Máte pocit, že všechny vaše facebookové kamarádky jsou skvělé matky, manželky i hospodyně? Pečou domácí chleba, vyrábí s nejchytřejšími a nejtalentovanějšími dětmi na světě ty nejhezčí rukodělné výrobky, oddaně milují své muže, kterým vaří teplé večeře, chodí s nimi na fotbal, a ještě ke všemu navštěvují kurzy tvůrčího psaní nebo kreslení či podobně, čímž pro své partnery zůstávají inspirativní. A také svůdné, protože nezapomínají na zdravou stravu ani péči o tělo, pleť i vlasy.
Jsou veskrze úžasné a my průměrné a chybující sledujeme jejich internetové statusy, instagramové fotografie, videa s obdivem, údivem a spadlou čelistí.
Nepříjemnostmi se nechlubíme
Jan Kulhánek, psycholog
Lidé si obecně myslí, že budou mít přátele, oblibu, pozornost, když budou lepšími, než ve skutečnosti jsou. „Tento omyl samozřejmě sociální sítě podporují, protože je to jednoduše možné,“ potvrzuje Jan Kulhánek fakt, že máme tendenci si image vylepšovat. Tím, že syn propadá, že manžel zapomněl na naše narozeniny, že jsme na dovolené nabourali, dcera ji prostonala, nebo že má celá rodina už týden střevní chřipku, s tím se pochopitelně nechlubíme.
„Sociální sítě jsou pro řadu lidí jakousi výkladní skříní, dávají tam jen to, co chtějí, aby bylo vidět. Je to vizitka, která nemusí vůbec odpovídat realitě,“ říká psycholog a dodává, že zejména teenageři mívají často i více identit, tedy více účtů pod různými jmény, kde prezentují různé vizitky. „Je to hra, manipulace, snaha překonávat nejistotu a sociální zábrany,“ uvádí Jan Kulhánek z pražské Psychoterapie Anděl.
Jsou ale samozřejmě i lidé, a není jich málo, kteří neloví „lajky“ a přátele, ale používají sociální síť jako kontaktní médium s lidmi, které znají osobně. Ti pak podle psychologa takovou potřebu vylepšené sebeprezentace nemají.
Růžová image vede i k depresím
Na kafi si mezi sebou klidně postěžujeme, ale protože na osobní setkávání máme času čím dál méně, víme o sobě navzájem hlavně díky zkreslenému virtuálnímu světu. V praxi pak některá vystaví na Facebook fotku s velikonoční výzdobu svého domova, ručně pletenou pomlázku, úžasné kraslice a beránka k nakousnutí, včetně receptu na mazanec z domácího másla. V tu ránu se její virtuální kamarádky chytají za hlavu. Ty energické se inspirují a okamžitě vybičují k ještě skvělejším výkonům, aby pak svou sdílenou výstavkou uvrhly své spíše duchovní a nepraktické kamarádky definitivně do depresí.
Podle psychologa může „růžová virtuální image“ ostatním způsobit celou škálu pocitů od radost, že se druzí mají dobře, přes inspiraci či výzvu, že chci být taky taková, až po závist a vztek. „Záleží na každém uživateli, k čemu má momentálně nejblíž. Pokud je to inspirace k něčemu, v čem se můžeme sami zlepšit, tak proč ne,“ uvažuje Kulhánek.
Virtuální skříň s naší reklamou
Cítíme-li však při sledování virtuálního světa našich přátel a známých veskrze nepříjemné pocity, jde možná o syndrom FOMO, neboli fear of missing out – tedy strach, že něco prošvihneme. Zahraniční psychologové a sociologové tvrdí, že existoval dřív než sociální sítě. S jejich rozmachem však máme najednou o ostatních víc (byť vylepšených) informací a syndrom se mezi lidmi rychleji šíří.
„Tato diagnoza oficiálně neexistuje, ale je pravda, že lidé, kteří mají málo osobních kontaktů s lidmi, málo chodí někam do společnosti, za kulturou, za sportem a hodně času tráví u počítače, tabletu a zanořeni v sociálních sítích, mají po počáteční euforii a adrenalinu pocity osamělosti, beznaděje, stereotypní nudy,“ tvrdí Kulhánek. Takoví lidé se pak podle něj často cítí „sami mezi ostatními“.
„Prezentace lidí, které osobně a dobře neznáme, je asi dobré brát s určitou rezervou. Je to jako s reklamou na zboží. U té je také dobré si zachovat jistý odstup a nebrat vše vážně,“ uzavírá psycholog.
