Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Točila jsem postižené, kteří si přáli sex a lásku, říká dokumentaristka

  0:07aktualizováno  0:07
Název filmového dokumentu Miluj mě, jestli to dokážeš, který jde právě do kin, je stejně provokativní jako snímek sám. Sex, láska, touha... O čem se nemluví, co nechceme vidět, to dokumentaristku Dagmar Smržovou zajímá. Za tuhle kuráž a troufalost v jednom platí vlastní nebezpečnou úzkostí.

Dokumentaristka Dagmar Smržová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Kde jsou kořeny vašeho nového filmu?
Nedávno jsem natočila dokument o tom, jak se vyučuje sexuální výchova na našich školách. Asi máme pocit, že tyhle věci neumíme dětem sdělit a urputně se snažíme nacpat jim to do hlav čím dál dřív. A zatímco ve třetí třídě nebo nejlépe už ve školce chceme holčičkám říkat, jaké jsou latinské názvy jejich pohlavních orgánů, a v páté je učíme nasazovat prezervativ, úplně pomíjíme jinou velkou skupinu lidí, a to jsou postižení. Jich se pokrytecky štítíme.

Dagmar Smržová

  • Narodila se 25. 3. 1966 v Praze, odmaturovala na gymnáziu a poté absolvovala pražskou FAMU, obor dokumentární tvorba, filmem Čas na člověka o zápasu mladého nadaného člověka se schizofrenií.
  • Natáčela publicistické reportáže pro populární pořad Na vlastní oči na TV NOVA. Současně pracovala na dokumentárních projektech pro film a tv společnosti Febio.
  • Je autorkou dokumentu o dramatických osudech pětice žen za druhé světové války Válka v paměti žen.
  • Natočila dokumentární filmy Natálie, dramatický příběh posledního potomka staré ruské šlechtické rodiny, kterou tragicky poznamenala lesbická orientace, nebo Nejtěžší volba, příběhy čtyř žen, které se rozhodovaly o životě a smrti svých ještě nenarozených dětí.
  • V roce 2010 vznikl celovečerní dokumentární film Zachraňte Edwardse, který sběrnou metodou vypráví příběh mladých manželů, kteří se rozhodli přivést na svět dítě, o němž lékaři tvrdili, že nepřežije ani porod. Je také autorskou režisérkou snímků Otázky Pana Lásky, filmového portrétu schizofrenika Jiřího Lásky a dokumentární komedie Sexuální výchova v Čechách.
  • Její poslední dokument Miluj mě, jestli to dokážeš, který jde právě do kin, získal na letošním Mezinárodním festivalu dokumentární tvorby Cenu diváků.
  • Žije s rodinou v Praze, s manželem vychovávají tři syny: Jakuba (23 ), Josefa (14 ) a Matěje (7).

Netvrdím, že to tak není, jen mě zajímá, zda je to čistě vaše pnutí nebo to cítíte jako dluh společnosti?
Můj poslední film Otázky pana Lásky je o schizofrenikovi, se kterým jsme řešili stejné otázky. Jestli má přítelkyni, zda by ho někdo chtěl, miloval, a zda on sám se vůbec odváží. A najednou vidíte, jak to takového člověka bolí, jak se stydí říct, že chce mít rád. Má stejné pocity jako my. A my, tedy společnost, ho považujeme jen za bytost hodnou polykání prášků.

Přemýšlela jste o tom, proč to tak je?
Neradi to vidíme. Máme v hlavě asi předobraz filmů, že sex a láska patří jen krásným lidem, kteří mají nohy a ruce v pořádku, milují se a hrají k tomu housle... Nic proti tomu nemám, mám ráda červenou knihovnu, relaxuju u ní, ale realita taková není. A dokument je od toho, aby realitu sděloval.

Vybíráte si v realitě kontroverzní, protože tabuizovaná téma. Počítáte s tím, že budete nějakým způsobem polarizovat společnost, že bude dost kritiků?
Vždycky si říkám, že s tím počítám. Přece žijeme v demokracii, kde každý může mít svůj názor a kritika je v pořádku. Ale pak, když to přijde, smete mě to. Bývám z toho tak vyřízená, že píšu lidem maily a snažím se vysvětlit, jak jsem to vlastně myslela.

