Iva KubelkováNarodila se 8. 5. 1977 v Písku, od 14 let žije převážně v Praze. Má ekonomické vzdělání a magisterský titul v oboru Sociální a masová komunikace na Vysoké škole J. A. Komenského. Vlastní uměleckou agenturu Agemy. Od 16 let se věnovala modelingu a v roce 1996 získala titul první Vicemiss v soutěži Miss ČR. Je vícenásobnou vítězkou soutěže o nejkrásnější česká ňadra. První hereckou zkušenost učinila ve divadelní společnosti Františka Ringo Čecha, pokračovala v seriálech Cesty domů, Velmi křehké vztahy. Moderovala mj. anketu Zlatá hokejka, pořad Sama Doma, v současnosti pořad Top Star. Mezi její partnery patřili hokejista Jaromír Jágr nebo automobilový závodník Martin Koloc. Dvanáct let žije s partnerem Georgem Jiraskem, se kterým má dvě dcery Natálii (2004 ) a Karolínu (2009). |
Říká se, že dětské prožitky určují z větší části prožívání naší dospělosti. Jaké bylo vaše dětství na jihu Čech?
Mám na něj jen ty nejlepší vzpomínky a současně pocit, že bylo trošku čistší než to, které prožívají děti teď. Bývalému režimu zvonil umíráček, ale o mnoha věcech se stále nemluvilo. A dětský svět byl možná o něco méně nebezpečný. To proboha neznamená, že bych něco chtěla navracet. Jen říkám, že ve mně zůstal pocit čistého dětství, času, který člověk trávil hodně venku a v přírodě.
V čem byl konkrétní rozdíl?
Míjela nás témata spojená s nahotou, lehkými drogami, děti se nezajímaly o televizní pořady, protože nebyly většinou, kromě Magionu, pro ně. Ale nechci si to zase moc idealizovat, samozřejmě všichni jsme měli svoje problémy.
Například?
To souvisí s výchovou. Tenkrát platily třeba teorie, že je škoda každé rány, která padne vedle. Dneska se bojíme, že z toho může mít dítě trauma. Nikdy to není tak jednoznačné. Záleží na nastavení každého z nás. Jsou lidé, kteří nic moc těžkého nezažili a na dětství neradi vzpomínají, a pak jsou ti, jejichž psychika zatížena byla, přesto si to s sebou nenesou.
Kam patříte vy?
Já jsem spíš ten druhý typ.
Promiňte mi tu pochybnost, ale rozpad rodiny a vaše přesídlení od táty a bratra, jen s maminkou, ve vás žádnou bolístku nezanechaly?
Ne. Pro mě to nebyl šok. Moje rodina se rozdělila už dávno před tím, než jsme se s mámou přestěhovaly z Písku do Prahy. Naši se rozvedli a můj o šest let starší brácha byl jednoduše dospělý a už chtěl žít sám. Maminka se v Praze znovu vdala a pro mě to znamenalo spíš definitivní vytržení z rodného prostoru než nějakou újmu z rozpadu vztahů.
Trpěla jste přesunem z menšího města do metropole?
Možná proto, že jsem nikdy neměla žádné zvláštní cíle a představy o dalším životě, jsem žádné trauma nezažívala. Ničeho jsem nelitovala a nikomu nic nevyčítala.
Žádné obavy nedoprovázely tohle křehké období dospívání?
To zase ano, v období puberty máte pořád z něčeho obavy. Mě se nejvíc dotýkaly takové ty nešvary mezi kamarádkami. Chvíli s vámi holky kamarádí, pak se pohádáte a ony mluví s tou druhou, pomluví vás a pak se to otočí. To jsem vždycky strašně těžko nesla, dokonce jsem z toho měla žaludeční nevolnosti. A pak jsem někdy v patnácti měla ještě jedno velké trauma. A sice, že nemám žádná prsa.
To je u ženy, která byla později za své vnady vyzdvihována, docela vtipné.
