Jako mnoho jiných lidí si vyměňuji e-maily se známými a přáteli, mimo jiné i s jedním mladším kolegou z bývalé práce, s jehož rodinou jsme se s manželem občas i scházeli. Léta jsme si přáli k narozeninám či Vánocům.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Po jednom takovém přání naše komunikace postupně narůstala. Začali jsme si častěji přeposílat různé odkazy, které jsme postupně doplňovali další konverzací o rodině, našich zálibách nebo o tom, co jsme dělali o víkendu. Také jsme se jeden druhému svěřovali se starostmi v práci. Bylo to příjemné vědět, že někoho zajímají vaše starosti a jen tak si nezávazně pokecat, takové pohodové vytržení ze stereotypu.
Konverzace začala být intimnější
Po čase jsme se nějak dostávali i na intimnější témata formou lechtivých vtipů, různých narážek a dvojsmyslů. Komunikace se zintenzivnila a dospěla do stádia, kdy jsme si oba nepřáli, aby se o ní dozvěděli naši partneři. Zavedli jsme si nové e-mailové adresy a často měnili hesla, aby nedošlo k prozrazení a naše dopisování se dostávalo do stále důvěrnějších poloh.
Najednou jsme si svěřovali věci, o kterých bych se ostýchala mluvit s manželem. Přestože jsme se neustále ujišťovali, že jde jen o přátelské klábosení, stále více bylo cítit, že to je jen falešná výmluva, kterou se snažíme naše dopisování (vztah) před vlastním svědomím ospravedlnit. Oba jsme věděli, že jsme zašli za rozumnou hranici, ale nezastavilo nás to.
Vzájemně jsme si svěřovali naše intimní touhy a řešili nedostatky našich partnerů. Bylo příjemné být zaplavována lichotkami a opětovat je. Z našeho vztahu se stala závislost, psali jsme si několikrát denně, stále jsem kontrolovala počítač a tablet. S napětím jsem čekala na každý nový e-mail a delší pauzy byly k nevydržení. Vzrušující bylo i tajení virtuálního vztahu před manželem. Náš vztah byl po letech nuda, stereotyp a ubíjející pravidelnost.
Manžel mě považuje spíše za své vlastnictví, o které jiní moc nestojí, a mě hřálo, že si mohu takto dokazovat, že ještě nejsem k zahození. Někdy jsem si říkala, že by na jednu stranu nebylo špatné, aby se to dozvěděl (chtěla jsem to nějak narafičit), ale na druhou stranu jsem z prozrazení měla a mám strach.
Reakce kolegy se však časem hodně změnily. Bylo to šílené, z usedlého otce rodiny se stával loudil s touhou po nevšedních erotických praktikách. Už jsme si psali jen o tom a mě to také bavilo. Z jeho strany byla v komunikaci stále intenzivněji cítit snaha po setkání, které jsem zpočátku striktně odmítala.
Vzrušovalo mě takové příjemné šimrání v břiše, když jsem tajně otvírala počítač vedle spícího manžela. Později nám bylo jasné, že po takové několikaměsíční virtuální výměně intimních emocí logicky dojde i k normálnímu sexu a pomalu jsem se na to psychicky připravovala.
Vztah jsem ukončila
Několikrát již mělo dojít na tajné detailně promyšlené setkání, ale já vždy nakonec narychlo nalezla nějakou výmluvu, proč se ze setkání vykroutit. Při třetím pokusu o tajné setkání, jsem se narychlo rozhodla náš zvláštní vztah ukončit a kolegovi jsem napsala, že si již nepřeji dále dopisovat ani scházet, že je to nebezpečné a ať bláznivý půlrok považuje za ukončenou záležitost a zapomene na to. Nechtěla jsem rozbít dvě normální manželství pro chvilkové poblouznění.
Ale nyní mě trápí spousta výčitek. Neublížila jsem příliš kolegovi, když jsem v něm vzbuzovala naděje, a nakonec to ukončila? Párkrát se ještě ozval, ptal se, co se stalo, jestli se můj manžel něco dozvěděl, jestli mi za to neubližuje a omluvně prosil o pokračování, ale já neodpovídám. Ale jak budu reagovat na přání k narozeninám? Co dál, vydržím to bez lechtivého psaní? Jde tento vztah nějak vrátit do původní roviny přátelství? Nebo se mám opět vrátit k lechtivým e-mailům? Stýská se mi po nich.
Problém mám i s manželem, který se často podivoval, proč tak často odbíhám k počítači nebo chodím s tabletem do koupelny. Vysvětlovala jsem mu to pracovními záležitostmi, ale v sobotu večer to nebylo asi moc věrohodné. Mám pocit, že něco tuší, navíc mám dnes i černé svědomí z toho, že jsem mu lhala.
Poslední dobou se i ptá na rodinu mého virtuálního milence. Sem tam prohodí, že u nás již ti manželé dlouho nebyli, copak asi dělají a podobně. Každá podobná narážka mě zasáhne, bojím se každé další zmínky o kolegovi. Lže mi i manžel? Mám se mu svěřit, omluvit?
Andrea
Názor odborníka: Nebojte se chtít být šťastná
Milá Andreo, myslím, že váš příběh je výbornou ukázkou toho, jaké možnosti i starosti nám přináší virtuální svět. Umožňuje nám totiž chovat se mnohem odvážněji, méně zodpovědně, více nezávazně, otevřeněji, bez obav z důsledků chování. Ve virtuální komunikaci vlastně do značné míry odpadá sociální úzkost a vzdálenost toho, s kým komunikujeme, nám dává pocit, že vlastně o nic nejde, že se nemůže nic stát. Není tedy divu, že vaše komunikace s kolegou přerostla v to, kam by nejspíš v osobním kontaktu nikdy nedošla.
Na druhou stranu je tu otázka, co vaše virtuální dobrodružství vypovídá o vašem vztahu s manželem a co vám v něm chybí. Píšete, že žijete ve stereotypu, ale na druhou stranu je pro vás vztah natolik pevný, že jste nepřipustila žádnou pochybnost a jeho ohrožení. Zkuste s tím něco udělat, promluvte si s manželem o tom, co vám chybí, jaká jsou vaše přání, touhy, potřeby. Nezůstávejte v manželství majetkem, buďte jeho aktivním spolutvůrcem a nerezignujte na svá přání. Nejspíš i váš manžel bude mile překvapen, když se pokusíte vztah a sex něčím okořenit, uděláte něco jinak, překvapíte ho. Nebojte se chtít být šťastná, máte na to právo.
Pokud jde o kolegu, vysvětlete mu to po pravdě a tak, jak to cítíte, není důvod si něco vymýšlet, vaše jednání je zcela pochopitelné.
Milena Nováková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. května 2014. Anketa je uzavřena.
