Vyrostla jsem na malé vesnici, kde každý viděl tomu druhému do talíře. Jsem nejmladší ze čtyř dětí. První se narodil bratr, pak dvě sestry a nakonec já. Už od dětství jsem se hodně vymykala, měla jsem úplně jiné názory než mí rodiče i sourozenci.
Doma byl typický patriarchát, táta vládl tvrdou rukou, máma i sestry poslouchaly. Jen brácha si mohl dělat, co chtěl. Když jsem byla malá, naši pracovali v místním JZD, po revoluci vrátili tátovu otci velký statek, pole, louky i kus lesa. On se ho ale vzdal ve prospěch mého táty a bráchy. Automaticky se počítalo s tím, že se my děti oženíme a vdáme za partnery z okolí a budeme všichni pracovat na společném hospodářství.
"Utekla" jsem od rodiny
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Sourozenci se vyučili, našli si partnery a na vesnici zůstali. Sestry už ve dvaceti otěhotněly a dodnes nepoznaly nic jiného než lítání kolem dětí, manžela a hospodářství. Já se ale podobnému životu odmalička bránila. Představa, že budu žít na vesnici, mě naprosto děsila. Chtěla jsem bydlet ve městě a studovat. Nakonec jsem si prosadila svou a odešla na gymnázium do okresního města.
Domů jsem se už nevrátila, dostala jsem se na vysokou do Prahy. Tam mě taky zastihla revoluce, která mi otevřela cestu do Evropy. Pár let jsem pracovala jako au pair. Našetřila jsem si docela dost peněz, takže jsem si mohla koupit i malý byt v Praze, kde jsem také začala pracovat.
Za rodiči a sourozenci jsem jezdila jen párkrát do roka. Neměli jsme si co říct, vůbec jsem si s nimi nerozuměla. Lidé na vesnici včetně mých nejbližších mi připadali jak z jiného světa.
V Praze jsem pracovala na své kariéře a vůbec nic mi nechybělo. Měla jsem pár příležitostných známostí, muže podobného ražení jako jsem já - úspěšné s vysokoškolským vzděláním, velkým přehledem, znalostí jazyků a hlavně takové muže, kteří se nechtěli vázat.
Mateřské pudy nečekaně zaútočily
Maximálně mi takový život vyhovoval, ovšem jen do doby, než mi na dveře zaklepala pětatřicítka, což bylo před sedmi lety. Tehdy jsem zpanikařila. Najednou jsem měla pocit prázdného života. Sice jsem měla kolem sebe plno přátel, doma roztomilou kočičku, ale dostihly mě mateřské pudy. Zatoužila jsem po dítěti.
Ani se mi nechce rozepisovat, jak jsem "přišla" ke svému manželovi. Tak trochu se stydím. Svedla jsem totiž jednoho známého opraváře, kterého jsem si zvykla volat domů, když se mi něco porouchalo. Jako chlap se mi líbil, je o rok starší než já, poznala jsem ho už rozvedeného, ale bez dětí. Věděla jsem, že po nich docela touží. A právě, když jsem byla v období, že už chci rodinný krb i s dětmi a všichni mí dosavadní muži, se kterými jsem se stýkala, se mi vysmáli, zaměřila jsem se na Otu.
Pár měsíců jsme spolu chodili. Přiznám se, že jsem se dokonce zamilovala, a jak je láska slepá, ani mi nevadilo, že mi svými znalostmi, vzděláním a názory nesahá ani po kolena. On byl naopak šťastný, jakou má chytrou, vzdělanou a úspěšnou ženu.
Docela brzy jsem otěhotněla a vzali jsme se. Rok jsem byla doma, pak jsem se chtěla vrátit do práce. Ovšem manželovi se to nelíbilo. Předhazoval mi, že žena má sedět doma a starat se o chlapa, domácnost a děti. Zůstala jsem ještě rok, pak jsem malému našla chůvu.