Já vím, je to paradox. Ale vtip ne, já opravdu dospěla strašně pozdě! Ve třídě všechna děvčata měla prsa a kluci jim věnovali pozornost a já tam pořád stála jako kůl v plotě a nikdo si mě nevšímal. Úpěnlivě jsem se modlila a prosila boha, aby mi prsa vyrostla. No, asi jsem s ním zadobře.
Zadobře jste byla i s novým manželem maminky, se svým otčímem?
Já jsem byla napojená samozřejmě hodně na mámu, ale to neznamená, že pro mě její partner v pohodě nefungoval. Ani tady žádnou tragédii nečekejte, já prostě nemám ve svém životě pocit sebemenšího traumatu.
Ani nespravedlnosti?
Ne. Moje máma byla naštěstí schopna si se mnou sednout a promluvit si o všem. Bylo to o důvěře. Věřila jsem tomu, když řekla, že věci budou lepší. Neměla jsem pocit, že jde o mě, že mi někdo něco bere. A to už souvisí s egem.
Jak?
Ve chvíli, kdy ego není posazené pouze na sebe, věci se vás tolik nedotýkají, procházejí skrz vás, ale neulpívají ve vás. Čím větší ego máte, tím víc věcí a dění vztahujete k sobě a tím víc se vás dotýkají. Jakmile si začnete říkat: Aha, to je pro mě, to mám já, je to cesta do pekel. Logicky vám totiž začne vadit, když to ztratíte, nebo když to někdo začne ohrožovat. A založíte si na to, že jednou budete trpět a budete o to v křeči bojovat. A proč vlastně?
Abych v životě nepřišla o citové prožitky a emoce?
O ně nepřijdete, když porozumíte smyslu života. Každá věc, která k vám přijde, má důvod, nezjevila se náhodou. Ale tím důvodem není vaše touha vlastnit. Jakmile tohle pochopíte, získáte pokoru a začnete si takového běhu věcí vážit, nikoliv dělat si na něj nároky. A budete se z nastalých věcí radovat a ne se trýznit a bažit po nich, když zmizí.
To vám asi nekonvenují koučovací programy, které nabádají k tomu, že v centru pozornosti máme mít sebe, abychom byli šťastni.
Já myslím, že je důležité, aby člověk pochopil, co je on sám. Například většina žen, co jsem kdy potkala, by se pro blízké rozdala, ale neustále si na to stěžují. Nepřetržitě žehrají, že se obětují a na sebe nemyslí. Kdyby se poznaly a řekly si, že jsou prostě takové, že se obětují pro okolí, protože to jsou ony, nebudou za to čekat satisfakci a budou štastnější. A pokud naopak chtějí udělat něco pro sebe, ať to udělají.
Pochvaly nemáme chtít?
To je zase o tom naučit se věci opravdu dávat. Nezištně. S pokorou. Samozřejmě někdy člověku pomůže, když ho někdo pochválí, ale to je taky trošku o tom, jakou energii člověk sám vysílá. Ono to pak přijde.
Myslíte, že si přitahujeme do života, co sami chceme?
Co sami vysíláme. Když to máte v životě nastaveno na model: Já bych měla, protože to tak má být a všichni říkají, že by se mělo, nebo respektujete nějaké šablony, do kterých vás společnost sune, nejste to vy, ale vaše představa o vás. A znovu - proto je moc důležité dokázat pochopit, kdo jste vy a co vás naplňuje, byť jsou to třeba úplné prostinké maličkosti. A ne se neustále bičovat tím, co by se mělo,co si od vás představuje okolí, porovnávat se a hodnotit.
Teď už asi nikdo nepochybuje, že se věnujete svému duchovnímu růstu, ale je skutečně pravda, že jste v šestnácti letech četla hlubinného psychologa C. G. Junga?
Ano, mě to strašně zajímalo. Samozřejmě, kdybych si to přečetla dneska, budu tomu rozumět jinak, ale tehdy mi to vysvětlovalo mnohé v mém myšlení.
