Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Jany: Manžel mě týral, dcera na něj dnes nedá dopustit

  0:21aktualizováno  0:21
Dlouhých dvanáct let jsem žila v manželství, kdy mě muž psychicky ponižoval a ani pro ránu nešel daleko. Bála jsem se ho, ale neměla jsem sílu ho opustit. Nakonec mi pomohla kamarádka. S dcerou jsme skončily v azylovém domě. A dnes, po deseti letech, mnou dcera pohrdá a otci dala přednost přede mnou.
(ilustrační snímek)

(ilustrační snímek) | foto: Jan Karásek, MAFRA

Svého muže jsem poznala ve dvaceti, jemu bylo o osm let víc. Už ani nevím, čím mě zaujal. Velký chlap, hezké oči, uměl vydělat peníze, možná byl dospělejší než všichni kluci kolem mě. A já se chtěla vdávat, vypadnout z domu. Moje máma mi vždycky říkala, že jsem líná, nic neumím, že budu ráda, když si mě někdo vezme. Odmalička jsem tyhle řeči poslouchala a pochopitelně jim uvěřila.

Co nejrychleji pryč z domu

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Tátovi jsem byla fuk, byl rád, že bude o jeden krk v rodině míň. Vyrostla jsem totiž se třemi sourozenci, jsem z nich nejstarší. Naši mě ani nenechali vystudovat, vyučila jsem se prodavačkou a musela našim přispívat na domácnost, i z brigád, kdy jsem si vydělala jen pár korun. Jak já záviděla kamarádkám, které si za peníze z brigád kupovaly oblečení a šminky.

Moje dětství prostě za nic nestálo, lásky jsem si příliš neužila, peněz bylo málo a moje sebevědomí bylo na bodě nula. Proto když mě Pavel pozval na rande, byla jsem z toho v šoku. Počkal na mě po zavíračce, courali jsme po městě, pak mě vyprovodil domů, dal mi pusu a já si večer tvář ani neumyla, jak jsem chtěla všechno znovu prožívat. Byla jsem zamilovaná od první minuty.

Pak jsme se scházeli několik týdnů, než mě představil své babičce, se kterou žil v malém domku. Byl sirotek a sourozence taky neměl. Po roce jsme se vzali, mezitím babička zemřela a my v domě zůstali sami. Už tenkrát se začala projevovat Pavlova povaha, nadával mi, kdykoliv se mi něco nepovedlo, když mu nechutnalo, co jsem uvařila. Nebo měl pocit, že není uklizeno, jak on by si představoval. Ponižoval mě, nadával mi do líných mrch. Já to vždycky obrečela, ale když se pak druhý den choval zase normálně, občas se i omluvil, tak jsem mu všechno odpustila.

Facky na denním pořádku

Zhruba po roce a půl jsem otěhotněla a v těhotenství přišla i první facka. Nebylo mi dobře, celý den jsem proležela a Pavel neměl teplé jídlo na stole, namazala jsem mu chleby a to ho tak rozzuřilo, že mi jednu vrazil. Druhý den se omluvil, ale příště už prý chce vidět na stole pořádné jídlo.

Narodila se nám dcera a s ní přišlo do domu i víc nervozity, hádek, facek. Pavel nesnesl, když malá brečela, nadával mně, že ji neumím uklidnit. Pochopitelně občas jsem ani nestihla všechno uklidit, zvlášť když byla celý den mrzutá. Pavel doma řval, nadával mi, bil mě. Na holku ale nikdy nesáhl, ale na mě před ní ano.

Když jsem se po třech letech doma vrátila do práce, musela jsem před kolegyněmi v obchodě skrývat modřiny, až na to ale vedoucí přišla. Já se jí nakonec s pláčem svěřila. Šéfová byla hodná a řekla mi, ať jdu na policii, že tohle si ke mně dovolovat nemůže. Jenže já ho omlouvala, že to je moje vina, vždyť jsem vždycky věděla, za co jsem dostala, že on byl v právu.

