Pak ovšem přišla rána, která otřásla nejen našimi životy, ale i naším vztahem.
Ondřej přišel ze dne na den o práci. Říkala jsem si ze začátku: no a co, nejsme první ani poslední, najde si jinou. Ale nějak se to táhlo, Ondřej se nechtěl smířit s odchodem a místo, aby hned hledal novou práci, dohadoval se s firmou.
Když pochopil, že to nemá smysl, uplynul měsíc. Jenže hypotéka nečekala, leasing na auto také ne, stejně jako ostatní splátky na vybavení bytu a elektroniku. Po dvou měsících, když zjistil, že stejně dobře placené místo sežene jen těžko, jsme byli na mizině. Zjistila jsem, že nemáme žádné úspory a začínáme se topit v dluzích. Nikdy bych nevěřila, že to může jít tak rychle. Hrozila nám exekuce majetku.
Ondřej rozhodl radikálně. Prodal dům a mě odstěhoval k mamince. Z prodeje domu zaplatil všechny dluhy, doplatil auto a na nové bydlení už nám nezbylo. Pronajal si malý byt v Praze a já zůstala u rodičů.
Žijeme teď vlastně odděleně a nevíme, co bude. Z bílého obláčku jsem spadla přímo do tvrdé reality. Mám jen mateřskou, Ondřej zatím sehnal práci, z níž sotva zaplatí pronájem bytu a pojistky, které by byla hloupost zrušit. Na to, abychom si pronajali větší byt a mohli v něm být společně, nemáme.
Ondřej se mnou prakticky nekomunikuje. Je buď v práci, nebo hledá nové zaměstnání. Jezdí za mnou jen na sobotu. Přes týden si ani nevoláme, abychom ušetřili.
Mám u našich dobré zázemí pro sebe i pro miminko, ale je mi hrozně smutno a mám pocit, že se od sebe s Ondřejem vzdalujeme. On má pocit, že selhal, že nedokáže uživit rodinu. A když jsme spolu, nechce o ničem mluvit. O budoucnosti a už vůbec ne o minulosti. Už několik měsíců jsme spolu nespali, protože on přes noc u našich zůstat nechce a jindy není příležitost.
Já za ním do podnájmu přijet nemůžu, bydlí tam ještě s kolegou z práce. Nevím, co mám dělat. Jsme v bezvýchodné situaci. Bojím se, že mě opustí, abych mu nepřipomínala minulost.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. března 2009. Anketa je uzavřena.
