Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Sylvy: Z kolegyně se stala šéfová, je s ní k nevydržení

  0:10aktualizováno  0:10
Jmenuji se Sylva a je mi 49 let. Až donedávna jsem měla pocit, že mi všechno vychází, že jsem spokojená a nemám důvod ke stresu. Což o to, v soukromí s manželem, dětmi a malým vnoučkem jsem šťastná, ale v práci zažívám peklo. A za všechno může jedna jediná ženská, která mně šéfuje.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Manžel mi denně říká, ať se nad všechno povznesu, jenže to nejde. V práci bohužel strávím mnohem více času než doma se svými blízkými.

Jarmila byla moje kolegyně

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Už téměř patnáct let pracuji ve skladu v jedné velké obchodní firmě. Za ty roky se na místech kolegyň a kolegů vystřídaly desítky lidí, stejně tak jsem zažila i docela dost šéfů. Mohla bych o lidech, se kterými jsem se potkala, psát romány. Tolik různých povah, ale i osudů, ale těch, se kterými se nedalo vyjít, bylo poskrovnu. Dokud se neobjevila Jarmila.

Přesně si pamatuji den, kdy nám ji náš tehdejší vedoucí představil. Docela se mi, ale i ostatním kolegyním (ve skladu jsme prakticky pořád samé ženské, chlap se objeví jednou za čas a máme podezření, že od nás každý raději rychle prchá pryč) líbila. Je zhruba ve stejném věku jako já. Tenkrát byla ještě vdaná a měla dvě děti.

V našem kolektivu nás je zhruba osm zaměstnanců, jak už jsem psala, samé ženy. Stalo se pravidlem, že nemáme před sebou příliš mnoha tajností, často si podrbeme, postěžujeme navzájem na své muže i děti. A nebyl důvod se před novou kolegyní chovat jinak. Vzaly jsme ji hned mezi sebe, potykaly si a braly ji jako jednu z nás.

Jenže časem jsme s kolegyněmi přišly na to, že Jarmila je trochu jiná. Nejen, že jí práce moc nevoněla, věčně běhala po doktorech, nebo každou chvíli se někam zašila s cigaretou, ale dokonce jsme se dozvěděly, že vynáší ven, o čem se ve skladu bavíme. Samozřejmě donášela šéfovi.

První konflikt
V našem kolektivu začala panovat dost nepříjemná atmosféra. Přeci jen, než se přišlo na to, že Jarmila je ta, která informuje šéfa, to chvíli trvalo. Když to prasklo, byla jsem to já, kdo jí vmetl do tváře, že je zlá a záludná a že na tohle nejsme zvyklé. Vysmála se mi do obličeje. Holky se mě sice zastaly, ale ne dost, jak bych si představovala. Rozneslo se totiž, že přátelství mezi Jarmilou a naším šéfem není úplně nevinné.

Válečná sekyra mezi mnou a Jarmilou byla vykopána. Přestaly jsme se zdravit, jedna druhou jsme ignorovaly. Nebylo mi to příjemné, ale říkala jsem si, že mi může vlézt na záda. Mám skvělou rodinu, v práci mám i kamarádky a na ni se můžu vykašlat.

Jenže netrvalo dlouho a náš pan šéf povýšil, odešel na místo ředitele do jiného oddělení a jako svou nástupkyni navrhl právě Jarmilu. To už jejich vztah byl veřejný. Šéf byl rozvedený a Jarmila se rozváděla.

Peklo na zemi

Myslela jsem, že okamžitě skončím, když se Jarmila stala naší šéfovou. Manžel, ale i kolegyně mě přemluvily, ať to nedělám. Přeci nebudu kvůli ní odcházet, žádné problémy v práci nemám, vyhodit mě jen tak nemůže, tak co. Navíc mezi námi ve skladu už není, má svou kancelář, tak se s ní ani nemusíme moc potkávat. A ona se svou leností se nepřetrhne. Svou roli, proč jsem výpověď nepodala hned v začátcích jejího šéfování, sehrálo i to, že práci bych si v našem regionu hledala hodně těžko. Manžel by nás sice uživil, ale zůstat v necelých padesáti bez práce jsem opravdu nechtěla.

