Jejím nejoblíbenějším citátem je výrok Rudyarda Kiplinga: "Chceš realizovat své sny? Probuď se!" Ona si ho však obrací naruby, a tak v jejím podání zní: "Chceš zůstat ve svých snech? Nenech se budit!"
Není literární termín "román pro ženy“ čtenářsky omezující? Připomíná mi tak trochu převlékací kabinku, kam je mužům vstup zakázán.
Žádné takové omezení pro muže nevidím. Rozumný muž by měl vědět, že zatímco z dámské převlékací kabinky by byl promptně vyhoštěn, a navíc za doprovodu zděšeného jekotu, v dámské literatuře je naopak vítán, hýčkán a opečováván. Svým zájmem o tento druh čtení totiž dává spolehlivě najevo, že mu není lhostejné, o čem ženy sní a po čem touží. A není takový muž ideální?
Po čtyřicítce spousta žen zastaví životní spurt, přešlapuje nerozhodně na místě a některé již unaveně vyhlížejí cílovou rovinku. Vy jste vstoupila na literární dráhu, která vám dosud vynesla, jestli se nemýlím, čtrnáct vydaných románů...
Což o to, na literární dráhu bych vstoupila klidně dříve, pokud je tedy oním vstupem míněno vydání první knihy. Jenže já jsem se hezkou řádku let nejprve odhodlávala vůbec nějakého nakladatele oslovit, a když jsem konečně tu drzost posbírala, zažila jsem si onen často omílaný kolotoč nabídek a odmítnutí. Já bych ale počátkem literární dráhy nazvala spíš ten moment, kdy se člověk rozhodne, že zaznamená na papír nějaký fiktivní příběh, a posléze to i zrealizuje. A to bylo prosím hodně před čtyřicítkou. Tuším mi bylo asi tak jedenáct. Dočetla jsem právě knížku Vlci proti Mustangům od Františka Omelky pojednávající o dvou klukovských partách, které spolu soupeřily. A protože se mi líbila a žádná další kniha s touto tematikou nebyla k mání, prostě jsem si jednu takovou napsala. Navlas stejná motivace mě ostatně vedla k tomu, abych začala psát ženské romány. Bylo to ještě za totality, romantická četba široko daleko žádná, tak mi opět nezbývalo, než si posloužit sama.
Je těžší napsat román, nebo najít spolehlivého vydavatele? Například se traduje, že Jules Verne již v polovině devatenáctého století nejdříve neúspěšně oslovil patnáct nakladatelů, až šestnáctý byl ten pravý.
Těžké není ani jedno. Teď vypadám, jako že se kasám, ale ono záleží na přístupu. Pokud sednete k psaní románu s tím, že musíte sdělit světu něco, bez čeho by rozhodně nedokázal pokračovat ve své existenci, určitě se pak nad svým dílem trápíte. Ovšem když zakotvíte u počítače s úmyslem se pobavit, jediné těžké na tom je, zahnat se včas do postele, abyste ráno vstala do práce. A stejně tak s nakladatelem. Když čas od času učiníte nějaký pokus někoho oslovit a otázku vydání či nevydání neberete nijak zásadně, odmítnutí vás nerozhází. Jenže běda, když máte palčivou touhu konečně se proslavit. To pak musí každé takové zúžení šancí zatraceně bolet.
Je i na vašem civilním zaměstnání něco romantického?
V souvislosti se zaměstnáním mě napadá spousta jiných přívlastků. Dá se označit za uspokojující, naplňující, zajímavé, tvůrčí, inspirující, ale romantické? Hádám, že ani prodavačka v květinářství nebo tanečnice, ba ani spisovatelka romantické literatury by své zaměstnání necharakterizovala slovem romantické. Vlastní pracovní proces romantický není, romantické jsou pouze prchavé pocity, které se při něm sem tam mohou dostavit. A ty se dostavují klidně třeba i v hnědouhelném dole, pokud je člověk správně naladěný.
