Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Toto je nejhorší matka na světě. Přestože si myslíte, že jste to vy

  1:48
Lenore Skenazy je americká novinářka, která ani nerozčtvrtila vlastní dítě, ani ho neprodala do otroctví, přesto si vysloužila titul z názvu článku. Co provedla? To, co její, a pravděpodobně i vaše, matka dělala běžně.

Americká novinářka Lenore Skenazy nechala svého devítiletého syna Izzieho jet samotného metrem. Říkáte si: "No a co?" U nás je to celkem běžné, ale Amerika z toho byla perplex. Lenore o synově "dobrodružství" napsala sloupek do novin a vysloužila si titul Nejhorší matka světa. | foto: Profimedia.cz

Izziemu, Lenořinu synovi, bylo právě devět let a moc chtěl jezdit sám do školy metrem. Jenže šlo o newyorské metro, jehož pověst vytvářejí hlavně hororové a kriminální filmy a které je ve skutečnosti sice špinavé jako horník po šichtě, ale mnohem bezpečnější, než si většina z nás myslí.

Dnes padesátiletá Lenore to probrala s manželem a pak vybavili synka mapou metra, několika dolary na telefon a svojí důvěrou. Izzie nebyl sežrán podzemní příšerou, unesen gangem bezdomovců ani se nestal novým mazlíkem v harému pedofilního šáha. Prostě dojel domů.

Žádná aféra by se nekonala, kdyby Lenore neměla svůj sloupek v listu The New York Sun a nenapadlo ji svěřit se se synovým dobrodružstvím čtenářům. "Den poté, co článek vyšel, jsem už seděla v několika televizních pořadech za sebou a hájila před jejich moderátory svůj nápad," usmívá se podle čtenářů i diváků nezodpovědná a hazardérská čarodějnice, které by bylo dítě potřeba odebrat.

"Ne všichni mě pochopili. Podle nich jsem neměla syna pustit z očí, měla jsem se za ním plížit a sledovat ho nebo s ním aspoň být v kontaktu přes mobilní telefon."

Jak už jsou tak Američané rychlí ve vymýšlení přezdívek a titulů, stala se Lenore nejhorší matkou světa. Vážně? Nejhorší na světě? Co její odpůrce tak strašně vyděsilo, že jaksi pozapomněli na matky alkoholičky, které používají děti místo boxovacího pytle, případně je pronajímají k prostituci?

Doma budeš, venku číhá zločin

Mám kamarádku, která strávila prvních pár týdnů života svého syna s očima zabodnutýma do novorozeněte a odmítala se od něj hnout byť na krok. Byl to jeden z příznaků laktační psychózy, s níž se posléze, naštěstí úspěšně, léčila. Zdravé matky se totiž už od samého začátku učí o děti nejen starat, ale je i opouštět.

Nedávno jsme v kruhu spřátelených rodiček rozebíraly definici "správné matky". Je to prý žena, které se rozzáří oči, když její dítě vejde do místnosti. "No to jistě," odfrkla matka tří dětí ve věku od osmi do třinácti let. "Jsou dny, kdy bych nejvíc zářila v případě, že se v těch dveřích drahoušci otočí a zase vypadnou."

Česká výchova je jiná než ta americká, ale je potřeba dodat slůvko zatím. Jak se tak západní svět unifikuje a americkou matku vozící dítě vybavené mobilem z kroužku na kroužek pomalu nerozeznáte od holandské nebo české, omezujeme dětem jejich svobodu a zbavujeme je možnosti zažít nějaké dobrodružství, které bylo dopřáno nám.

Případu americké novinářky, respektive reakcím na něj, bych se smála mnohem víc, kdybych sama nenasbírala dost velké procento reakcí ve smyslu: "Ta ženská se pomátla! Pedofilů je čím dál víc, doprava ve městech je šílená, vraždí a unáší se za bílého dne a je jedno, jestli v New Yorku nebo v Uherském Brodě!"

Fotogalerie

Což jednak není pravda (podle dat z Policejního prezidia České republiky zločinnost v posledních letech spíše mírně klesá) a zadruhé je to optický klam způsobený oblíbeností špatných zpráv v médiích. Navzdory populárnímu názoru není naše doba nebezpečnější než dřív, to jen my jsme nervóznější.

Všechny případy, kdy se ztracené dítě v pořádku najde, potěší jeho rodiče a známé. Naproti tomu případy, kdy se dítě nenajde nebo najde vážně zraněné či mrtvé, jdou okamžitě do všech hlavních zpráv, abychom mohli u televize trnout hrůzou a zahánět představu, že by se něco podobného stalo nám.