To jste příliš dětsky nepřemýšlela. Kdo vás k tomu přivedl?
Nikdo, byla to příležitost. Můj tatínek pracoval v Jitexu ve fabrice, kde dělal návrhy a tisky, je to velice sečtělý člověk, intelektuál a muzikant. Každou neděli zněla naším domovem vážná hudba. Dodneška slyším Čtvero ročních období. Ale hlavně měl doma plnou knihovnu filosofických děl.
Jen tak jste si sáhla po náročné literatuře?
Není to náhoda, když člověk sáhne zrovna po nějaké knize. To je stejné jako s vírou. My nejsme věřící rodina a já odmalička komunikovala s bohem. Prostě jsem s ním rozprávěla. Na sto procent jsem byla přesvědčena, že existuje. Věřím tomu, že si člověk nese něco, co souvisí se životy, které si prožil. Jen po té duševní stránce začíná vždy každý trošku "z jiného schodu". Proto si třeba někdy mladší lidé začnou věci uvědomovat dřív než generačně starší. Ale nepopírám také životní moudrost, která se získává díky zkušenostem.
Žijete takovými myšlenkami stále?
To je tak bytostné, že s nimi nejde nežít. Duchovní vývoj je smysl toho, proč tady jsme.
Co je pak pro vás vaše neduchovní práce?
Práce a všechno okolo je jako takové auto, které vás někam veze.
Kam?
K moři, třeba. Tam, kde se vám líbí. Práce je jen prostředek. Kdybyste mi řekla před dvaceti lety, že budu dělat, co dnes dělám, zaklepu si na čelo. Já neměla žádnou vizi, kam chci směřovat, poněvadž já do toho životu moc nemluvím. Vždycky něco přišlo a já se snažila s co největší zodpovědností a pokorou rozhodnout, zda to zvládnu. V mé branži to bylo vždycky o tom, kde kdy dostanete jakou nabídku. A taky o hře eg, kdo je výš, kdo dál, kdo je důležitější.
Zrovna ego je vám ale, říkáte, na hony vzdáleno. Jak pak fungujete, když se do té hry nezapojíte?
V pokoře, pravdě a čistém přístupu k věci.
Vždyť na to se ale ve vaší branži vůbec nehraje.
Nejsem si jista. Kdyby to nešlo, jsem dávno pryč. Když vám to není dané, abyste někde fungovala, tak tam nezapadnete, neklapne to. Tohle prostředí vás semele a vyplivne a vy jdete dál. A to je vlastně taky dobře.
To podle vás znamená, že i v bulváru je prostor pro nezkreslenou pravdu?
Zkreslený bude i tenhle náš rozhovor, protože je viděna vašima očima. Zkreslené v tomhle smyslu jsou i zprávy na ČT24, protože je vybírá nějaký editor. Všechno, co je skrz někoho sdělováno, je zkreslené. A proto se snažím vysílání pořadu, který moderuji, i já usměrňovat skrze mou osobu. Proto chodím na porady s redaktorkami a maximálně komunikuji s dramaturgyní pořadu. Vysíláme příběhy lidí, kteří s námi chtějí mluvit a vysíláme to, co nám řekli, na nikoho netaháme nic, co nechce, abychom použili. Jsme laskavý bulvár a to je v pořádku. Ten patří do mediálního prostoru.
Vstoupila jste do mediálního a showbyznysového prostoru bez ambicí, co vás motivuje v něm zůstávat?
Pokora k tomu, že tohle mi život přinesl. Pokud nabídky přicházejí a já mám ještě zůstat a pracovat, jak pracuju, tak zaplať pánbůh za to.
Každý ve vaší branži trpí noční můrou, kdy bude nahrazen. I vy se bojíte o své místo na slunci?
Ne! To je právě to, nemám strach.
Z ničeho?
Bojím se o své děti, ale ne o sebe.
Smrti se jako buddhistka nebojíte, ale těžko to znamená, že se na ni těšíte.
