Odpovědi bezdomovkyně Bohdany najdete ZDE
Schůzku s Bohdanou Goľovou si domlouvám přes její "mistrovou" z Nového prostoru, jak ženě ve výdejně časopisu sama říká. Na Strossmayerovo náměstí přibíhám o pár minut později a na domluveném místě u KFC hledám paní s bílou holí. Místo toho si mě prohlíží starší muž opřený o zábradlí. Vedle sebe má třiačtyřicetiletou ženu s blonďatými, krátce střiženými vlasy, oblečenou ve volném tričku a kalhotách.
Po seznámení si i s Bohdanou a jejím manželem Mariánem sedáme do nedaleké čínské restaurace. "Tady mají dobré porce i ceny," ujišťují mě. Že už je tu znají dokazuje i chování majitelky restaurace, která zkušeně položí Bohdaninu ruku na právě přinesenou skleničku, aby věděla, že už ji má na stole.
"V půlce září mě čeká soud. Ten rozhodne o tom, zda mi banka odblokuje účet, kam dostávám invalidní důchod, na který je uvalena exekuce," začíná Bohdana svůj příběh nad oblíbeným rybízovým džusem a rizotem.
Bohdana Goĺová s manželem
Po legitimaci následuje exekuce
"Zhruba před pěti lety jsem stála před Armádou spásy a přišli ke mně nějací pánové, kteří mi tvrdili, že jsou od policie a kontrolují doklady. Předložila jsem občanku, ale potom jsem slyšela, že někam odcházejí, což jsem nechápala, protože jindy přitom stojí u vás. Když jsem se jich zeptala kam jdou, tak prý že si mě jdou zkontrolovat do auta, jestli nejsem hledaná." Muži Bohdaně občanský průkaz vrátili po dvaceti minutách a se smíchem ji upozorňovali, ať se moc nediví, pokud se někdy ukáže, že něco dluží.
Bohdana brzy zjistila, že má na své jméno napsanou exekuci ve výši 72 tisíc korun. Z účtu si už rok nemůže vybrat ani korunu a každý měsíc z něj jde asi tisícovka za onen dluh. S bezplatnou právničkou podala žalobu na neznámého pachatele a upřímně doufá, že jí soud její peníze uvolní, aby mohla pro sebe a manžela zaplatit alespoň ubytovnu.
Na otázku, kde momentálně bydlí, odpovídá lakonicky, že nikde. Občas přespí u kamarádky, někdy ji u sebe nechá její osmnáctiletý syn, který se ovšem dělí o garsonku s přítelkyní, jejím šestiletým dítětem a dalším slepým chlapcem. Další, častější varianty jsou tramvaj nebo spánek venku na sídlišti ve spacáku.
Její druhý syn, šestnáctiletý, žije u otce, se kterým se Bohdana podle svých slov rozvedla "před osmi až deseti lety". Kvůli privatizaci a následnému zvyšování nájmu musela opustit svůj byt, a protože je nevidomá a dlouhou dobu byla doma, nenašla si od té doby stabilní práci, ani novou střechu nad hlavou.
"Nejhorší na životě na ulici je, že se člověk nemůže pořádně vyspat a jste potom celý den na nohou. Chtěla bych touto cestou oslovit někoho, kdo by věděl o nějaké chatě na zimu nebo pronájmu za 4500 až 5000 korun v Praze nebo kousek od Prahy," říká žena, která si nyní přivydělává prodejem časopisu Nový prostor. Stanoviště má právě v Praze na Strossmayerově náměstí. "Lidi jsou většinou milí, někdy si s nimi jen povídám, někdy si koupí časopis, ale jsou i takoví, kteří mě osočí proč Prostor prodávám, když nejsem bezdomovec. Prý že nesmrdím," argumentují.
"Já se snažím, aby se člověk vykoupal a chodil čistý, aby normálně zapadl mezi lidi. Oblečení občas najdeme u popelnic, i vyžehlené a poskládané v igelitkách, nebo mi ho lidi darují. Někdy to ale nemám kde vyprat, a tak ho musím vyhodit."
