Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Zdeny: Manžel zakázal dětem počítač, mobil i televizi

  0:38aktualizováno  0:38
Jmenuji se Zdena a je mi 41 let. Jsem 13 let vdaná, manželovi bylo letos 50 let. Máme spolu desetiletého syna a devítiletou dceru. Manžel byl velmi úspěšný podnikatel, prakticky z ničeho dokázal vybudovat úspěšnou firmu, kterou před necelým rokem prodal. Od té doby nic nedělá, snaží se žít zdravě, v souladu s přírodou. Ke stejnému životu nutí nás všechny.

„Manžel celé dny studuje, medituje, cvičí jógu, chodí na dlouhé procházky, začal i vařit zdravá jídla,“ píše čtenářka. | foto: Profimedia.cz

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Někdy mám pocit, že mému muži přeskočilo. Vždycky velmi tvrdě pracoval, vybudoval úspěšnou firmu, vydělal desítky miliónů. Málokdy byl doma, práce měla přednost před rodinou. Pochopitelně co se týče materiální stránky, měli jsme se moc dobře. Já chodila do práce jen do doby, než se narodily děti. Pak už jsem nemusela, věnovala jsem se jen jim, a když jsem potřebovala mít i já chvíli pro sebe, zaskočila paní na hlídání.

Nadstandardní život

Bydlíme ve velkém bytě v jednom větším městě v Čechách, také máme chalupu v horách a letní chatu na Sázavě. Vše nadstandardně zařízené. S manželem jsme si toho moc neužili, ale já s dětmi trávila v našich venkovních domech hodně času.

Děti od raného dětství také měly, na co si vzpomněly. Tatínek se jim nejspíš snažil vynahradit to, že s nimi trávil tak málo času. Dostaly počítače, mobily, zkrátka všechno, co chtěly.

Chtěla jsem se vrátit do práce. Před narozením dětí jsem pracovala jako asistentka a recepční v jednom větším podniku. Práce mě tenkrát bavila a po letech doma se mi po ní začalo stýskat. Místo mi už pochopitelně nedrželi, ale jednoho dne se mi ozvala kolegyně, že prý děvče, které nastoupilo po mně, půjde na mateřskou, tak jestli bych prý nechtěla zpátky. A vyšlo to. Ředitel je tam pořád stejný, mě měl rád, takže jsme se rychle dohodli.

Ovšem narazila jsem doma, manžel byl tvrdě proti. Ale já si to prosadila. Děti holt musely do družiny, také nám vypomáhala paní z agentury, která zabezpečuje pomoc s hlídáním dětí (babičky bohužel nemáme). Fungovalo nám to pár měsíců, když manžel přišel s tím, že se rozhodl, že firmu prodá. Prý má skvělého kupce a rozhodl se zbytek života strávit úplně jinak. Nevěřila jsem mu, nedokázala jsem si představit, že by on mohl být bez práce.

Manžel žije v souladu s přírodou

Manžel mě překvapil, dokázal to. Firmu prodal, utržené peníze někde uložil, neřekl mi kde. Jsou jeho, firmu založil dávno před tím, než jsme se poznali a já se před svatbou vzdala veškerého profitu z ní (a pochopitelně i případných dluhů, kdyby se mu nedařilo). Podle toho, jak se muž teď chová, podezřívám ho, že peníze (nebo jejich část) věnoval na charitu.

Manžel se totiž rozhodl, že bude žít co nejvíce v souladu s přírodou. Vůbec nechápu, kde se to v něm vzalo, nikdy ani trochu něco podobného nenaznačil. On mi na to řekne jen, že první polovinu života strávil jako komerční člověk, pracoval od nevidím do nevidím, vydělával peníze, které ani nemohl utratit, podléhal technice, a to prý chce v té druhé polovině života změnit. Už má všeho dost, nechce skončit jako jeho kamarád, který ve dvaapadesáti zemřel na těžký infarkt.

