Své psy poznám po hlase, tvrdí někdejší kráska, teď majitelka útulku

Jako mladá mohla být Olga Abrahamová modelkou. Blond vlasy po pás, dlouhé nohy, výstavní prsa i bez silikonů. Nejednu dnešní miss by prý tehdy strčila do kapsy. Místo modelingu se však celý život věnuje psům.

V docela malém domku o dvou místnostech s dvorkem vedle trati nedaleko pražského nádraží Libeň se Olga Abrahamová stará o týrané, nemocné a opuštěné psy. Bez státních dotací, jen s pomocí několika sponzorů, takže rozhodně nečekáme žádný nóbl psí hotel.

Vítá nás tu štěkot, že není slyšet vlastního slova. Chvíli zvažujeme, zda si nepůjdeme raději povídat do nějaké restaurace.

Nejvíc psů se k nám dostane buď ve chvíli, kdy se o nás píše nebo mluví v médiích, anebo pak po Silvestru. To jich hodně uteče a ztratí se, protože se bojí rachejtlí a dělobuchů.

Zabiják, bezdomovec a Lojzík...

"Oni se uklidní," zná své miláčky paní Olga a má pravdu, po pár minutách jsou docela zticha. Na třicet evidentně dobře živených psů vrtí přátelsky ocasy a postupně znovu uléhá do svých pelíšků. Některý do skříně, jiný se uvelebí na jedné z postelí. V kleci na dvorku zůstává jen vlčák Argo. "Je to zabiják, nesnáší jiné psy. Už tři noví zájemci nám ho vrátili, včetně majitele pejska, kterému ho před jeho očima na místě zabil," líčí Olga situaci a neohroženě si vleze k Argovi do klece.

Postupně se dozvídáme osudy zdejších psů. Třeba právě Argo zůstal sám opuštěný na jedné stavbě. Za mřížemi je kromě něj ještě Beníček, docela nenápadný malý voříšek, zůstal tu po paní, která zemřela na cukrovku. Už šest lidí tu prý kousnul do lýtka.

Chudák, byl tři neděle zavřený v bytě se svým mrtvým páníčkem. Jmenoval se Alois Novák, tak psovi říkáme Lojzík.

Libeňský útulek vede Olga Abrahamová se svou jednaosmdesátiletou letou matkou už patnáct let. Pyšní se tím, že tu nenajdete blechu a nenahmatáte žebro. Hlady tu psi rozhodně netrpí, spíš naopak. Za stovku na den je kromě staré paní krmí ještě Fanda, kterého si majitelky našly i s jeho psem v zimě u popelnic. Bezdomovec i pes skočili tady. Fanda přikládá uhlí do kamen a Olga podotýká, že už uhlí letos objednává potřetí. Kde tady spíte? Ptám se Fandy a rozhlížím se po kovových postelích, které všechny vypadají jako jeden velký pelech. "Kde je místo," usmívá se bezzubě. Zezadu se na něj lepí jeho věrný pes. "Jeden bez druhého se nehne na krok," podotkne Olga. "A jak se oteplí, oba utečou," pošeptá ještě.

Pelíšek si vedle nás na dece udělal šedý ...pouliční směska. "Chudák, byl tři neděle zavřený v bytě se svým mrtvým páníčkem, který se jmenoval se Alois Novák. A tak teď psovi říkáme Lojzík."

Když jde o týrání starých lidí a psů, brečím za korunu. Někteří se k nim chovají jak k psům.

Kráska s dogou

Prvního psa dostala Olga v osmi letech. Od tatínka, ačkoliv on prý nebyl právě velkým milovníkem domácích mazlíčků. "Pracoval u popelářů. Jednou našel na popelnici v rádiovce štěně a přinesl mi ho. Byla to Míša a brzy uměla i kotrmelce a přemety. Když pak tatínek za tři roky umřel, pořídily jsme si dalšího psa."

Jakmile pak šla matka paní Abrahamové do důchodu, rozhodla se, že bude pomáhat v psím útulku. Za čas měla pochopitelně své oblíbence. Netrvalo dlouho a staraly se o osm psů. Protože bylo neúnosné mít tolik zvířat v jednom bytě, hledaly nějakou chalupu.

"Žily jsme z výplaty do výplaty. Já pracovala v administrativě v ČKD, takže jsme hledaly spíš ruinu." První útulek si zařídily u Nymburka. Do Prahy ho přestěhovaly až ve chvíli, kdy jim střecha padala na hlavu. "Jezdila jsem tam za mámou z Prahy devět let i třikrát týdně. Stálo mě to také spoustu peněz, proto jsem pak sháněla něco v Praze. Teď už jsme tady sedmý rok," vzpomíná paní Abrahamová.