Bezdomovci se okrádají
Ptám se, za kým jde, když je jí smutno. Odpovídá, že buď za manželem, nebo za kamarádkou, která pracuje v Novém prostoru. "Mezi bezdomovci je to často tak, že se jeden snaží druhého okrást. Nějaké kamarády mám ale i v Novém prostoru, bavím se tak s deseti až dvaceti lidmi, co vám pomůžou, když potřebujete. Já vždycky říkám, že když člověk chce, tak se sebou něco udělá. Pak ale přijdu na Vltavskou a ty ženské se úplně klepou a to je samé ´Dej mi na panáka, dej mi na cigáro´. Dvacku na polívku jim dám, ale toho panáka nepotřebujou."
Za největší problém bezdomovců považují Bohdana i Marián alkohol, u mladších potom drogy. Sama měla jako nevidomá na ulici často problémy s falešnými prodejci Nového prostoru. "Několikrát ke mně přišli a časopisy mi prostě vytrhli z ruky, nebo mě i shodili na zem, když jsem řekla, ať odejdou, že tohle je moje místo. Nikdo se mě moc nezastal, protože nikdo se nechce dostat do problémů. Policii jsem jednou zavolala, ale je to těžké, když je nemůžu nijak popsat a oni utečou. Vtipné ale bylo, když za mnou potom nějací kluci přišli, že už mě nechají být, protože jsem slepá a nežaluju na výdejně."
Bezohledněji než tito chuligáni se k Bohdaně chovají třeba řidiči tramvají. "Jednou mě i zkopal a vyhodil z tramvaje. Bylo mu úplně jedno, že nevidím." Bohdana prý nevidí od narození, respektive přišla o zrak, když byla jako předčasně narozená v inkubátoru. "Pouštěli tam moc kyslíku," dodává.
Osmačtyřicetiletý Marián, který pochází z východního Slovenska, je tichý a i kdyby chtěl, tak šanci dostat se ke slovu moc často nemá. Sám sebe označuje jako "pomocníka" své manželky. Seznámili se před sedmi lety na ubytovně. "Přes cigára," směje se Bohdana. "Taky jsem nevěděl, že nevidí, nabízel jsem jí cigaretu z krabičky..." "A já si jí nebrala," dopovídá příběh žena. Za rok na to se vzali.
Na jaře Bohdana navštívila Brusel, kde se setkala i s českým eurokomisařem Vladimírem Špidlou.
Bez domova jsme jako myšky
Jejich běžný den vypadá tak, že Marián Bohdanu doprovodí v devět hodin na výdejnu pro časopisy. Když si jich vezme alespoň deset, tak si může dát zdarma kávu, u které si popovídá s dalšími klienty Nového prostoru a potom se vydává na své stanoviště. Marián si většinou jde hledat nějakou brigádu, sběr, nebo pomoc na stavbě. "Taky zkoušel prodávat, ale nešlo mu to, on je spíš na manuální práce," usmívá se Bohdana a Marián přikyvuje.
V květnu se Bohdana díky Novému prostoru podívala do Bruselu, kde spolu s dalšími třemi ženami reprezentovala Českou republiku na Evropském setkání osob žijících v chudobě. "Každá země si měla připravit nějaký výrobek jako symbol chudoby. Děvčata z Ostravy, dvě z nich byly Romky, udělaly domeček z rákosu bez střechy a já jsem vyrobila tři myšky z korálků. Když se mě ptali, proč jsem si vybrala zrovna myšky, odpověděla jsem, že člověk bez domova se prodírá tím životem jako ta kostelní myš. Musí bojovat za práci, za bydlení. Oni tleskali a moc se jim to líbilo. Jednu myšku si vzal i pan eurokomisař Špidla, se kterým jsem i vyfocená."
"Holky z Ostravy na mě byly naštvané, že jejich domeček se tolik nelíbil. Ale já za to nemůžu, potřebovala jsem něco skladného, co se mi vejde do batohu a nezničí se cestou," dodává Bohdana skromně a rázně dopíjí svůj rybízový džus.
|
Paní Bohdanu můžete kontaktovat na stránkách časopisu Nový prostor v sekci prodejci. http://www.novyprostor.cz/casopis/ |
