S Aničkou se známe už 22 let. Prožily jsme je v nerozlučném přátelství, které začalo už ve školce. Na střední škole přišel zlom a mezi nás se začali vměšovat kluci. Zatímco já jsem byla spíš plachá, do vztahů ani do postele jsem se moc nehrnula, a když už k tomu došlo, byla jsem pak věrná a oddaná jako pes.
To Anička neměla problém se s kdekým spustit. V době, kdy já jsem měla první vážný vztah, ona už jich měla za sebou aspoň deset. Po každém dalším se mi přišla vyplakat na rameno se slovy "už nikdy nebudu schopná milovat". Do týdne si přivedla nového a opět toho pravého a jediného muže svého života.
Anička si na naše schůzky vodila i přítele
Jak už to bývá, první vážný vztah mi nevydržel. Za tím druhým jsem se odstěhovala na konec republiky. Anička mi vyčítala, co jsem to za kamarádku, že ji opustím a odstěhuju se za chlapem. A naše přátelství začalo skřípat. Zatímco já jsem jezdila často a sama, abychom měly čas pro sebe, ona nepřijela nikdy, protože bez chlapa se nehne z bytu, natož z města.
Když jsem přijela za ní do rodného města, Anička si na každou schůzku přivedla svůj aktuální doprovod. Brzo jsem začala vnímat, že už to mezi námi rozhodně není, co bývalo. Když si kamarádka přivede na schůzku i svého partnera, určitě s ní v tu chvíli nebudu probírat svůj milostný život.
Svatba bez Aničky?
Po třech letech společného soužití mě přítel požádal o ruku. Domluvili jsme se na malé svatbě pouze se svědky a nejbližší rodinou. Chceme skromnou a jednoduchou svatbu s lidmi, kteří jsou nám nejblíž.
Můj první telefonát se šťastnou novinkou směřoval pochopitelně k Aničce. Požádala jsem ji, aby mi přijela svědčit, ale přítele ať nechá doma – svatba bude jen s nejbližšími. Bohužel ona nepřijala mou prosbu. Nepochopila, že její současný přítel pro mě opravdu není nejbližší člověk. Navíc ho ani já, ani přítel vůbec neznáme. Odmítla bez něj přijet. V takovou chvíli bych čekala, že její o deset let starší přítel bude mít dost rozumu a řekne jí, ať neblbne a pochopitelně jede na svatbu své nejlepší kamarádky bez něj. Opak byl pravdou. Telefonoval mi a vyčítal, že Anička kvůli mně brečí a proč ho tam nechci.
Marně jsem se snažila Anče vysvětlit, že proti němu nic nemám. Ani moji sourozenci nebudou mít na svatbě doprovod, tak proč ona není schopná to vzít na vědomí. Ale ona tomu nasadila korunu, když řekla, že jsem zlá, sobecká a rozmazlená. Že pořád myslím jen na sebe a že jí nemůžu zakázat, aby si ho na svatbu přivedla, protože obřady jsou veřejné.
Rozbrečela jsem se - jsem opravdu tak špatná, když chci mít svou svatbu podle svého a pouze s blízkými lidmi? Poprvé v životě chci, aby něco bylo podle mého a má nejbližší kamarádka mi to všechno chce zkazit. Trápí mě výčitky svědomí, ale na svém si trvám - svatba bude podle mého a přítelova přání, pouze s nejbližšími.
Přítel mě utěšuje, řekl, že chápe, že mě to mrzí, ale Aničku to určitě bude mrzet daleko víc, a to hlavně ve chvíli, kdy se s přítelem číslo xy rozejdou a ona si uvědomí, že kvůli němu nepřijela na svatbu své nejlepší kamarádky.
Já už se rozhodla, ale zajímalo by mě, jak byste se zachovali vy na mém místě?
Zuzana
Názor odborníka: Nemáte co si vyčítat
Milá Zuzano, myslím, že jste se rozhodla správně. Síla přátelství tkví v tom, že dokážu respektovat přání toho druhého. Tohle je vaše svatba a vy máte právo rozhodnout se, koho na ni pozvete. Nechci kritizovat vaši kamarádku, ale nedá mi to. Podle toho, co píšete, se zdá, že jste to vy, kdo v poslední době dělal pro vaše přátelství s Aničkou víc. Těžko se to píše a asi ještě hůře čte, ale vypadá to tak. Na své rozhodnutí máte právo a to nemá nic společného se sobectvím. Nic si nevyčítejte, nemáte totiž co. Přeji vám krásnou svatbu a šťastné manželství,
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. října 2013. Anketa je uzavřena.
