Minulá vláda se rozhodla situaci řešit po svém a přihodila matkám pár korun za porod a zvýšila rodičovský příspěvek (i to se ale možná brzy změní).
Peníze sice hrají důležitou roli, ale v tomto případě určitě ne zásadní. Daleko důležitější lákadlo než finance či strach z přerušení kariéry jednoho rodiče je, aby rodičovská dovolená byla pro rodiče i dítě příjemně strávený čas a ne každodenní stres, utrpení a neustálé překonávání zbytečných překážek.
Ano, člověk se musí smířit s tím, že se několik let nevyspí, a přesto bude 24 hodin naplno fungovat a dvěma rukama zvládat, za co by se nemusela stydět ani poměrně výkonná chobotnice. I s tím se však dříve nebo později naučí žít.
Problém je jinde, číhá venku. Především na rodiče, kteří žijí ve městě. Velice se divím, že matky a dnes již i někteří otcové, kteří se starají o děti, nestojí v ulicích s transparenty a hlasitě neprotestují proti útlaku a absolutní nepřipravenosti veřejných prostor pro život s malými dětmi. Možná jsou tak unavení a vyčerpaní, že na protesty nezbývá energie...
Jen taková procházka s kočárkem je za trest. Ti, kteří děti mají, jistě tuší, o čem je řeč. Malé dítě musí přes den spát. Aby mohlo spát, potřebuje klid. Když nespí, je protivné a poslední tři hodiny před večerním spaním se promění v peklo. Ne každý má to štěstí, že žije vedle 'utichlého hvozdu', a tak musí - chtě nechtě - do ulic. V tu chvíli pochopí, že svět je odporně hlučné a netolerantní místo naprosto nevhodné pro děti. Všude řinčí alarmy, zvonky, hasiči, sanitky a dodávky se zmrzlinami.
Rádio vyhrává v každém obchodě, dělníci na sebe pořvávají hlasitostí stovek decibelů a k tomu vytáhnou sbíječku nebo mlátí krumpáčem do železných trubek v kteroukoliv denní dobu. Nakonec zjistíte, že se pomalu ale jistě měníte v pološílenou nenávistnou osobu, která se snaží odhadnout, odkud přijde příští nejhlasitější zvuk, a nešťastně vlaje za kočárem, aby našla nejtišší kout. Když už najde takovou ulici, zrovna se tu koná sraz nedoslýchavých důchodců nebo se tu venčí vyjící pes baskervillský.
Kolemjdoucí nekoukají napravo nalevo, vráží do vás a hlasitě na sebe mluví nebo řvou do mobilů. Přesto, že se tváříte nepřístupně, stejně vás velmi často osloví.
Samozřejmě hodně nahlas. Opravdu mě pobavily dvě jehovistky, které mi po osmi měsících, kdy jsem prakticky nespala, vnucovaly časopis Probuď se! Děkuji, ne. Víc vzhůru už být snad ani nemůžu.
Rádi byste z centra města někam odjeli? Zapomeňte na to, že s kočárkem se vám to povede bez nutnosti vzpírat. Bezbariérových zastávek metra je málo a o tramvajích a autobusech je zbytečné psát. Ve chvíli, kdy chcete někoho požádat, aby vám pomohl, se jakoby zázrakem před chvílí ještě plná zastávka vylidní a všichni jakoby náhodou nastupují těmi nejvzdálenějšími dveřmi... Všude jsou výmoly, úzké chodníky a především schody a výtahy, kam se nemáte šanci vejít. Záchody jsou umístěné hluboko v podzemí (samozřejmě na nich chybí přebalovací pulty) a v restauracích zase málokdy narazíte na dětské kouty nebo jídelní židličky. O ohřívání lahví či prostorách pro kojení ani nemluvě. V tomhle jsme za 'západním' světem ještě opravdu pozadu.
Jinde už pochopili, že rodiče s dětmi jsou také zákazníky a mohou přinést firmě nemalý zisk, proto je dobré na ně nezapomínat. Jediné, kam se u nás můžete bez obav vypravit, jsou obrovská nákupní centra nebo nejrozšířenější fast food řetězec. Což nejsou zrovna místa, kam bychom s dětmi chtěli chodit příliš často.
V Čechách se pečovatel o dítě (ať už otec nebo matka) stává vězněm čtyř stěn, který skoro nikam a nic nemůže. To se z lásky k dítěti určitě nějakou dobu dá vydržet. Ale že by se vám do toho chtělo znova a znova, to už musíte mít opravdu pevné nervy.
