Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Sylvie: Manžela nezajímají naše děti ani já

  0:49aktualizováno  0:49
Jmenuji se Sylvie, je mi 45 let. Jsem vdaná a s manželem máme dvě dospělé děti. Dceři je jednadvacet a synovi devatenáct. Děti studují a stále bydlí s námi. Obě jsou pro mě vším, prožívám s nimi jejich strasti i radosti, úspěchy i neúspěchy. Ale manželovi je to celkem jedno, nikdy nebyl u důležitých momentů svých dětí.
(Ilustrační snímek)

(Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Už když jsem doma řekla, že se budu vdávat, moje máma mě varovala, že si se svým mužem užiju spíš trápení než radosti. Pochopitelně jsem jí nevěřila, byla jsem zamilovaná až po uši a navíc dcera byla už na cestě. Moje maminka dobře znala rodiče mého nastávajícího, jeho táta byl celkem známým sportovcem, byl věčně pryč a starost o domácnost a hlavně o děti nechal na své ženě.

Maminka byla přesvědčená, že v případě mého muže jablko nepadne daleko od stromu a i já budu jednou na všechno sama. Já to viděla jinak, manžel byl v mých očích tím princem z pohádky, který mě vyvede z přízemního života, který jsem dosud s rodiči a třemi sourozenci žila.

Princ z pohádky se brzy vybarvil

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Od rodičů jsem se ještě před svatbou odstěhovala, od Jirkova táty jsme jako svatební dar dostali byt a mohli jsme tak začít vlastní život ve svém. Zpočátku bylo vše zalité sluncem. Manžel se mohl přetrhnout, abych byla šťastná a nic mi nechybělo. Těhotenství jsem totiž nesnášela dobře a musela jsem zůstat doma. Protože ale už od ukončení studií má náročnou práci, pomáhala mi hodně i moje maminka. A bohužel ona byla i u toho, kdy mi mohla říct: Vidíš, já ti to říkala. Naštěstí moje máma je skvělá a nikdy tuhle větu z pusy nevypustila, i když příležitostí měla spoustu.

Pravá povaha mého muže se projevila už několik měsíců po narození dcery. Byla nemocná, měla horečky a já si s ní nevěděla rady, volala jsem manžela, aby přijel, bylo už dávno po pracovní době, ale on mě odbyl, že zmatkuji, že to přejde a že má důležitou poradu s obchodními partnery. Já dobře věděla, že jsou někde ve vinárně a mohl se klidně utrhnout, ale on nechtěl. Pomohli mi rodiče, odvezli nás do nemocnice, kde jsme s dcerou strávily týden. A manžel za námi přišel jen jednou. I domů nás musel odvézt můj táta.

Od toho dne jsem se na svého muže začala dívat jinýma očima. Pochopila jsem, že moje máma měla pravdu. Jenže já ho milovala, po materiální stránce jsem se s ním taky měla dobře. Do dvou let se nám navíc ještě narodil syn. I když mi manžel sliboval, že bude u porodu, přeci se nenechá ujít narození juniora, zase mě hodil přes palubu. Tentokrát si domluvil s kamarády lyžování v Alpách. Když jsem ho prosila, aby nikam nejezdil, odbyl mě, že mám termín až týden po jeho návratu. Navíc jsem zkušená matka, takže to při nejhorším zvládnu i bez něho. Zvládla jsem, syn se samozřejmě narodil během manželovy nepřítomnosti.

Nikdy se o nás nezajímal

A podobným stylem šel náš život dál. Manžel nebyl u zápisu dětí do 1. třídy – jsi se zbláznila, jsme uprostřed přípravy důležitého projektu, já se z práce utrhnout nemůžu! První den školy jsem s dětmi prožila opět jen já – však to děti zvládnou beze mě, to si myslíš, že mě táta vedl do školy za ručičku?

A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Manžel se nikdy nezajímal o to, jak to jde dětem ve škole. Nikdy se jich nezeptal, jaké mají známky, jestli je něco, čemu snad nerozumí, jestli nepotřebují s něčím pomoci. On sám je velmi chytrý, sečtělý, rozumí matematice i dalším technickým předmětům. Nebyl by problém s dětmi občas školní látku probrat. Dva roky jsem musela synovi platit drahé doučování z matematiky, místo toho, aby s ním táta jednou dvakrát týdně na hodinku sedl a všechno mu vysvětlil.

