Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Se všemi postavami chodím i do sprchy, říká blogerka Radka Třeštíková

  0:42aktualizováno  0:42
Radka Třeštíková je vystudovaná právnička a autorka tří knih Dobře mi tak, To prší moře a Bábovky. Zajímají ji vztahy a psychologické podoby postav. Psaní založené na vlastních emocích je možná její revolta vůči prostředí domova, kde se o pocitech nemluvilo.

Radka Třeštíková

  • Narodila se před 35 lety ve Zlíně a vyrostla ve Veselí nad Moravou, má o rok staršího bratra. Od svých devatenácti let žije v Praze.

  • Vystudovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a sedm let pracovala jako firemní právník.

  • V roce 2012 se provdala za fotografa Tomáše Třeštíka.
  • Za rok poté odešla na mateřskou dovolenou s prvorozenou dcerou Elou a v roce 2015 se k ní přidal ještě syn Jonatán.
  • Od roku 2011 psala pro blog časopisu Respekt, web psychologie.cz a časopis ELLE.
  • Od roku 2014 jí pravidelně každý rok vychází jedna kniha. Dobře mi tak byla její prvotinou. Následoval titul označovaný jako bestseller To prší moře a aktuálně vyšel opět psychologický román Bábovky.

Kdy jste napsala první písmenko, které se dá pokládat za spisovatelský začátek?
To není až tak dávno. Nenapadlo mě věnovat se psaní, dokud jsem neodjela na rok do Španělska. Studovala jsem tehdy práva a získala stipendium od Erasmu. Nechtěla jsem psát domů rodičům a kamarádům nudné maily, tak jsem tvořila povídky z historek, které mě tam potkávaly.

Víte, proč se dostavila právě literární touha?
Vím. Hrozně mi chyběla čeština. Já miluju český jazyk, ráda ho čtu v knihách, ráda jím mluvím a při psaní se v něm doslova, uznávám, občas až příliš, vyžívám. Tehdy jsem bydlela jen se Španělkami, a tak jsem psala. A přišly pozitivní ohlasy. Kamarády to bavilo, dožadovali se dalších povídek.

Inspirovaných dobrodružstvím, která jste na jihu zažila?
Ano, když připustíme, že pro mě bylo dobrodružství to, že jsem se ke studiu ve španělštině přihlásila, aniž bych jazyk ovládala. Pár měsíců jsem nevěděla, která bije.

Jak jste zvládala zkoušky?
Než k nim došlo, uběhlo pár měsíců, a španělština je jeden z mála jazyků, které se naučíte rychle. Stačí vám k tomu ulice, kde se dá naposlouchat. Pravda, moje španělština byla kvůli tomu poněkud vulgární, a to se na univerzitě nesetkávalo zrovna s velkým pochopením.

Znamená to, že jste nebydlela na koleji?
Jsem v tomhle nejspíš trochu divná. Od malička jsem docela samotář. Nechtěla jsem žít mezi erasmáky. Na jejich půdě bych se setkala s Čechy a češtinou. A já chtěla mezi Španěly, chtěla jsem přirozeněji vnímat jejich kulturu a jejich jazyk. Lákalo mě chodit s nimi na pláž, do barů, ale taky obyčejně nakupovat, jít si zacvičit nebo pořádat večírky právě na té ulici.

Říkáte to s takovou energií, že se divím, proč jste nezůstala.
Chtěla jsem zůstat a moc. Ale byla jsem hodně zamilovaná do kluka, kterému se nepovedly státnice, nemohl přijet za mnou, jak jsme měli v plánu, a tak se já vrátila za ním.

Vy o vztazích a lásce píšete, tak já se zeptám na tu vaši. Tahle nedopadla, nemýlím se?
Nedopadla. Ale nevyčítám si to. Ani to nedávám nikomu za vinu. Objevila se prostě jiná dáma a byl konec. Ale byl to jeden z osudových vztahů a já náš rozchod nezvládla zrovna s grácií. Bylo mi asi šestadvacet a měla jsem pocit, že všechno skončilo. Všechno bylo špatně. Dneska je to samozřejmě malicherné.