Ze všech psů má Olga nejraději dogy. "Je to elegantní královské plemeno. Měla jsem jich několik, s jednou jsem dokonce v mládí ve Svazarmu získala pět ze sedmi možných zkoušek." Nutno říct, že je to docela atraktivní představa: dlouhonohá blondýnka s vlasy do půl zad a s dogou po boku! V té ale době utržil její půvab k první jizvy. "Nebudu si hrát na hrdinku, samozřejmě, že mě občas nějaký pes kousnul, ale jen jednou to bylo na tři stehy, protože jsem mu při výcviku špatně nastavila rukáv."

Pes nechtěl manžela v posteli

Po dvou hodinách vyprávění o psech nám ale v životě paní Abrahamové chyběli lidé. Kromě maminky a bezdomovce Fandy, nic moc. A také v něm nebyly žádné děti, což by mohl být ten důvod, který její život definitivně nasměroval mezi psy. Bylo jasné, že se čtyřnohými přáteli má lepší zkušenosti než s těmi dvounohými.

"První manželství ani první těhotenství nevyšlo a pak už jsem děti mít nemohla," svěřuje se přece jen paní Olga, i když není nadšená, že chceme psát i o jejím soukromí. S druhým manželem jsou svoji už 22 let. Oba dva partneři její čtyřnohé lásky tolerovali. "Nešla bych do vztahu s někým, kdo by neměl rád psy. Ale nebylo to vždycky jednoduché. Bylo období, kdy pes nechtěl mého muže pustit vedle mě do postele. Jindy mu jeho syn přede mnou vyčetl, že doma měli všechno ve žlutém a táta mu nedovolil si psa pořídit. A teď, že jsem ho úplně zblbla a on spí se psem v jedné posteli," vzpomíná namátkou Olga.

Dneska už jsou všichni v důchodu a v péči o opuštěné psy se střídají. Pomáhá jim ještě Irenka, dvaapadesátiletá mentálně postižená žena, kterou si před čtyřmi lety vzala paní Abrahamová u ústavu k sobě domů. "Znala jsem její maminku, která musela dát do útulku svého pejska, protože onemocněla a nemohla se o něj starat. Nakonec se o psa starala moje máma a já se s paní skamarádila. Chodila jsem s ní i do ústavu za Irenkou. Když paní zemřela a já šla do důchodu, vzala jsem si její dceru k sobě."

Každý pes štěká jinak

V jednu chvíli se ze dvorku ozve psí zakňourání. Pro laika v tom ruchu okolo nejde o nic mimořádného, ale paní Olga okamžitě reaguje. "To neznělo dobře," podotkne a prosí Fandu, aby se tam šel podívat. Když je vše v pořádku, pokračuje ve vyprávění: "Pomáháme hlavně starým a nemocným zvířatům," říká. Několikrát během naší návštěvy opakuje, že lidi jsou zlí. Jakmile prý vidí, že pes někde dostane najíst a chtějí se ho zbavit, přivážou ho k plotu, nebo rovnou hodí na dvorek. Zato Olga, když vidí, že trpí pes nebo starý člověk, ´brečí za korunu´, jak sama říká. Dokonce má problém i po smrti svých psů. Problém s kafilérkou. "Dávám je tam opravdu nerada. Raději je pochovám u sebe na zahradě."

Spolupráci s televizním pořadem Chcete mě jsem musela ukončit. Po odvysílání jsem z deseti nabízených psů třeba dva umístila, protože je dávám jen slušným lidem. Jenže hned pět i víc mi jich sem lidi přivezli. Záhy tu nebylo místo, protože podle veterináře tu můžeme mít jen 30 psů.

Lidé se prý často chovají k psům, jako k psům, řekne doslova. Myslí tím, že se k nim chovají špatně, přesto mě ta zvláštní věta zarazí. Jaké je vlastně to ´správné psí zacházení´? "Kromě žrádla a vody, musí mít pes pohyb, teplo, sucho a hlavně přátelský přístup. Jsou vděční za pozornost svého pána. Měli by umět reagovat alespoň na základní povely. Na druhou stranu - do postele nepatří, i když v tom já nejsem právě příkladem."

Nakonec paní Abrahamová vytahuje balíček piškotů od laskavé sponzorky a její čtyřnozí miláčci se seběhnout ze všech koutů. "No jo, i ty, doktore," povídá si s nimi. Moc jí v tu chvíli nevěřím, když tvrdí, že nebýt její mámy, útulek by už dávno neexistoval.

Doktor? Říkáte mu Doktore? "Tenhle pejsek mě vždycky upozorní na každé zranění. Napřed jinému ránu olíže a pak mi to přijde říct," vysvětluje majitelka útulku, která nejenže všechny svěřence zná jménem, ale pozná je také po hlase. "Každý pes totiž štěká jinak," říká.