Děti si už zvykly, že táta tady pro ně není, se všemi svými problémy i úspěchy chodily a stále chodí za mnou. Tátovi se nikdy s ničím nesvěřovaly. A jemu to najednou přestalo být po chuti, vyčítal to mně, že já je proti němu popichuji. Jak si s nimi může rozumět, když se my tři chováme jako spiklenci a spřáhli jsme se proti němu. Je těžké mu to vymluvit, několikrát jsme se kvůli tomu pohádali.

Když mu vyčítám, že se o ně nezajímá, na nic se jich nezeptá, na třídní schůzky nechodil, na synův trénink ani zápas se nikdy nešel podívat, nikdy nebyl na žádné besídce dětí, odpoví, že má hodně práce a tohle je věc matek. Když jsem mu řekla, jak mi to je líto, že jsem všude sama a naprostá většina dětí má na důležitých akcích jak matku, tak otce, řekne mi, že jsem přecitlivělá.

Před dvěma lety měla dcera maturitní ples. Byla to velká událost, dcera se moc těšila, dlouho dopředu vybírala šaty. Pochopitelně jsem počítala, že na tuto důležitou akci půjdeme s manželem také. Ani ve snu mě nenapadlo, že mě odbyde slovy, že on se nikam předvádět nepůjde a hlavně, že ten den zrovna nebude doma, má přece tu akci na Slovensku.

A letos se naprosto totéž opakuje i s maturitním plesem našeho syna. On to sice tak neprožívá jako dcera, ale i tak mi to je opět moc líto.

Už jsem naprosto zoufalá, manžela už dávno nemiluji, čím dál víc mám pocit, že by mi bez něj bylo lépe. Náš vztah za nic nestojí, nespíme spolu a kdoví, jestli nemá nějaké milenky. Jenže rozvodu, toho všeho před ním i po něm, se bojím. Ale je mi teprve 45 let, mám ještě nárok být šťastná.
Sylvie

Názor odborníka: Co musí přijít, je změna

Milá Sylvie, je vidět, že vy a váš manžel máte velmi odlišné životní hodnoty a priority. Pro vás je to rodina, pro manžela práce a kariéra. Vypadá to, že rodinu tvoříte opravdu jen vy a vaše děti, manžel stojí úplně mimo. Nejspíš je to jeho volba, i když si možná neuvědomuje, jak jeho zaangažovanost v práci na vás a na děti působí. Mimochodem dostal od vás zpětnou vazbu na to, jak se chová a jak to na vás působí? Vždycky má smysl si o tom promluvit.

I vaše normy jsou nejspíš odlišné: pro manžela je normální, že s vámi a dětmi netráví důležité životní okamžiky, že vám ani dětem nepomáhá, že do ničeho nezasahuje. Pro vás je normální, aby je s vámi prožíval, aby se na životě rodiny podílel a přispíval svou energií.

Je pochopitelné, že byste ráda, aby se věnoval alespoň dětem, ale jednat a rozhodovat za něj nemůžete. Je takový, jaký je, a pokud to chce změnit, musí to udělat sám. V čem se od něj ale přece jen můžete něco přiučit, je to, že je důležité myslet i sama na sebe a žít svůj vlastní život. Jistě máte nárok být šťastná, každý člověk má. Co toto štěstí pro vás znamená, je na vás. Pokud vás vztah ničí, vyřešte to způsobem, který považujete za smysluplný, jisté je, že aktuálně vám není dobře, takže to, co musí přijít, je změna. Držím palce!
Milena Nováková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 4223

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 9. února 2015. Anketa je uzavřena.

3. Mám požádat o rozvod? 2275
2. Mám zůstat s manželem, ale žít si po svém - nové zájmy a třeba i milenec? 1591
4. Mám hledat pomoc (ať už sama, nebo přesvědčit manžela) v manželské poradně? 242
1. Mám žít dál jako dosud, smířit se s životem bez lásky i zájmu svého muže? 115
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.