Kompenzujete si psaním to, čeho se vám v profesním životě nedostává?
Jsem přesvědčená, že nepíšu proto, abych si cokoliv kompenzovala, ať už v soukromém nebo profesním životě. Důkaz vidím jednoduše v tom, že když se pokouším představit si naprosto ideální život, v němž by mi po všech stránkách vůbec nic nechybělo, stejně v něm to své psaní pořád vidím jako jeho nezbytnou součást.
Jakému typu žen jsou vaše romány určeny? Máte nějakou čtenářskou odezvu, podle které byste si mohla udělat představu, jaká právě ta vaše cílová skupina ve skutečnosti je?
Mé romány jsou určeny každému, kdo si rád u knížky odpočine, kdo v ní nutně nemusí hledat odpovědi na složité filozofické otázky, ale zato se rád pobaví a třeba se i na chvíli odpoutá od nudné či trudné reality všedního dne. Čtenářská odezva je mi prozatím zdrojem potěšení, protože zjišťuji, že mé knížky oslovují inteligentní ženy, které přesně pochopily, jaké jsou mantinely tohohle druhu literatury. V jejich dopisech najdete výrazy jako "balzám na duši", "dokonalá relaxace", "přijdu na jiné, lepší myšlenky", a upřímně řečeno, tahle slova mě blaží víc, než kdybych si vysloužila charakteristiky "věrně zobrazujete ošklivost tohoto světa", "nastavujete zrcadlo lidské ubohosti", anebo třeba "dovedně pranýřujete neřesti dnešní doby". A pokud vás zajímá věkové složení mých čtenářek, té nejmladší, která mi napsala, je čtrnáct, a od jiné pisatelky jsem se dozvěděla, že mě čte i její dvaadevadesátiletá babička.
Kromě psaní vás baví také počítačová grafika. Dokonce jste se podílela i na tvorbě obálek vašich posledních knih. Láká vás víc literatura, výtvarno, či kompletní proces putování knihy za čtenářem?
Společným rysem všech těchto činností, které jste jmenovala, je tvůrčí proces. Odjakživa jsem potřebovala vidět za sebou nějaký hmatatelný výsledek. Nebo aspoň viditelný - tohle dodávám proto, že mě baví také tvorba webu, na který se dost dobře sáhnout nedá. Ovšem určit tu nejlákavější? To je totéž, jako byste mi dala vybrat mezi kuřecí směsí s rýží, lososem s bylinkovým máslem nebo hráškovým salátem s majonézou. Pokaždé mám chuť na něco jiného. Touhle odpovědí jsem Vás asi moc neuspokojila, ale zkuste najít určité pozitivum aspoň v tom, že už se mě teď nemusíte ptát na moje tři nejoblíbenější jídla.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že je osvobozující číst v době ostrých loktů příběhy o lidech, kterým není cizí slušnost, inteligence, důvtip. Čtenář má občas pocit, že by s vašimi románovými hrdiny šel rád na kafe. Nemáte tendenci hledat podobné lidské typy i v reálném životě?
Nejenže takové lidi hledám v reálném životě, ale já je tam i nacházím! A neříkejte mi, že vy ne. Pak asi žiju na jiné planetě nebo jsem nebetyčně naivní. Já ale skutečně znám spoustu žen, které jsou slušné, chytré a milé a které se stejně jako mé hrdinky nevyspí hned tak s někým na potkání. Ba znám i takové, které začínaly s intimním životem docela pozdě. Uvědomuji si, že právě tohle je v době, kdy se nám všude kolem vnucuje názor, že když to holka nemá v osmnácti za sebou, je nějak divná, nejslabším článkem mých knížek. Ale abych své tvrzení o slušných lidech v mém okolí neomezovala jen na holky. Vážně bych mohla jmenovat pár chlapů, se kterými kamarádím, a kteří jsou slušní a féroví a od mých hrdinů se liší jen tím, že nemají zrovna takové tělesné proporce, které by je předurčovaly k roli pohádkového hrdiny.