Dovedly vás černé brýle až do deprese?
S tím slovem nerada šermuju. Nedovolím si tenhle termín používat pro jakékoliv mírnější formy smutku. Bylo by to nefér vůči lidem, kteří prožívají skutečnou depresi. U mě to byl opravdu jen hluboký smutek.

Fotogalerie

Mluvíte o jednom z osudových vztahů, kolik takových konců jste zažila?
Tenhle, o kterém mluvíme, byl fatální. Pak jsem možná ještě jednou byla opuštěna a ve zbytku jsem odcházela já, ale ponaučena prvním rozchodem jsem už sama sobě nikdy nedovolila další rozchody tolik prožívat.

I do manželství s fotografem Tomášem Třeštíkem jste si coby třicítka přinesla ponaučení?
Nevím, zda je to tím, že se člověk poučí, anebo je prostě starší, ale o některých věcech si prostě řekne, že už je nemá zapotřebí a chce raději klid. Nechce se hádat. Není to se mnou snadné, jsem výbušná, energická povaha, ale jsou tu děti a ty, když přijdou, člověk začne řešit jiné věci a nenimrá se ve zbytečnostech.

Nečerpáte právě z takových pomíjivých emocí při psaní?
To ano. Píšu o věcech, které jsou prožité a zažité. A radost, bolest či smutek, které tam jsou, se nedají naposlouchat. Ty jsou mé. To jsem já.

S čím spojujete slova jako radost a bolest?
Největší bolest jsem cítila, když jsem přišla o tátu. Nikdo z rodiny nečekal, že od diagnózy rakoviny uplynou jen necelé tři měsíce. Na druhou stranu vzpomínky na něj, které nesou tu největší bolest, zároveň přinášejí největší radost. Jsou pro mě tím nejhezčím, co mi zbylo, a nikdo mi to nemůže vzít.

Jsou to dva roky, co tatínek odešel. Stále vás bolest tíží?
Stále to mám v sobě, i když navenek už o tom nemluvím. Možná to bude znít divně, ale hodně jsem se očistila svou řečí na rozloučenou. Napsala jsem ji a přečetla na pohřbu. Udělala jsem to hlavně pro tátu, který neměl rád smuteční řeči cizích lidí, ale tak trochu i pro sebe. Byla to určitá forma terapie. Všechno jsem ze sebe pustila a přitom jsem věděla, že se nemohu zhroutit, že to musím dočíst do konce. Ten pocit zodpovědnosti mě nakonec při pohřbu dost podržel.

Říká se, že tvůrčímu kvasu přeje utrpení. Platí to i u vás?
Ve velké míře ano. Kniha To prší moře byla způsobem, jak se ze smrti táty vzpamatovat. Přetavila jsem své konkrétní bolesti do fikce. Potřebovala jsem se vypsat. Přestože nevyužívám svých pocitů účelově, nedokážu se jim ubránit. Když začnu psát, pouštím emoce a nekontroluju se, co by se zrovna hodilo a mělo psát. Mé postavy ožívají mými pocity. A s nimi pak ožívá celý příběh.

Co to znamená?
Že žiju příběhem čtyřiadvacet hodin denně. S postavami usínám, ráno se s nimi probouzím a jdu s nimi se všemi do sprchy. Soustředím se na ně a nosím si jejich osudy v sobě. To je pro mě ta nejtěžší část. Na papír to pak už dokážu dát, i když mi dítě visí na zádech. Tomáš takovým mým pozicím u počítače říká literární jóga.

Tedy vaše postavy si samy tvoří dějovou linku a vy píšete, aniž byste věděla, kam dojdete?
Vlastně ano. Když dávám charaktery postavám, jen vím, jaké chci, aby byly vnitřně. Ale předem ani já netuším, co udělají, kam se dostanou a jak skončí. Charakter té postavy vytvoří její osud.

Jak se rodily ženské hrdinky ve vaší nové knize Bábovky?
To vůbec nebyla plánovaná kniha. Narodil se mi čerstvě syn Jonatan a najednou to ženské téma ke mně samo přišlo. Možná to bylo i tím, že se kolem mě na Facebooku spojilo tolik maminek a já cítila, že potřebuji nějak zpracovat ryze ženské téma. To, že jsem mu dala podobu dvanácti smyšlených žen, bylo opět spontánní.