To bych taky úplně neřekla. Tyhle věci vnímám jinak a určitě to trochu souvisí i s tím, že nejím maso. V každém jídle je informace a v mase je ta o smrti. Když maso nejíte, výrazně se omezí strach ze smrti. A u mě je celé pojímání smrti ještě umocněno východní filosofií, což už není na jeden rozhovor.
Už takhle se pouštíme na tenký led. Máte stejné nahlížení světa s partnerem?
Ano.
A to je ten důvod, proč jste se dali dohromady?
Nemyslím si, že to je úplně ten důvod. To bychom se dali dohromady už v mých sedmnácti, kdy jsme se potkali poprvé. Tehdy mě a mého přítele vzal můj táta na chalupu ke svému kamarádovi. A dnes na tu chalupu jezdíme s našimi dětmi.
Očima autorkyPotkaly jsme se poměrně brzy ráno, a ještě než jsem zapnula diktafon, čekalo Ivu focení k našemu rozhovoru. Byla zaskočena tím, že by měla přímo pózovat, ale pochopila, že není zbytí. A pro mě to byla fajn podívaná. Je profík. Aby ne, byl to nějakou dobu její denní chleba. Přesná póza, přesný výraz, žádné tápání. Ani známka po nechuti. Je ale fakt, že k rozhovoru ji to táhlo víc. Iva ráda sděluje své myšlenky v abstraktní rovině a já musela zůstat ve střehu při každém slově, abych pak dokázala sdělení přesně interpretovat. Zdaleka ne vše jsem v rozhovoru použila, ale i tak jsem maličko zariskovala a vznikl tak trochu jiný rozhovor. |
Byl to přece jen kamarád vašeho tatínka a byl tam velký věkový rozdíl…
Ten rozdíl je pořád stejný. Já ale tehdy byla ve vztahu a to bylo posvátné. Když jsem s mužem, tak trochu žiju jeho život. Všichni moji muži pro mě byli důležití víc než moje kariéra. Ale ničeho nelituju, všichni partneři pro mě byli přínosem.
Když jste se tedy o osm let později dali dohromady, byla jste volná?
Nejdřív jsme byli jen přátelé. V roce 2001, v den pádu Dvojčat, jsem se rozešla s Martinem Kolocem, a pak byla rok sama, což bylo mimochodem asi poprvé v životě, a udělalo mi to hrozně dobře. Měla jsem největší prostor věnovat se duchovní literatuře. A pak to najednou přišlo samo. Začali jsme se víc vídat a stýkat, až jsme spolu začali žít. Věřím, že tyhle zásadní věci jsou dané.
Když jste se zamilovali, měli jste už každý své duchovní nahlížení světa vybudované?
Ano, přesně tak. Nepřesvědčovali jsme se navzájem o svých pravdách. Potkali jsme se v názorech.
O vašem příteli a otci dvou dcer se roky spekuluje. Média ho jmenují jako Ladislava Doležala, ale nikdo neví, kdo skutečně je. A dokonce existuje teorie, že ono mlžení sama iniciujete. Hloupost?
Vadí mi, že média tvrdí, že jsem tuhle dezinformaci vypustila já. Celá ta vykonstruovaná kauza vznikla tak, že novináři hledali na mém webu, kdo je můj partner, a našli mou agenturu a mého společníka Ladislava Doležala. Tak ho pasovali do role životního partnera. Jenže to on není a to jsem taky vždycky v rozhovorech opravovala. Novináři si ale trvali na svém.
Nezkusíme tu šlamastyku se jmény rozmotat?
Ladislav je nevlastní bratr mého přítele. Ten se jmenuje Georg Jirasek, má poněmčené jméno, protože má německou národnost a jen německé občanství. Pak má druhé jméno, které je umělecké a celý tvar je Georg Jirasek Theusing. Než ale odešel v roce 86 do Německa, byl to Jiří a v Česku mu tak všichni říkají. A je to poprvé, co to přímo já takto podrobně říkám do médií.
Ještě o jednu zatím nepotvrzenou pravdu vás poprosím – je podnikatel?