Vadí vám odmítnutí v principu nebo to, že divák nesdílí váš konkrétní pohled?
Beru vždycky jako svou chybu, že jsem ho nedokázala, i když jsem tolik chtěla, přesvědčit o tom, jak to vidím já. Že jsem nedokázala svůj pohled vysvětlit. Nedělám dokumenty observační metodou, kdy jen sledujete. To není můj šálek kávy. Já jsem autorský typ. Vidím problém, a chci ho lidem sdělit, přiblížit. Chci, aby se jich to dotklo, aby plakali nebo se smáli. Ale snažím se o to civilně a pravdivě, nechci vydojit hloupé nebo prázdné emoce.

Musí být vaše pravda ta jediná pravda?
Nemusí. Já to rozumem vím, to jen moje zarputilá povaha chce přesvědčit lidi o tom, co si myslím. Ale vždycky se snažím k tomu přistupovat velmi poctivě. Než začnu točit, rozložím si téma na prvočlánky, abych neudělala chybu. Abych v první řadě neublížila svým hrdinům, které si pečlivě vybírám, neb jsou klíčovými nositeli tématu.

Stalo se někdy, že jste ublížila?
Stalo se to v mém absolventském filmu Čas na člověka, který byl též o schizofrenikovi. Psychiatři mě varovali před konfrontací s realitou. On byl zvyklý žít v uzavřeném světě psychotik a já ho vytáhla ven a ukázala mu, jak je sám skvělý. Nabourala jsem mu ten jeho svět. Půl roku po dokončení filmu se utopil. Dodnes jsem to neprodýchala.

Fotogalerie

Viníte se z jeho volby konce?
Měl za sebou čtrnáct pokusů o sebevraždu, asi by tak skončil stejně. Jen prostě vím, že jsem mu zasáhla do života jako přítelkyně, jako režisérka, jako...

Přilnul k vám?
Hodně. Velice jsme se spřátelili, až moc. To je nebezpečné. Pak jsem najednou zjistila, že na to nemám, že ho nemůžu táhnout vedle sebe, že to je obtížné. Na to si už dávám bacha.

Nedržíte si své hrdiny nikdy od těla, naopak navazujte osobní vazby. Kdo ví, zda je to dobře nebo špatně?
Nějaká slečna kritička psala, že točím laskavé filmy a chodím s těmi lidmi na kafíčko, což prý není v pořádku, a že to má být jinak. To mě trošku urazilo. Když se s těmi lidmi nespřátelíte a nesetkáváte se s nimi i mimo kameru, tak to nenatočíte. Respektive můžete udělat publicistiku, ale nenatočíte vhled do člověka, protože on vás k sobě bez důvěry prostě nepustí. Ale pravda je, že s osobním poutem stále neumím pracovat. Snažím se moc nevázat a říkat lidem dopředu, že jsme sice přátelé, ale že se k nim nemůžu třeba nastěhovat.

Vy otočíte lidem život naruby, a pak jim řeknete, že z toho nic nebude a zas takoví kamarádi nejste?
Tím otvíráte mou třináctou komnatu. Ano. Stále to řeším. V posledním filmu sleduju s kamerou cestu mládence s Downovým syndromem do Mostu za prostitutkou Radkou. Jedu s ním, on to nezvládá, já ho v tom vždycky nechám vykoupat a odkrývám, jak je to pro něj těžké. A tenhle fajn kluk mi asi po měsíci volá, kdy spolu zase pojedeme do Mostu, kdy ho odvezu za Radkou? Několikrát jsem mu musela vysvětlit, že už tam s ním nepojedu, že si to musí zařídit sám.

Co vás napadá v těchhle chvílích?
Že je to bolavé, opouštět lidi. A ptám se sama sebe, kolik jsem nasekala problémů...

2 500 za hodinu sexu se školenou asistentkou

Realistická reportáž si uchovává zvláštní něhu, píše Mirka Spáčilová

Miluj mě, když to dokážeš - Trailer

Miluj mě, když to dokážeš - Trailer

Domýšlí kluk s Downovým syndromem na rozdíl od mladíků s fyzickým postižením důsledky toho, do čeho se pustil?
To mi zhusta vyčítali. Tomáš Baxa ale není mimo realitu. Je to takový napůl herec, má dokonce svou kamerku a chtěl by se živit filmem. Není to kluk, který by nevěděl, že se točí film. Je díky výchově a přístupu své matky zodpovědný, není nesvéprávný. Byl pro něj velký problém sdělit ve filmu, že má Downův syndrom. Ale ne proto, že ho má, ale protože ho maminka vedla tak, že to není důležité. Musela jsem mu mimo kameru říct, že potřebujeme slyšet diagnózu. A vlastně jsem se u toho zastyděla - proti něčemu bojuju a teď jdu s většinou a populisticky to z něho tahám.