Ony nemají žádný konkrétní obrys v realitě?
Samozřejmě mě inspirovaly zkušenosti mladých holek kolem mě. Ale také třeba odvyprávěné historky kamarádů o maminkách. Vždycky jsou to jen střípky, hodně jsem toho hrdinkám vdechla až já. Proto mi možná někdo vytýká, že je nereálné, aby se jejich osudy tak, jak je to v knize, propletly.

A je?
Myslím, že se nám v životě a zejména ve vztazích a v lásce může stát téměř cokoliv. Vždyť za mnou chodí lidé s reálnými příběhy a já je odmítám s tím, že tohle napsat nemohu, protože tomu nikdo neuvěří.

Co je pak tím očekáváním, když knihu píšete?
Přijetí lidí, samozřejmě. Mám strach z neporozumění. Je to přece jen kniha, kterou nepíšu pro sebe. Chci jí dělat radost a hřeje mě zájem čtenářů, jakkoliv se nechci koupat ve „slávě“, která s tím trošku přichází. Ale to asi každému dodává chvála motivaci pro další kroky. Kdyby vás někdo pořád jen shazoval z koně, těžko na něj budete se stejným elánem znovu a znovu vyskakovat.

Záleží na tom, od koho pochvala přijde?
Já se vždycky uklidním, když přijde od někoho z blízkých. Někdo si ji přečte a řekne, že se lepším, že je to dobré. Pak si řeknu, že i kdyby nikdo další na světě knihu nepřijal, pár jich bylo, kteří porozuměli.

Je prubířským kamenem rodina vašeho muže, kam patří i známá režisérka Helena Třeštíková?
Pokaždé nervózně očekávám jejich názor na rukopis. Vyslechnu si jejich rady a připomínky, některé z nich si dokonce vezmu i k srdci, ale většina zůstane tak, jak byla napsána, protože jsem dost tvrdohlavá a stojím si za svým.

Očima autorky:

V den našeho setkání měla Radka těsně před křtem své poslední knihy, přesto si ochotně udělala čas, a ač nebyl zrovna krátký, strávila ho se mnou v naprostém klidu. Nepředpokládám, že by měla důvod skrývat nervozitu, kdyby jí trpěla. I když! Těžko říct. U téhle křehkým dojmem působící pohledné ženy není vůbec snadné jakékoliv pocity odhalit. Konec konců sama o sobě říká, že vyrostla v prostředí, kde se o nich nemluvilo a je klidně možné, že se člověk natolik vybaví mimikry, že je ve finále ani z gest, mimiky a hlasu nepřečtete, protože je nehodlá ukazovat. Nevím, jestli to Radka o sobě ví, a dost možná to může být jen decentní odstup vůči cizím, ale mně po pravdě bylo trošku líto, že jsem ženu, se kterou jsem vedla zajímavou řeč o věcech niterných, nemohla poznat víc. Momentální sebekontrola nebo vypěstované mimikry. Nebo? Třeba bude někdy další příležitost.

Proč vás zajímají zrovna vztahy a jejich psychologické podoby?
Protože to jsou věci, které se nedají naučit, a všichni na nich můžeme pracovat stejně, ať už jsme dělník na stavbě nebo miliardář na jachtě. Všichni děláme stejné kopance bez ohledu na věk, postavení a zkušenosti. To mě fascinuje.

Řešíte si s osudy svých hrdinů i vztahy své?
Asi ano. Dřív jsem si to řešila čtením knih nebo povídáním s kamarády. Bavilo mě rozkrývat vztahy. Možná je to i tím, že jsem z jižní Moravy a ta je drsná, pokud jde o vyslovování emocí. Tam se problémy duše řeší prací nebo hospodou. Moraváci se stydí za to, že by se měli vypovídat nějakému psychologovi.

