Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tři děti, to už musíte brát s humorem, říká Theodora Remundová

  4:46aktualizováno  4:46
Zatímco na její maminku Ivu Janžurovou vzpomíná většina lidí v souvislosti s komediálními rolemi, z promluv v Theodořiných dokumentech běhá mráz po zádech. Její poslední cyklus Když v tom jedou ženy mapuje osudy, rodinné zázemí a léčbu osob bojujících se závislostí.

Theodora Remundová | foto: David Raub

Jste na něčem závislá?
Těžko říct, na to je nejednoznačná odpověď. Závislost totiž dokáže být velmi různorodá, proměňuje se, svou významnou roli v ní hraje i stereotyp. Ale ráda si třeba večer sednu k internetu a pročítám různé stránky a diskuse. K ničemu mi to není, jenom mě to určitým způsobem baví, ale zase mě to strašně okrádá o čas. Ale další večer si k tomu počítači zase sednu a udělám to znova. Ještě to asi není závislost, ale ta právě vzniká takhle nenápadně. Člověk si dlouho myslí, že to má naprosto pod kontrolou. A pak už najednou nemá.

Theodora Remundová

Narodila se 28.1.1974 Ivě Janžurové a Stanislavu Remundovi. vystudovala katedru dokumentární režie na FAMU. Úspěch slavila s dokumentem Ničeho nelituji o třech generací žen z jedné rodiny. Jako herečka se představila ve snímcích Ene Bene nebo Výlet, působila i na divadle. Nyní se věnuje především natáčení dokumentů pro Českou televizi, poslední dokumentární cyklus sledoval osudy závislých žen

Je vdaná za violoncellistu Tomáše Hoštičku, společně mají syny Alfréda (12), Kajetána (9) a Antonína (1).

Neměla jste obavu z těžkého tématu ženských závislostí?
Neměla, ale to je asi tím, že jsem ze své rodiny ani okolí neměla se závislým člověkem přímou zkušenost. Tak trochu jsem asi nevěděla, do čeho jdu. Jinak bych asi k tomuto tématu měla větší respekt. Ale vzniklo to tak nevinně, prostě mi zavolala Eva Holubová spolu s Klárou Formanovou, jestli bych nechtěla natočit něco osvětového z pavilonu číslo 7 v Bohnicích. Tam se pod dohledem doktorky Pekárkové léčí závislé ženy, Klára u ní kdysi pracovala jako terapeutka.

Jak jste získali protagonistky jednotlivých dokumentů?
Začali jsme se svolením klientek se štábem docházet na navazující skupinovou terapii, která již probíhala mimo bohnické zařízení. Postupně se tam odkrývaly jejich příběhy a domluvili jsme se se čtyřmi ženami na natáčení. Vyprávíme čtyři osobní příběhy o závislostech a vztazích – jsou tam partneři, sestry, matka se závislou dcerou a také dcera se závislou mámou. Snažíme se ukázat, jak taková situace zasahuje do rodiny, ale také se snažíme přiblížit možná řešení zdánlivě bezvýchodných situací.

V jednom rozhovoru nám odbornice na závislosti řekla, že pro ženy bývají spouštěčem k alkoholismu hlavně vztahové problémy. Všimla jste si toho při natáčení?
Podle mě je velice důležitá rodina, co do nás vloží, si poneseme celý život. Natáčeli jsme i skupinové terapie a ženy tam v podstatě neustále řešily své vztahy. Ale daleko víc než o partnerech jsme slyšeli o jejich matkách a otcích a vlastním mateřství. I když to byly dospělé ženy, tak mají ze své rodiny určité dědictví, se kterým se musí vyrovnat.

Fotogalerie

Svou roli samozřejmě hraje i to, jaká jsem osobnost, co někoho položí, jiného jenom posílí. Uvědomit si, že primární chyba byla například někde u vašich rodičů, je jedna věc, ale nemá cenu se tím zaštiťovat, to vám nijak nepomůže. Člověk musí na sobě dál pracovat, přijmout určité věci. Změnit ale můžete jen sám sebe a i to je velmi těžký úkol. Ale já nejsem odbornice, jenom mám teď takovou zkušenost ze svého natáčení.

Jak jste jako matka tří dětí prožívala některé věci se svými protagonistkami? Mám konkrétně na mysli boj jedné ženy o to, aby se byla schopná postarat o své dítě.
To bylo velice těžké pro všechny. Ela je skvělá ženská, krásná, inteligentní, vnímavá a její problém je, že ve svých 32 letech spadla do závislosti na drogách. Setkali jsme se v zlomovém okamžiku jejího života – porodila ve 42 letech zdravé dítě. Ela se opravdu strašně snažila a hodně toho v abstinenci dokázala. A já se svou kolegyní spoluscenáristkou Klárou Formanovou jsme ji velmi podporovaly, já dokonce svědčila na sociálce. Tenhle díl mě vždycky, když ho vidím, dojímá, ale budu raději, když se na něj čtenáři sami podívají a udělají si obrázek. Jedna moje kamarádka mi řekla, že si po zhlédnutí tohoto dílu plně uvědomila, jak je opravdu těžké se se závislostí vyrovnat.

Podívejte se na ukázku ze zmiňovaného dokumentu Chci zpátky svou dceru.