V době, kdy jsme všichni s hrůzou sledovali případ Aničky Janatkové z pražské Troje, i já jsem týden či dva doprovázela své dcery na každém kroku. Na střídačku s manželem jsme vozili tu starší autem do školy, vodili je do knihovny, na kroužky a všude jsme potkávali děti v doprovodu rodičů, protože strach je nakažlivý.

Třetí týden ale ostražitost povolila a vrátili jsme se k normálu. Rodiče už neviděli v každém spoluobčanu vraždícího maniaka a dětem začalo být nepříjemné, jak jsou pořád pod dozorem. Naštěstí, protože takhle zostřený režim by brzo pohřbil moje nervy, samostatnost mých dětí i náš vzájemný vztah.

Děsivá špička ledovce

Kromě tragického případu malé Aničky si jistě z hlavy vzpomenete na několik dalších, kdy samostatnost způsobila dětem úraz, trauma nebo smrt. Kolik jich asi tak bude? Maximálně pět. V porovnání s tisíci případů, kdy všechno dobře dopadne, dítě se najde a vznikne rodinná historka, je to vážně jen špičička ledovce. Tragická, nepředstavitelně smutná, ale malá.

Anketa

Chodí vaše děti samy ven?

Naše děti jezdí samy vlakem z Prahy do Řevnic od desíti let. Podotýkám, že nastupujou na smíchovském nádraží, takže v podstatě v Bronxu." Honza (42)

"Syn si chodil hrát za dům sám zhruba ve 4–5 letech a stále ho měl někdo na dohled. Asi od 10 už měl dovoleno občas někam jít s kamarády i mimo mé oko. A k babičce do Prahy jel sám poprvé někdy ve 13–14." Simona (45)

"Syn je zvyklý chodit od druhé třídy sám pěšky do školy přes dvě hlavní ulice, odpoledne na kroužky a sebe i mladší sestru vozí metrem na návštěvu k tatínkovi." Ilona (46)

"Synovec jel vloni, v jedenácti letech, sám autobusem trasu Praha – Londýn a pak zpět. V klidu a nadšený." Petra (31)

Když se jako rodiče necháme ochromit hrůzou z toho, co všechno se dětem venku může stát, budeme vychovávat bledé a rozklepané chudinky, které nadskočí při zvuku louskaného oříšku.

Údajně nejhorší matka světa Lenore tvrdí, že si stačí vzpomenout na naše vlastní dětství a intuitivně víme, co je pro naše děti nejlepší. Vzpomeňte si na úžasný pocit z objevování lesa za městem nebo na hrdost, když nás máma poprvé vyslala samostatně na nákup (který se postupem věku změnil v přesvědčení, že jsme vykořisťováni zlodušskou a línou otrokářkou).

"Našim rodičům nevadilo, že jsme si po škole hráli v parku nebo jsme zazvonili na kamaráda u sousedů a pak šli někam na výpravu. Nevolali nám každou vteřinu, protože by se o nás báli. Vzpomeňte si, jaké dětství jste měli vy, a pokud jsou to vzpomínky spokojené, zkuste stejné dětství darovat i svým potomkům," radí Lenore Skenazy.

I ona si myslí, že hlavní argument jejích odpůrců, tedy to, že venku je pro děti příliš nebezpečno, neplatí. "New York je, co se týče zločinnosti, až 136. městem na žebříčku v USA. Ve sto třiceti pěti městech je větší míra zločinnosti než u nás. Dokonce jsem si zjistila, že hrozí čtyřicetkrát větší riziko, že vaše dítě zemře při dopravní nehodě, než že zahyne rukou násilníka. Všechno marné, pořád dostávám maily a dopisy od lidí, kteří jsou přesvědčeni, že dítě nemá nikam chodit samo do třinácti nebo čtrnácti let."

Lenore se synem v televizní show.

Lenore Skenazy se synem Izziem v televizní show. Po zveřejnění sloupku Proč jsem pustila svého devítiletého syna samotného metrem se strhnul doslova poprask...

Ve svém vlastním televizním pořadu s názvem World´s Worst Mum (Nejhorší máma na

Ve svém vlastním televizním pořadu s názvem World´s Worst Mum (Nejhorší máma na světě) učí Lenore přehnaně starostlivé rodiče, jak dávat dětem víc svobody.