I u vás doma se v tomhle směru mlčelo?
Ani u nás doma se moc nemluvilo o důležitých pocitových věcech. Půl hodiny jsme řešili, co bude v neděli k obědu, co se udělá se zahradou a kde se co opraví, ale málokdo vyjádřil, co skutečně cítí. A to i v době, kdy byl tatínek nemocný. Vidíte, možná je psaní založené na emocích moje revolta. Jakási snaha to všechno ventilovat.

Vy sama jste s psychologem nikdy nemluvila?
Já ano. Několikrát. Po smrti táty. Ale souviselo to i s mateřstvím. Přepadaly mě úzkosti, zda budu dobrá máma. Jenomže jsem zjistila, že v sobě nedokážu najít energii potřebnou k odvyprávění celého mého příběhu cizímu člověku. Vyčerpává mě to. Takže se raději vypisuji na papír.

Stále trpíte úzkostmi?
Po druhém dítěti se vrátily. Jsem hodně bojácný člověk. Asi to souvisí i s tou mou fantazií. Dokážu si představit ty nejhorší katastrofy.

Pomáhá vám, kromě psaní, vypořádat se s niterným světem váš manžel?
Moc ne. On nerad mluví o nepříjemných pocitech. Tak trochu jsem si v něm našla tátu. I on byl hrozně citlivý a přitom nerad mluvil o věcech, které ho bolely a trápily. Asi nějakým způsobem takový protipól k životu potřebuju.

Víte proč?
Nevím, nikdy jsem to nezkoumala. Možná prostě potřebuju svoje úzkosti a možná, že se s nimi mám umět vypořádávat jinak, než rozhovorem se svým manželem.

Psaním. To víte. Kde si ale vynahrazujete nedostatek fyzického projevu citu, který jste v rodině nezažila?
Já jsem netrpěla nedostatkem fyzického citu. Lásku jsem ve své rodině vnímala velmi intenzivně, jen mi chybělo to převedení do slov. Proto se teď s Tomášem i dětmi neustále objímáme a říkáme si, že se máme rádi. Naše Ela pak v restauraci chodí a koho si oblíbí, tomu říká: „Teto, já tě mám ráda“. A je pravda, že tahle slova boří ledy. Je dobré umět je říkat nahlas.

Když není s kým probírat mužskou duši, kde ji zkoumáte, abyste o ní mohla psát?
Často stavím muže do opozice ženským hrdinkám. Pravda, v Bábovkách jsem jim to trošku nandala. Tam nevystupují jako zachránci, ale jako ti, kteří selhali. Ale to nebyla žádná osobní emancipovaná pomsta, to si vyžádal charakter hrdinek a do velké míry to umocňuje forma vyprávění, ve kterém mají hlas jen ženy. Kdyby se i muži mohli k popsaným věcem vyjádřit, jistě by řekli svoje.

Nemáte strach, že inspirace nebo řekněme spontánní pnutí k psaní, kterým jste obdařena, se jednou vyčerpá?
Psaní ke mně samo přišlo a je tedy možné, že samo znenadání odejde. Anebo se transformuje do něčeho jiného, kdo ví.

Mohla byste se vrátit k právům, až se tvůrčí studna vyčerpá?
Dokážu si to představit. Bavilo mě to, i když je to úplně něco jiného. Já jsem ve své podstatě totiž hrozně zorganizovaný a systematický člověk. Proto Tomáše tak rozčiluju. On je pravý opak. Jenomže já se asi jen potřebuju schoulit do ulity bezpečí. To jsou ty mé strachy a úzkosti.

Zatím vám bezpečnou ulitu psaní dává. Dokázala byste se jím uživit, kdyby pominuly spontánní terapeuticko-tvůrčí důvody a vy se rozhodla pro kariéru spisovatelky?
Asi spíš ne. Zatím to ale není nutnost. A ani bych to nechtěla. To už by z toho bylo psaní na zakázku se všemi důsledky. Někomu to možná jde, ale já píšu v závislosti na vlastním momentálním rozpoložení. Kdybych měla úžasný hlas, tak vám můžu dneska slíbit, že i zítra, pokud se nestane něco nepředvídaného, znovu úžasně zazpívám. Jenže inspiraci nejde dopředu očekávat, a proto ji ani nemůžu slíbit.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.