Tak jsem si řekla, že na milou Jarmilu kašlu a budu si hledět svého. Jenže ona mi to v práci opravdu hodně znepříjemňuje. Vymyslela nějaké výkaznictví, které vždycky dělal vedoucí a ona ho navíc ještě rozšířila a teď ho musím dělat já. Jenom mně hlídá docházku, kontroluje, jak dlouho jsem na obědě. Nedávno na mě dokonce svému nadřízenému podala stížnost, že si v pracovní době neustále vyřizuji soukromé telefonáty. Byla jsem na koberečku a musela jak malé dítě vysvětlovat, že to není pravda.

Mám nejnižší odměny. I když není zvykem se o penězích bavit, zeptala jsem se holek, jestli mají stejné odměny jako za minulého šéfa. Dostávaly jsme totiž skoro pořád stejnou částku, akorát mně se najednou rapidně snížila. Holky mi řekly, že jsou na tom pořád stejně.

Není dne, abych neměla od Jarmily připravený nějaký podraz. Už toho začínám mít plné zuby. Špatně spím, často mě bolí hlava a žaludek. Neustále myslím na to, že skončím. Ale bojím se být bez práce.
Sylva

Názor odborníka: Případnou stížnost musíte podložit fakty

Nesoulad s nadřízeným bývá nejčastější z důvodů odchodu ze zaměstnání. Z vašeho popisu je možné vyčíst, že na jednu stranu pociťujete ke své nadřízené despekt, na stranu druhou si vaše šéfka vynucuje svou autoritu dle vašeho hodnocení ne vždy férovými způsoby. Asi bude již obtížné objektivně rozlišit, nakolik je vaše současná situace zapříčená složitou historií vašeho vztahu a na kolik jde o prosazování nových zvyklostí a standardů, které přicházejí s novým šéfem.

Z dlouhodobého pohledu bude určitě rozumné nenechávat situaci „vyhnít“ a začít ji aktivně řešit. Jinak vám hrozí chronický stres či obálka s výpovědí.

Jako první krok by bylo vhodné získat nezávislý pohled na situaci od někoho z vašich kolegů. Vnímají vaši situaci podobně, nebo na ni mají jiný názor? Jsou ochotni vás případně podpořit při narovnávání vztahu s vaší šéfovou? Postaví se za vás, pokud situace vyústí v otevřený konflikt? To vám také pomůže zjistit, jak silné karty máte v rukou, pokud se rozhodnete stěžovat si nadřízeným. Obecně však platí, že podřízený tahá v takovém případě za kratší konec a případná stížnost musí být podložena nikoli pocity, ale zdokumentovanými fakty.

Je vaše šéfová nesnesitelná?

Zdá se vám změna zaměstnání jediným východiskem? Najdete si novou práci na jobDNES.cz.

Pokud zkusíte najít se svojí šéfovou společnou řeč, nutnou podmínkou je, že ji začnete respektovat jako svého nadřízeného. Jste však ochotna to udělat? Pokud ne, zdá se, že nejlepší variantou je připravit se na odchod.

Pro vaši psychickou pohodu je důležité odcházet za něčím a ne od něčeho. Dříve než se tedy pustíte do dalších akcí, zjistěte si, jaké jsou možnosti na pracovním trhu ve vašem okolí či zda není možné přemístit se v rámci firmy na jinou pozici pod jiným šéfem.

Přeji vám hodně štěstí a pevné nervy.
Mgr. Petr Pražák, kouč a personalista, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1250

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 23. března 2015. Anketa je uzavřena.

4. Mám si na ni stěžovat nadřízeným? 865
1. Mám podat výpověď? 214
3. Mám si s Jarmilou promluvit, třeba najdeme společnou řeč a ona mi pak dá pokoj? 149
2. Mám to s Jarmilou vydržet a nenechat se vytočit? 22
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.