Dobře, ale umí Tomáš domyslet, co to může znamenat pro jeho život?
To asi ne. To ale, myslím, neumí nikdo. Proto jsem postupně v průběhu let došla k tomu, že se snažím krýt si záda a svým hrdinům na začátku říkám úplnou pravdu.

A to je?
Snažím se jim říct, že je všichni uvidí v choulostivých situacích, že je budou nesnášet, kritizovat, volat jim, ubližovat, a já nebudu vždycky nablízku. Ptám se jich, jestli vědí, do čeho jdou. Snažím si nějak vyčistit svědomí. Po pravdě ale vím, že ani tak si to ten člověk neumí představit. U Tomáše Baxy jsem proto dlouho a poctivě hovořila s jeho matkou. Je to úžasná žena, která se stará o postižené lidi a ona byla dokonce tou, která svému synovi našla onu prostitutku Radku. Chápe jeho potřeby. Řekla, že do toho jdeme, že to Tomáš unese. Tak jsme to udělali.

Ve filmu vystupují matky všech tří mladých mužů. Smekla jsem před nimi. Nebyla to od nich kuráž nad kuráž?
To je téma samo o sobě. Tyhle tři maminky jsou bojovnice a souhlasí s tím, že jejich synové mají právo na plnohodnotný sexuální život. Většina rodičů o tom nechce slyšet. Matky najednou mají pocit, že mají své děti zase v rukách, mohou za ně rozhodovat, protože se bez nich ani nevyčůrají, a aniž si to přiznají, manipulují s nimi.

Jak to víte?
Protože jsem o tom kromě paní Baxové, mluvila jak s postiženými, kteří se hrozně báli, jak to rodiče vezmou, tak i s odbornicí, šéfkou Rozkoše bez rizika, což je organizace, která první sexuální asistentky přivedla na trh.

Jaká byla reakce vašich filmových hrdinů, když se viděli „na plátně“?
Najednou jim došlo, co tím svým sdělením v divácích vyprovokují. Ale dají to. Tomáš Pik, což je mladík trpící degenerativním nervovým onemocněním, váhal a říkal, že nechtěl, aby tam byl vidět jeho penis. Ale je tam. Moc jsme to se střihačkou zvažovaly. Nechaly jsme ho tam jednak proto, že jsme ženské a scéna se nám líbila, protože je to mladý, krásný chlap. A pak proto, aby si lidé neříkali, že má v tomhle směru nějaký problém. On ho nemá, je na tom dobře. To, že nechodí, neznamená ještě, že nemůže dělat jiné věci.

Žádné city, klienty budu jen učit

...říká v rozhovoru sexuální asistentka postižených:

Co čekáte, že váš film rozpoutá?
Diskuzi. Film neřeší sexuální asistenci jako takovou, ale sakra obtížnou cestu těch kluků za fyzickou láskou. Já bych byla ráda, aby bylo vidět, že je to tu velmi neuchopené, že je to všechno na hraně komična a absurdna. Jedna holka Tomáše Pika odmítne, protože by nesnesla sex s někým na vozíku. Druhá souhlasí, ale zase ho nepohyblivého nedostane do maličké koupelny se sprchovým koutem. Ukazuju tam i zlomek školení sexuálních asistentek, a i to je bizarní.

Takže vám nevadí kritika vyčítající komično?
Pro mě je to celé na hraně černé komedie. A asi i pro ty kluky. Už jejich osudy jsou přece strašné. Jeden skočí do vody a nehýbe se. Druhý umírá. Třetí se narodí s Downovým syndromem. Už tak je tam smutku a dramatu až až. Proč u toho ještě lkát a házet to níž? Oni jsou fajn, mají rádi srandu. A jejich hlavní přání bylo, aby se lidi u filmu bavili. Přesto, i když se bavíte, na konci filmu cítíte, že to legrace není.