Spíš umělec než podnikatel. V Čechách by to byl akademický malíř, ale v Německu tenhle titul neznají. Maluje obrazy a zároveň s nimi obchoduje. Učil též na vysoké škole výtvarné umění.
Jaké je vaše soužití?
Po dvanácti letech je to mezi námi čím dál tím lepší. Není to klišé, je to prostě tak. Obohatily nás děti a vnímání toho, jak se život posouvá, jak mění formy. Máme podobný styl humoru, hodně se spolu nasmějeme. Jirka je Rak, je klidný, rodinný typ. A má obrovskou empatii. O věcech se nedá nemluvit, pozná je, nemáme před sebou co skrývat.
Je tu ještě jedna mediální kauza, která si žije svým životem v souvislosti s vaším smýšlením, které není pochopitelné všem. A sice, že žijete v sektě. Vadí vám takové stigma?
Za tím jsou pokusy novinářů vyprovokovat mě. Vypustí A a čekají, že řeknu B. Takhle to může jít donekonečna. Mate pravdu, že ve chvíli, kdy vás někdo spojuje se sektou, je to u nás hodno zavržení. A proto jsem se ohrazovala, už když tahle kauza vznikla, že nejsem členem žádné sekty, nemusím nic dodržovat, nemusím plnit žádné úkoly a dodržovat regule, které sekta dává. Nejsem podřízena žádnému řádu, nic takového. Můj život je docela neřád a do mého soukromí nikomu nic není. Nebudu a nemůžu zasahovat do života lidí v mém okolí tím, že budu vyprávět nějaké příběhy. Když se mě někdo zeptá, co dělá můj partner a jak se jmenuje, tak je to v pohodě, ale nebudu mluvit o věcech jiných lidí, které jsou osobnější. Ať se někdo zeptá těch lidí.
Máte tendenci proti podobným nařčením bojovat?
Ne, nechávám to být. Jen jednou jsem se pustila do zvedání telefonů, když došel bulvár za hranici a o mém partnerovi, o kterém nikdo moc nevěděl, napsal na cti utrhačné pomluvy.
Necháváte mediální kauzy žít svým životem a nemáte strach, že si vaše děti přečtou něco nepříjemného?
O ně se nebojím. S dětmi máme naprosto otevřený vztah. Nikdy jim nebudu muset říkat, že bylo něco jinak, než si myslely.
Co přesně znamená otevřený vztah?
U nás se nelže. Aspoň ze strany dospělých, děti to samozřejmě občas zkoušejí. Jsme přesvědčeni, že v pravdě je láska. A jakmile držíte pravdu, získáváte obrovskou energii. Jakmile lžete, izolujete se a energii ztrácíte. A ona se pak vrací. Jenže odjinud a v jiné souvislosti a pak si člověk klade ty palčivé otázky: Proč se to stalo zrovna mě?
Protože jsem si na to v minulosti založil?
Tak naivně jednoduché to zase není. Některé věci se dějí prostě proto, protože si je člověk musí prožít. Kdybychom šli hluboko, daleko, tak si to ta duše vybrala. Vybrala si, že chce určité věci prožít, aby udělala několik kroků dopředu a došla k jakémusi naplnění.
Vybrala si i smrtelnou nemoc?
Vím, to je na hraně. Člověk si nedokáže připustit, že se tohle mělo stát. Brání tomu nesnesitelná bolest a utrpení. Ale jsem si jista, že můj způsob chápání těch věcí pomůže zvládnout podobné situace, protože pokud to tak má být, nevyhneme se jim.
Váš způsob chápání věcí je, jak říkáte, o pravdě především. Je těžké v ní žít?
On si každý představuje pod pravdou něco jiného. Někdo si myslí, že v tom případě říkám každému všechno. O tom to není. Nemám nutkání sdělovat někomu, že má červený nos. Je to o tom, že nepopírám skutečnost. Když o něčem nechci mluvit, tak raději přiznám, že budu mlčet, než abych lhala.