Jak na vás takové emocionálně vypjaté natáčení působí? Nenosíte si to potom v sobě?
Tak to víte, že to nejde hned ven a má to na mě nějaký vliv. I terapeuti chodí na speciální terapie, aby to ze sebe dostali. Pro mě je nejlepším pročištěním hlavy jít si zaběhat, ale teď s malým dítětem to není úplně snadné.

Vy svým způsobem fungujete pro ty protagonisty i jako terapeutka. Svěřují se vám lidé snadno?
Nejsem terapeutka. Zajímají mě lidé tak nějak neprofesionálně. Tak vždy jsem se snažila zkoumat svoje pocity a být v tom upřímná. A to mě asi dovedlo k tomu, že zdrojem života kolem, kterým se přirozeně jako dokumentarista zabývám, je právě souhrn těchto lidských pocitů. I za těmi největšími událostmi stojí vždy obyčejné lidské jednání, které má své zákonitosti. Nemyslím, že by se mi lidé svěřovali snadno, jen jdu ráda rovnou k jádru věci. Já se vlastně svých hrdinek a hrdinů ptám, jako bych se ptala sebe. Takže nekličkuju.

Jak svoji práci zvládáte se třemi dětmi?
Jde to ztuha. Jsou to tři chlapečci a partner, takže vlastně čtyři chlapečci. Naštěstí máme fenu Dorotku, ta za mě občas zaskočí, když točím. Tři děti už člověk musí brát s humorem.

Slyšela jsem od několika rodin se třemi dětmi, že na ně často lidé kolem koukají jako na blázny, proč mají tolik dětí, že to musí být strašně drahé a nepraktické. Setkala jste se ve svém okolí s podobným názorem?
To mě překvapuje, mám kolem sebe opačný typ lidí. Mně naopak jedna kamarádka, matka tří dětí, vykládá o své známé - supermatce. Ta má šest dětí a všechny je ještě učí latinsky! Proti tomu já jsem docela slabá.

Očima autorky

Sešly jsme se trochu netradičně v kavárně Divoký matky, oběma to totiž nevyšlo s hlídáním synů. Povídaly jsme si na zemi i při krmení dětí. Naši roční synové naštěstí pochopili, že se mají navzájem zabavit a ihned si začali vyměňovat dudlíky.
Theodora mluví pomalu a rozvážně, což je v kontrastu s lehkostí s jakou přistupuje k životu. Profesi dokumentaristky v sobě nezapře ani na minutu, všechny její otázky jdou vždy přímo k jádru věci. To vás v první chvíli zaskočí, brzy si ale uvědomíte, že vám tím umožní formulovat své myšlenky i pocity daleko přesněji než v hovoru s důvěrně známou osobou.

Vždycky jste toužila po velké rodině? Neodrazovala vás třeba finanční náročnost, nebála jste se, že na sebe nebudete mít čas s manželem?
Nic neplánuji, o finanční náročnosti dětí nepřemýšlím, i když samozřejmě kroužky, obědy, třídní fondy a další poplatky jsou černé díry. Jsem chaotik. Po velké rodině jsem nikdy netoužila, ale děti jsou skvělé, kdybych byla mladší a měla víc sil,  ještě bych si jich pár pořídila. Miluju je, jsou pro mě vším. Když si sednou ke stolu a jedí a pošťuchují se... Přistihla jsem se u toho, že té latinářce s šesti dětmi závidím.

Dříve jste se věnovala i herectví, na to už vám tedy čas nezbývá?
Já jsem pak už hrála jenom v našem rodinném divadle, to ale po smrti tatínka skončilo. Někdy si říkám, že by bylo z ekonomického hlediska – kvůli dětem – dobré hrát v nějakém nekonečném seriálu, ale asi si jako vždy plně neuvědomuji, co to všechno obnáší.

Pořád žijete ve velkém domě se svou sestrou a matkou?
Teď jsme se naposledy pořádně sešly v lednu na moje narozeniny, takže my si až tak moc nelezeme na nervy. Máme životy napěchované různorodými aktivitami, hraním, točením, dětmi...

Můžete se spolehnout na babičky na hlídání?
Maminka mého muže jde tenhle rok do důchodu, takže doufáme, že nám bude moct zase pomoci. Tondovi je teď necelý rok, takže si moc neumím představit nechávat ho s někým cizím, zatímco já jedu natáčet.

A co vaše maminka, baví ji role babičky?
Ta je pořád v práci. Malý Toníček se jí moc líbí, ale času má málo.

Jaké další projekty chystáte? Neplánujete návrat k některým dřívějším hrdinům?
Návraty v plánu nemám, zatím k tomu nevidím důvod. Musím se přiznat, že na mě ten poslední projekt trochu dolehl a ráda bych teď dělala něco pozitivního. Chystám proto dokument do cyklu Restart, je o lidech z Třebíče, kteří se rozhodli dát šanci na pracovní uplatnění tělesně i mentálně postiženým lidem.

Před několika lety jste říkala, že byste si to ráda zkusila ve StarDance. Pořád byste si troufla?
Ne. Už bych to toho nešla, i když jsem kdysi říkala, že by se mi to líbilo. Prostě moji účast dramaturgové pořadu prošvihli. Já jsem totiž bývávala velkolepá tanečnice a režisérku dokumentů na parketu StarDance ještě neměli. Budou se muset obrátit na Olgu Sommerovou nebo Hanku Třeštíkovou. Já osobně budu ráda, když se mi podaří zase chodit pravidelně běhat a cvičit. Zatím na to nějak nemám prostor.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.