Konečně klid

Nikdy jsem na policii nešla. Jenže pak na mě čekal před obchodem, když jsem končila, já to nevěděla a zapovídala jsem se s kolegou a spolu jsme se smíchem vyšli ven. Pavel tam stál úplně brunátný, řval na mě a začal mě mlátit. Kolem se seběhlo plno lidí, zavolali policajty a ti ho odvedli. Šéfová mě vzala k nim domů, došly jsme spolu i pro dceru. Kamarádi mi tenkrát hodně pomohli a já skončila v azylovém domě. Pavel dostal podmínku a já našla sílu se rozvést.

Naštěstí mi dal pokoj, našel si totiž jinou. S dcerou jsem se dokázala postavit na vlastní nohy, bylo to ale hodně krušné. Jí bylo tenkrát deset let, nebránila jsem jí, aby se s tátou vídala, přeci jen k ní se choval docela hezky, vztek si vybíjel jen na mně. Ona ale nechtěla. Sešla se s ním až zhruba po roce. Často k němu až do osmnácti nechodila. On jí občas dal nějaké peníze, něco málo posílal i mně, bál se, že bych ho dala k soudu.

Jaký otec, taková dcera

Pak dcera odmaturovala a s tátou to byla oslavit. A tehdy mezi nimi došlo ke zlomu. Najednou se dcera změnila. Nevím, co se stalo, co jí napovídal, ale od té doby se ke mně začala chovat jako k onuci. A já už potřetí ve svém životě zažívám ponižování. Dcera je na mě hnusná, odsekává mi, často se hádá a říká mi, že táta má pravdu, že jsem k ničemu. Pořád se mnou bydlí, a i když už začala vydělávat, odmítá se podílet na společných výdajích.

Jsem naprosto zoufalá, nevím, co mám dělat. Říkám si, že chyba musí být ve mně, to není možné, aby nejdřív rodiče, pak manžel a teď dcera se ke mně takhle chovali.
Jana

Názor odbornice:

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážená Jano, při čtení Vašeho strastiplného příběhu mne napadá, že život se někdy točí v bludném kruhu. Již jako dítě jste nepoznala moc lásky ze strany rodičů, neměla jste možnost zažít bezpodmínečné přijetí z jejich strany. Výběr partnera tak nevědomky kopíroval, na co jste byla zvyklá ze své primární rodiny. A nyní se bumerang vrací v podobě nepěkného chování dcery směrem k Vám.

Měla jste kapku štěstí v neštěstí, z bludného kruhu domácího násilí v partnerském vztahu se Vám podařilo vymanit. Zajímalo by mne, zda jste měla možnost docházet na terapie? Čekala bych, že Vám budou nabídnuty již hned v období, kdy jste s dcerou pobývaly v azylovém domě.

Zpracovat domácí násilí, jehož jste byla obětí, není práce na jedno sezení, vyžaduje dlouhodobou terapii. Její součástí je i práce na změně takzvaného „chování oběti“. Znamená to mimo jiné hledání vlastních zdrojů, ze kterých můžete čerpat důvěru v sebe sama. Také je důležité otevřít téma Vašich vlastních hranic, co vnímáte v mezilidských vztazích jako přijatelné a co již je přes čáru. Jedině tak lze do budoucna zamezit opakování nemocných mechanismů ve vztazích okolo Vás.

Bylo by dobré, kdybyste se obrátila o pomoc na odborníka, v dnešní době je možné nalézt v každém větším městě organizaci zabývající se pomocí osobám ohroženým domácím násilím. Začněte prací sama na sobě, jedině tak lze docílit změny přístupu Vašeho okolí k Vám. Držím Vám palce!
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2658

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 25. července 2016. Anketa je uzavřena.

3. Mám dceři říct, že buď se ke mně bude chovat slušně, bude přispívat na domácnost, nebo udělám všechno pro to, aby z mé domácnosti odešla? 1936
4. Mám vyhledat pomoc odborníků, aby mi poradili, co mám dělat a jak vztah s dcerou zlepšit? 549
2. Mám dceru přesvědčit, aby si se mnou sedla, abychom si popovídaly a pokusily se dát náš vztah do pořádku? 110
1. Mám se k dceři chovat dál jako máma, dávat jí najevo svou lásku, nevšímat si jejích výpadů a doufat, že se všechno časem zlepší? 63
Autoři:






Hlavní zprávy

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.