Den ode dne se odcizujeme
Láska z našeho vztahu vyprchala docela brzy a já jsem si uvědomila, jak jsme každý jiný. Jak máme jiné názory a pohled na svět. Ota mi brzy začal připomínat některé chlapy z naší vesnice, kteří nedokázali nic jiného, než nadávat na politiku, a na všechno okolo. Svým způsobem byli až primitivní. Doma si nerozumíme ani po stránce třeba kultury, já miluji divadlo, knihy, koncerty, manžel si tak maximálně přečte Blesk nebo kouká v televizi na stupidní filmy.
Na dovolenou chce jet maximálně do kempu pod stan, přitom bychom si mohli dovolit i luxusnější dovolenou po Evropě. Plánovala jsem si, jak ho jednou seznámím s místy, které jsem v Evropě navštívila.
Nemáme si co říct, nemáme žádné společné téma, o kterém bychom se mohli bavit. On nerozumí prakticky ničemu, čemu rozumím já. Pořídila jsem si počítač s internetem, pro něj je to naprostá zbytečnost. Denně od něj slýchám narážky typu: "No jo , paní Chytrá (paní Extrémně vzdělaná, paní Přemoudřelá) zase ví všechno nejlíp..."
Ovšem nejhorší je, že si nerozumíme ve výchově našeho syna, máme naprosto odlišné představy, kam ho budeme směrovat. Manžel má jasno, kluk se vyučí nějakému dobrému řemeslu a bude to. Nějaké kroužky jsou zbytečné utrácení peněz, koupí mu mičudu a bude si kopat s klukama venku. Je vám asi jasné, co bych chtěla já. Na druhou stranu uznávám, že má syna hodně rád a ten jeho.
Už toho všeho ale mám dost.
Věra
Názor odborníka: Hledejte společně řešení
Milá Věro, chápu, že se cítíte bezradně. Velký rozdíl ve vzdělání partnerů skutečně může působit potíže ve vztahu, a to právě v rozdílných hodnotách. Je pravda, že vysokoškolák spíše vyhledává kulturu typu divadlo, vážná hudba, koncerty, knihy, cestování apod. Člověk s nižším vzděláním spíše tíhne k manuální práci, nejraději by jel třeba na chatu, zašel na fotbal nebo na pivo. Samozřejmě nelze nic a nikoho zobecňovat, ale pravděpodobně se shodneme, že odlišné hodnoty se u různého stupně vzdělání projevují.
Vím, že vás problém trápí. Na druhou stranu se ale zdá, že potíže vidíte pouze jednostranně. Pokud se vy s manželem necítíte komfortně, je možné, že to i on cítí podobně. Možná to není jen tak, že je šťastný, že má vzdělanou ženu, ale třeba by měl taky rád někoho, kdo si s ním přečte Blesk a pojede pod stan. Vím, že vás manžel nazývá "přechytralou", ale z vaší strany je zase patrná lehká povýšenost, když "vám manžel nesahá ani po kotníky", což vztahu jistě neprospívá.
Chápu, že vás různé vzdělání trápí. Rozdíly mezi vámi jistě jsou, ale co jste se pokoušeli udělat pro záchranu vašeho vztahu? Dokážete najít s manželem nějaké společné aktivity? Zkuste se přestat soustředit na vaše odlišnosti a hledejte společně řešení. Doporučuji návštěvu partnerské poradny, kde vám pomohou získat na vztah nový náhled. Jistě se pak oba rozhodnete, zda chcete jít životem společně, nebo odděleně. Nejprve se ale pokuste najít s manželem něco, co máte oba rádi a přestaňte chvíli myslet na jeho vzdělání. Jedno už máte společné nyní. Je to váš syn a vaše láska k němu, kterou dokážete prožívat a prokazovat oba i s rozdílným vzděláním.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. června 2012. Anketa je uzavřena.