Nakoupil si spoustu knih o zdravém způsobu života, zdravé stravě, klidné mysli, pozitivním přístupu. Celé dny z nich studuje, medituje, cvičí jógu, chodí na dlouhé procházky, začal i vařit zdravá jídla. Také z našeho bytu odstranil televize, počítače a mobily. Já si na něj nenechala sáhnout, i tablet jsem si uhájila, ale děti neměly šanci. Prý je k ničemu nepotřebují, jejich otec je doma, doprovází je do školy i ze školy, takže jim jsou k ničemu.

Na argumenty dětí, že se ve škole naprosto znemožnily, jim řekne, aby to nepřeháněly. Totéž s počítačem a internetem, prý ho nepotřebují. Když si s něčím neví rady, mají přijít za ním. Je pravda, že manžel je velmi chytrý a vzdělaný, jistě by jim dokázal alespoň prozatím poradit opravdu s čímkoli. Jenže ono to takhle nefunguje.

Děti vypadly z kolektivu

Děti se mi začaly měnit před očima, jsou zakřiknuté, dcera mi řekla, že holky se s ní ve škole nebaví, protože nesleduje nějaký holčičí seriál, který všechny holky řeší. Syn zase není v obraze ohledně nějaké počítačové hry.

Jsem z toho dost nešťastná, s manželem není řeč. Řekl mi, že mu jednou poděkuju, že včas zasáhl a naše děti nepropadly tomu on-line šílenství. Já si to ale nemyslím, místo toho jsou naše děti čím dál víc vyřazovány z kolektivu.

Navíc manžel přišel s tím, že bychom se mohli odstěhovat někam na vesnici a zařídit si malé hospodářství. Děti by byla na zdravém vzduchu, našly by si kamarády, kteří místo aby zíraly do počítače, běhají venku. Tak nevím, opravdu mám pocit, že manželovi přeskočilo.
Zdena

Názor odborníka: Extrémy plodí extrémy

Milá Zdeno, případ vašeho manžela není nijak výjimečný. Vlastně ho za jistých okolností prožívá každý, kdo hledá způsob jak změnit způsob života.

Tento proces má tři fáze – prvotní nespokojenost, negace a skutečná změna. Prvotní nespokojenost přichází v reakci na nevyhovující styl života a je motorem změny. Druhou fázi, negaci, charakterizuje touha odteď všechno dělat o 180° jinak. Čím extrémnější byla prvotní nerovnováha, tím extrémnější bývá reakce a tím větším aktivistou se dotyčný na čas stává. Teprve poslední fáze přináši skutečnou změnu. Člověk ve fázi negace je totiž pořád spoutaný původním životním stylem - teprve časem nastává posun od černobílého vidění k poněkud vyváženějšímu pohledu na svět.

Váš manžel je teď ve fázi, kdy se chová extrémně. A extrém plodí extrém. Děti se potřebují naučit technologie využívat, vnímat jejich úskalí a rizika, ale zároveň dokázat využít jejich přínos. Zakazování televize, počítačů, atd. vašim dětem nepomůže si k těmto technologiím najít vyvážený vztah, naopak - zvyšuje riziko toho, že se v budoucnu stanou buď otroky technologií (díky nekritické adoraci), nebo (díky nekritickému odmítání) outsidery v sociální i profesní sféře.

Pokuste se tedy být v rodině vyvažujícím prvkem a “hlasem zdravého rozumu”, než se ony extrémy ustálí. Většinou to u padesátnických krizí netrvá víc, než 2-3 roky.
Michal Mynář, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 4399

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 28. prosince 2015. Anketa je uzavřena.

2. Mám manželovi říct, že on si může žít v souladu s přírodou, ale já i děti budeme žít, jak nám to vyhovuje, což znamená opět jim pořídit mobily i počítač? 3438
1. Mám se smířit s tím, že manžel jiný nebude a snažit se dětem vysvětlit, že to tatínek myslí dobře a že třeba přestěhování pro nás bude fajn? 465
3. Mám manželovi navrhnout, ať se klidně odstěhuje, ale my že zůstaneme žít tam, kde jsme a jak to vyhovuje nám? 265
4. Mám navštívit odborníky z předmanželské poradny, třeba mi poradí, jak tuto situaci řešit? 231
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.