záležitost. A jsme zvyklí vnímat ho jako svědectví o dobrých sklonech toho, kdo se takto baví.
Cožpak nám nepodává důkaz o svých hlubších zájmech, systematičnosti, pečlivosti a tak dále...? I mezi manželskými poradci se objevuje názor, že chlap, který nemá koníčka, za moc nestojí, protože se jen válí u televize. Děvče, které s "koníčkářem" vstupuje do partnerského vztahu, často věří, že se ten její zabaví a nebude běhat za ženskými. Pokud "koníčkář" zachová míru, nedá se samozřejmě proti jeho ušlechtilé zálibě nic namítat. Jenže udržet míru jakéhokoli svého jednání je sice jedna z nejdůležitějších, ale zároveň nejtěžších věcí. A právě koníček, protože má tendenci sílit, někdy svádí k tomu překročit ji. Pokud pak příliš přeroste přes hlavu, změní se v náruživost, která ohrožuje rodinné finance i vztahy. Začne se řadit mezi negativní sklony, svým způsobem srovnatelné s alkoholismem, drogami či gamblerstvím.
Problém je, že tato proměna bývá plíživá a je těžké zachytit hranici, kdy koníček ztratí míru a začne být nebezpečný.
Člověk, který propadne alkoholu, od začátku tuší, že to není dobře, a kdekdo mu to s chutí řekne. Ale kaktusář, filatelista ani vinař takovou regulaci nemají.
Muže, který sbírá známky či hromadí znamenité víno, jeho okolí spíš podporuje, někdy dokonce velmi nadšeně. Když to pak v jeho vztazích s nejbližšími lidmi začne skřípat, je pochopitelně překvapený. Cítí se ublížený. Nerozumí, o co jim jde, a tím víc se ke svému koníčku přimkne, protože u něj pochopení nachází. Je to trochu začarovaný kruh.
Pravda, občas se najde někdo, kdo vytuší, že se mu koníček změnil v těžko ovladatelnou náruživost a svůj život tomu podřídí. Znám mladíka, který sbírá modely aut a kvůli nim se neoženil, protože jak tvrdí: "Kdybych měl děti, umíral bych strachy, že nemají co jíst."
Kateřina Irmanovová, psycholožka