Není ta poslední věta tak trochu paralela s vaším životem?
Ne trochu. Úplně. V dokumentu musím druhému vytvářet podmínky, aby se otevřel. To znamená, že ho poslouchám, že mu rozumím. A to nejde jinak, než že se na něj napojuji a tečou do mě jeho emoce, úzkosti a strachy. Jenže jak to vyventilovat? Někde se to ukládá. Nemá to řešení.

Jak to odnášíte?
Mám úzkosti. Mám deprese. Jen se snažím, aby člověk, o kterém točím, nevěděl, že je mi zle. Ba co, hůř a hůř, že se propadám. Proto mi současná medicína dává nějaké léky. Abych se nepropadala hlouběji, aby se mé úzkosti nezhoršovaly, abych zvládala svou rodinu.

Očima autorky

Neviděly jsme se poprvé. Několikrát jsme se setkaly při práci a tak vím, jak funguje jako autorka a režisérka. Ví přesně, co chce. A neuhne ani o píď. Může působit zpupně, ale ona je přece Beran! Radši hlavou prorazí zeď, než by něco vzdala. A není lehké s ní polemizovat. Slabším povahám to nedoporučuji. Ostatně ničeho by nedosáhly a výsledek filmu je přesvědčí, že by to bylo venkoncem zbytečné. Ale jako žena, nikoliv režisérka, sedící proti mně při rozhovoru, byla vysoká blondýnka docela jiná. Jeden by řekl, že krotká jako šelma, nad kterou někdo dlouho práskal bičem. Upřímná, nadšená pro věc a bez špetky příkras sebe sama. Hledá-li ve svých filmech svou pravdu, pak má na to plné právo, protože nepije víno a nekáže vodu – hledá ji poctivě především u sebe a o sobě.

Váš muž stojí při vás?
Můj muž je báječný člověk. Hrozně mi pomáhá. Bez něj vůbec nefunguju. Protože mám různé panické ataky, všude mě vozí a doprovází. Vím, že to má se mnou poslední dobou těžké, ale bez něj bych nebyla. Měla jsem štěstí, jsme spolu čtvrt století, máme tři zdravé kluky a funguje to. Říkám si, že mě má pánbůh rád.

Napadlo vás, že se v zájmu svého psychického zdraví a ohledu na rodinu vykašlete na svou profesi?
Poslední dobou jsem tak vyšťavená, že si kladu otázku kudy dál a jestli vůbec. Dala jsem si na nějakou dobu oraz. Jenomže už vím o třech tématech, které bych chtěla zpracovat. Ale bojím se. A tak čekám a chodím na psychoterapie. Možná taky stárnu. Moji kolegové jsou silní a mladí, plní energie. Já mám padesátku na krku, přišla klimakterická doba a to je pro ženskou síla.

Co se to s vámi děje?
Kdysi mi kolegyně Olga Sommerová řekla, že sama uvidím, až padesátka přijde. A už to vidím. Je to mazec. Začnou bolet klouby, padají vlasy, zuby se uvolňují, přestáváte se cítit atraktivní a ubývají síly pro práci. Co jsem dřív zvládala, teď nejde. Vždycky jsem byla “ta mladá dokumentaristka”, dnes jsem “ta renomovaná”.

Čeká vás zasloužilá. Zatím je to ještě dobré. Ale vážně, přemítám, jak velkou roli teď bude hrát váš postoj k životu. Bojíte se pohledu do budoucna, nebo se na něj těšíte?
Já se těším kvůli svým báječným dětem. Těším se na to, až vyrostou. Jeden syn studuje architekturu, druhý chce na konzervatoř a třetí se uvidí. Je mu teprve sedm, porodila jsem ho po čtyřicítce. Ale pravda je, že se svého stárnutí bojím. Nemám strach ze smrti, to ne. Bojím se stáří, protože vidím, jak na něj lidi nahlížejí, jak je člověk najednou bezmocný. To je jedno z filmových témat, které mi běží hlavou. Zajímala by mě eutanázie. Myslím, že je na člověku, aby se rozhodnul. Jednou to zpracuji pro svůj dokument.

Autor: pro iDNES.cz




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!




Barny's Triple Blend pro lidské klouby 700gBarny's Triple Blend pro lidské klouby 700g

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.