Opravdu si myslíte, že skuteční chlapi jsou tak chápající, naslouchající a komunikativní, jako jsou vaši hrdinové?
Stoprocentně. Tedy abych to upřesnila, jsou takoví v době namlouvání. Nezapomeňte, že ve svých knížkách si všímám onoho zajímavého období lidského života, ve kterém jedou feromony naplno, ve kterém z člověka srší energie v gejzírech a v němž i ti nejzarytější nemluvové plynně recitují květnatá souvětí. Samozřejmě vím, že po zajetí vztahu do kolejí všednosti se nemluva vrátí ke svým dvěma slovům týdně. Vím také, že naslouchající a chápající skoropsycholog, který si předtím dokonale pamatoval všechno, co jste do něj nahustila za celý večer, a dokázal se k oněm informacím ještě po několika hodinách, ba i dnech vrátit, se změní v klasický model s vyrovnávací pamětí na jednu větu. Toho jste si určitě všimla, jak fikaně vždycky dokážou zopakovat vaši poslední větu, když zaprotestujete, že vás neposlouchají. Jeden takový exemplář mám doma, tak vím, co říkám. Ale nestěžuju si. Vždyť oni také dokážou jmenovat spoustu jiných věcí, které jsme v době namlouvání dělaly a teď už neděláme.
Často do svých příběhů propašujete přívětivý humor. Co nebo kdo nejvíc rozesměje vás?
Kouzlo nechtěného. Tedy ne že bych škodolibě číhala u kanálu s otevřeným poklopem, až do něj někdo spadne, nebo se lomila v pase nad babičkou, která se natáhla na náledí. Mám tím na mysli humor bezděčný, nečekaný a nepřipravený. Nejhorší jsou pro mě situace, kdy člověk předem ví, že teď by se měl bavit. V té chvíli se ve mně cosi šprajcne, a já se nebavím a nebavím. Proto nevyhledávám hromadné silvestrovské zábavy, maškarní bály a podobné taškařice. Co mě rozesměje určitě, je tak trochu úchylné: vlastní trapas. Třeba ne hned, protože v tom momentu, kdy se stane, spíš přemýšlím, proč hernajs lidstvo už učinilo tolik úžasných objevů, ale pilulku neviditelnosti ne a ne vynalézt, ovšem později se mu zasměju zcela určitě, a navíc ho nezištně pošlu dál, aby si to užili i ostatní.
Máte 14 vydaných knížek, nemůžu se tedy nezeptat: Dá se dnes uživit psaním knih, nebo je to spíš na redukční dietu?
Na redukční dietu to není, kdepak. Spíš na takové hezké klasické poustevničení s vyžebranou skývou chleba vděčně zkonzumovanou ve své útulné jeskyňce. Ale ne, fňukání autorů, že se neuživí, neberu. Taky se neuživím, a mám pocit, že je to tak dobře. Muset chodit do psaní jako do práce? Kam by se poděla radost a spontánnost? Já vím, teď vypadám, jako že si protiřečím, když víte, že jsem právě odešla ze zaměstnání na volnou nohu. Jenže já si jako hlavní zdroj obživy stejně hodlám ponechat svůj původní obor, který mě také moc baví, a tím jsou počítače. Nevěřila byste, jak mi ta romantika krásně jde poté, co si k ní odskočím od svých jedniček a nul.
| TÁŇA KUBÁTOVÁ se narodila 14. 1. 1958 v Hodoníně. Až do maturity žila v Břeclavi, později v Brně a v r. 1997 se přestěhovala do Prahy. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu UJEP v Brně (nyní Masarykova univerzita) obor matematická analýza. Je vdaná. Její profesí i koníčkem zároveň jsou počítače. Ve volném čase ráda čte, jezdí na kole a chodí po horách. Je autorkou knih Co je v domě, S hlavou v písku, Záruční list na život a dalších. Její webové stránky s přehledem titulů najdete zde. |