Domácí nakládačka

Představa, že jen co mé dítě vytáhne paty z domu, pověsí se na něj maniak s temnými úmysly, je zhruba tak reálná, jako že kroužení ňadry zabraňuje otěhotnění. Tady zcela úmyslně narážím na případ vlčích dětí, kterým by bylo venku rozhodně lépe než doma. Většina týraných a sexuálně zneužívaných dětí jsou oběti členů své rodiny nebo osob jim blízkých. Ulice, parky a lesy jsou proti domovům těchto dětí idylkou bezpečí.

Proti těm deviantům, kteří se venku skutečně pohybují, pak musíme děti vybavit dobrými radami a mobilním telefonem. Měly by se naučit naslouchat své intuici, dávat si pozor na lidi, ze kterých mají strach, zbytečně neprovokovat chováním ani oblečením, znát čísla na policii i rodiče a vědět, že kdo v nejhorším uteče, ten vyhraje.

Matka dvou dcer, ekonomka Jitka, se dlouho bála, že až budou holky dost velké na samostatnou cestu do školy, nebude jim umět vysvětlit, jak poznají "zlého strejdu" od hodného: "Říkala jsem si, že z nich snad udělám paranoiky a že budou mít pak strach ze všech. Ale nakonec se ukázalo, že obě dcery velmi dobře poznají, koho se můžou v klidu zeptat na cestu nebo poprosit o doprovod přes parčík a před kým je lepší přejít na druhý chodník."

Schopnost odhadnout lidi a řešit krizové situace je nakonec mnohem důležitější než věk dítěte, takže žádné pevné doporučení, odkdy můžete pouštět děti ven samotné, neexistuje. Každý rodič sám dobře ví, kdy to jeho zlatíčko zvládne. A pak není dobré mu zbytečně bránit.

Krabička první záchrany

Jestli si naši rodiče někdy přáli mít nás více pod kontrolou, aby se nemuseli bát, byli by z mobilního telefonu odvaření nadšením. Mobil je všechno, co potřebujete, abyste mohli odstranit i poslední zbytky strachu a vypustit dítě "do divočiny".

Nesmíte mu ovšem volat co pět minut, psát esemesky "Miláčku, zapni si bundičku, ať nemáš rýmičku." nebo ho nutit, aby se vám hlásilo na cestě ze školy z pěti kontrolních bodů.

Vybavit dítě mobilem, jakmile někam začne chodit samo, je skvělá možnost být mu stále nablízku, pokud nás ONO bude potřebovat. Telefon je skvělá pojistka, ale ne prodloužené škrtící vodítko.

Pro případ, že dítě mobil ztratí nebo se mu vybije, by mělo umět telefonovat z pouličního automatu, z pošty nebo vědět, kde na trase bydlí či pracují vaši známí, aby se na ně mohlo obrátit. Devítiletý syn mé kolegyně chodí kvůli zapomenutým klíčům domů přes řeznictví v přízemí tak často, že už ho zdraví nejen řezník, ale i stálí zákazníci. Ona se to někdy ani nedozví, protože rozumný chlapec ví, že mamince se mobilem hlásí jen opravdu krizové situace (mimo jiné proto, že klíče zapomíná skoro obden).

Prosím, klidně klopit

"Děti jsou součástí tohoto světa, nejsou to sošky z porcelánu nebo nějaké cennosti ve vitríně," vystihuje podstatu věci Lenore. Zvláštní ochranný režim potřebují jen děti nemocné nebo jinak limitované. Ostatním stačí klasická výbava: autosedačka / helma na kolo / helma na lyže / chrániče na brusle a je to.

I když tyhle pomůcky vyvolávají u někoho posměšek, že my jsme je taky neměli a přežili jsme, tady argument, že doba se změnila, platí. Auta, lyže i kola jsou mnohem rychlejší a na silnicích a sjezdovkách se pohybují jedinci, pro které jsou malé děti překážkou k dosažení rychlostního rekordu. Sama jsem protestovala, když manžel pořídil starší dceři na snowboard chránič páteře, a pak bych tomu kusu plastu dala nejradši pusu, když ji na modré sjezdovce srazil bezmozek v carvovém oblouku.

Kdyby byla výchova dětí jednoduchá věc, nebyla by to nejdůležitější práce, kterou vykonáváme. Většina maminek i tatínků občas provede něco, za co by si sami udělili nálepku nejhoršího rodiče na světě. Ale ti, co se takhle sebekritizují, si ji nakonec zaslouží nejméně. A rozhodně ne za samostatnou výpravu metrem ze školy.




Kapverdy
Kapverdy

last-minute, polopenze, letecky, 7 nocí

cena za osobu od 16 990 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.