Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rodina ji odložila i oškubala. Musela jsem si změnit jméno, říká Monika

  0:41aktualizováno  0:41
Jediná z rodiny se šesti sourozenci vyrůstala Monika v dětském domově. V 18 letech si ji rodiče vyzvedli a ještě cestou domů jí zabavili finanční obnos, s nímž z dětského domova odjížděla. Když pak našla zaměstnání, rodiče jí pravidelně brali výplatu. Navíc na její jméno nadělali dluhy.

Monika se definitivně odpoutala od rodiny a splatila všechny dluhy. | foto: Miroslav Lepeška

Monika (jméno bylo změněno) žije v západních Čechách. Překonala všechna úskalí a dnes je samostatná, soběstačná a bez dluhů.

Jak to všechno začalo?
Nevím přesně, od kolika let jsem byla v dětském domově, ale vím, že jsem tam chodila ještě do školky. Dokonce si vzpomínám, jak mě přebalovali. Také si vybavuji, jaké jsme měli postýlky, že jsme cvičili a dívali se na pohádky. Moje sestra dvojče tam byla se mnou. Rodiče si nás pak brali na prázdniny domů, já se ale vždycky už těšila zpátky do domova, protože sourozenci se ke mně nechovali úplně dobře. Říkali mi například, že jsem ústavář. A já asi opravdu byla jiná nebo jinak vychovávaná, nevím. Jednou, když pro nás rodiče přijeli, tak jsem jim řekla, že se mi doma nelíbí, že už domů nechci.

Kolik vám bylo v té době let?
Asi pět. Rodiče pak brali domů už jenom sestru. Nakonec mě spolu s dalšími dětmi odvezli do jiného dětského domova, kde jsem zůstala až do osmnácti.

Hejno bílých vran

Příběh Moniky je jeden z desítky příběhů dětí z dětských domovů, které se úspěšně popraly s nepřízní osudu. Příběhy vyšly v knize Hejno bílých vran aneb Normálně žít.

S dětským domovem jste dosud v kontaktu?
Dodneška tam jezdím, znám tam vychovatelky. Závodně tancuju a vůbec ráda sportuju, tak s dětmi jezdím lyžovat, na výlety, vymýšlíme sestavu na taneční vystoupení. Berou mě tam jako svou. A já si toho moc vážím.

Tancovala jste už v dětském domově?
Ne, tam jsme žádné kroužky neměli. Až jako dospělá jsem se chtěla kromě práce ještě něčemu věnovat, tak jsem začala tancovat. Dělám současné moderní styly jako je street dance, break dance nebo free style.

Měla jste v dětském domově někoho, kdo by vás v době dospívání ovlivnil?
No popravdě řečeno, když mi bylo osmnáct, tak jsem dodělala školu a rodiče si mě vzali domů.

Jakou školu jste studovala?
Moc na výběr jsem neměla. Paní ředitelka rozhodla, že se vyučím na švadlenu. Mě to moc nebavilo, ale vystudovala jsem to. A pak si pro mě rodiče přijeli... Z domova jsem dostala určitý finanční obnos do začátku. Ten jsem ale vůbec neviděla. Rodiče mi ho vzali hned cestou domů v autě. Na pracovním úřadu jsem pak řekla, že už nechci bydlet se svou rodinou. Dívali se na mě divně. Pak mi sehnali práci a zpočátku mi platili sociální a zdravotní pojištění. V den výplaty na mě už rodiče čekali a všechno mi vzali. Nenechali mi peníze ani na svačinu a nedávali mi ani jídlo s sebou, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že už se domů nevrátím. Vzala jsem si s sebou do práce to nejnutnější a kontaktovala dětský domov a šla jsem po práci rovnou tam.

Všechno mi vzali, neměla jsem kam jít

V dětském domově ale může člověk zůstat jen do osmnácti let...
Paní vychovatelka mi řekla, ať přijdu, že něco vymyslíme. Pomohli mi najít dočasné bydlení v azylovém domě napůl cesty a dali mi na cestu i peníze. Bylo to zrovna před Vánoci. Neměla jsem s sebou téměř žádné věci,a tak mi vychovatelky přinesly z domova alespoň nějaké nezbytné věci, které jsem potřebovala. Práce mě držela na nohou.

Vím, jak se cítí týraná žena

Sama jsem to prožila, říká cvičitelka Hana Kynychová

Hanka Kynychová

Hanka Kynychová

Pořád jste šila?
Ano. Rodiče ale naštěstí nevěděli, kde pracuju. Napsala jsem jim, aby mě nehledali. Vedoucí jsem požádala, kdyby náhodou přišli, aby jim neprozradila, že tam jsem. Jenže ta na to zřejmě zapomněla, takže když jednou přišli, zavolala mě. Rodiče chtěli, abych se vrátila znovu domů, ale já už nechtěla. Později jsem si našla novou práci a i když rodiče zjistili, kde jsem, nechali mě už být.

Takže jste měla už konečně peníze ve svých rukou...
Ano. Byl to pro mě tak nezvyklý pocit. Dlouho jsem nechtěla věřit tomu, že jsou opravdu moje. Paní vychovatelka mi pak vysvětlila, že by mi měly vystačit na celý měsíc, nejenom na pár dní. Nebyla jsem na to připravená, protože jsem dlouho žádné peníze neměla.

To byla paní vychovatelka z azylového domu, která vám pomohla?
Ano, dodneška se s ní stýkám a jsem jí moc vděčná. Naučila mě nejenom vycházet s penězi, ale třeba i vařit nebo jednat s lidmi. Starala se o mě, i když jsem byla jeden čas dlouho nemocná. Díky této zkušenosti jsem se rozhodla, že bych sama chtěla být lidem užitečná a pracovat v sociálních službách. Tak jsem pak vystudovala tříletou školu a stala se pečovatelkou. Začala jsem potom studovat i zdravotní školu, ale tu jsem nakonec nedodělala, protože k práci, kterou jsem chtěla dělat, má současná kvalifikace stačila.

A staráte se o starší lidi nebo o lidi tělesně postižené?
Pracuji v domově důchodců a zároveň dělám asistentku, když třeba někdo potřebuje někam doprovodit.

Takže jste se v té práci našla?
Myslím, že lidé jsou se mnou spokojeni, říkají, že jsem šikovná. A já také ráda všem pomůžu. Jsem taková „holka pro všechno“. Samozřejmě, že jsem někdy unavená a lidi mi v tu chvíli lezou na nervy, nebo mám nějaké starosti. Snažím se to ale tolik nedávat najevo, takže mě vnímají spíše jako příjemnou a veselou osobu.

Ač si nic nepůjčila, hrozila jí exekuce

Jak dlouho jste byla v azylovém domě?
Celkem dva a půl roku. Zároveň jsem měla podanou žádost o byt. Bylo jasné, že v azylovém domě už dál být nemůžu. Dostala jsem strach, co se mnou bude dál. Napsala jsem tedy na bytový úřad dopis se žádostí o přeskočení pořadníku, ale neuspěla jsem. Zkusila jsem to znovu a přimluvil se i dětský domov, kde jsem vyrůstala, a azylový dům. Měla jsem štěstí a velkou radost: přidělili mi garsoniéru. Naštěstí jsem měla i našetřené nějaké peníze, takže jsem měla něco do začátku.

Konečně jste tedy měla práci i zázemí a mohla začít žít samostatný život.
Ale klid jsem neměla, protože přibyly dluhy.

Jak je to možné?
Moje rodina nadělala na mé jméno dluhy. Napřed sestra, dvouvaječné dvojče. Používala moje jméno a rodné číslo a zneužívala je. Ale nebyla to jenom ona. Byli to i rodiče. Neplatili například jízdné, a když je chytili a měli platit pokutu, nahlásili moje jméno, na které mi přišla upomínka. Těch upomínek bylo daleko víc, za různé další věci. Nakonec jsem se už i bála chodit domů, protože do schránky mi chodily jen samé exekuční varování a příkazy. Navíc - když mi bylo osmnáct, napsali rodiče na mě auto, které později prodali, ale nepřepsali jej na nového majitele. Ten po nějaké době naboural a já musela platit odškodné. Měla jsem kvůli tomu dvakrát soud, ale prohrála jsem ho. Šlo to tak daleko, že mi exekučně zablokovali i na několik měsíců účet. V té době jsem studovala a naštěstí měla hodnou paní učitelku, která mi dva nebo tři měsíce dávala na nájem a na jídlo a také na cestu do školy.

Vypadá to, že jste vždycky v kritický moment měla svého anděla strážného, který vám pomohl. Jak jste se dostala z dluhů?
Nejprve jsem si změnila příjmení a rodina vlastně dlouho nevěděla, jak se přesně jmenuji. Vzala jsem si příjmení po paní vychovatelce, která mi hodně pomohla. A pak to šlo postupně. Začala jsem šetřit, počítala jsem každou korunu, až jsem byla schopna splatit jeden dluh, pak druhý, třetí a tak dál. Postupně jsem se vyvázala ze všech dluhů a dneska nemám žádné. Dokonce jsem si našetřila i na auto a udělala řidičský průkaz a rok už jezdím.

Minulost je zapomenuta?
Doteď se třeba bojím, když někdo prudce pohne rukou, že se po mně ožene. A každému bych také přála, aby se navzdory rodině, do které se narodil, dokázal postavit na vlastní nohy a byl finančně soběstačný. Aby nebyl pod tlakem a mohl volný čas, který má, věnovat i tomu, co ho baví.

Kdybyste měla vzkázat něco ostatním, co by to bylo?
Asi to, aby každý bojoval a nevzdával se. Když člověk projde těžkým obdobím, vnímá pak svět kolem sebe jinak. Velmi důležité je například dodělat školu, abyste měli nějakou kvalifikaci. Školu potřebujete úplně na všechno. Když máte nějaké zaměření, tak se pak daleko lépe hledá práce a s tím souvisí i všechno ostatní.

Autoři:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.