Vdávala jsem pár měsíců po osmnáctých narozeninách. Byla jsem hodně mladá, nezkušená a navíc těhotná. Můj nastávající byl můj pravý opak, o třináct let starší, ženami obletovaný a velmi zkušený muž. Nikdo z našeho okolí nechápal, že se zrovna my dva bereme. Já byla beznadějně zamilovaná, on ne, ale cítil povinnost se o mě postarat, když mě přivedl do jiného stavu. Budiž mu ke cti, že nikdy nezpochybnil své otcovství a nepadlo slovo o tom, že bych měla jít na interrupci.
Narodily se nám dvě dcery
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Naše manželství bylo zpočátku dost bouřlivé, manželovi chvíli trvalo, než si zvykl na to, že má doma ženu, nastávající matku a že by měl změnit svůj dosavadní způsob života. Kolik já tenkrát probrečela nocí. Nakonec mi pomohla jeho matka, která byla zpočátku proti našemu sňatku. Domluvila mu a on, protože k ní choval velký respekt, se nakonec zklidnil.
Přesto v něm po celý náš další život zůstalo něco z toho nevybouřeného mladíka. Občas mi utíkal za kamarády do hospody, občas propil část výplaty, nebo ji roztočil v kartách. Ale o rodinu se postarat dokázal. Po první dceři se nám za tři roky narodila druhá. Obě holky nám dělaly jen radost, dobře se učily, byly hodné, puberta u nich proběhla bez větších problémů. Obě vystudovaly vysokou školu a obě se dobře provdaly. Dnes žijí v Praze, padesát kilometrů ode mě. Také už jsem trojnásobnou babičkou.
Manžel své dcery i vnoučata miloval. Často se jim věnoval, měl na ně čas, veškerá práce kolem domácnosti i kolem dětí byla na mně a já už kolikrát neměla večer sílu, abych si s holkami hrála, ale tatínek to zvládal za nás oba.
Těžká nemoc a smrt
Před několika lety však těžce onemocněl. Lékaři mu nedávali moc šancí, ale i tak tady byl s námi ještě pět let. Ovšem byly to draze vykoupené roky. Pobyty v nemocnici se střídaly s pobyty doma, kde jsem ho měla na starosti převážně já. Poslední měsíce jeho života jsem se od něj prakticky nehnula. V práci mi naštěstí vyšli vstříc, pracovala jsem na poloviční úvazek a mohla pracovat i z domova. Občas se se mnou střídaly v péči o tátu i dcery, ale bylo to jen výjimečně, ony si nemohly dovolit být dlouho pryč z práce a od rodiny.
Když manžel zemřel, bylo to hodně těžké. I když člověk se smrtí víceméně počítá a ví, že může přijít každým okamžikem, stejně je pak velmi zaskočen. Poplakala jsem si, ale zároveň jsem cítila úlevu, manžel už to měl za sebou, už netrpěl a já se konečně mohla nadechnout a starat se jen sama o sebe a žít podle svého. Časem jsem se na ten opět svobodný život začala těšit. Konečně si budu moct dělat to, co budu já chtít, budu pracovat a cestovat, navštěvovat dcery v Praze, chodit do divadel, na výstavy. A žádného chlapa k tomu nepotřebuji.
A taky jsem žila, jak jsem si předsevzala. Můj svobodný život trval více než rok a já si ho opravdu užívala. Občas jsem se sice cítila sama, hlavně v situacích, kdy jsem třeba chtěla nějaký zážitek sdílet s někým jiným. Kamarádka, které jsem se se svými pocity svěřila, mi řekla, že nikdo nemůže žít věčně sám a že ani já bych neměla, že především ve stáří by měli být na všechno dva.
Její slova mi dlouho vrtala hlavou. Pak jsem potkala v Praze na Olšanech Stanislava. Můj manžel je tam pochován v hrobě společně se svými rodiči. Často jsem tam nejezdila, ale při jedné z návštěv jsem se dala do řeči s příjemným pánem, který se staral o hrob kousek od toho našeho. Pochválila jsem mu nádherný hrob a on mi řekl, že tam leží jeho žena. Zemřela zhruba ve stejné době jako můj muž. Hezky jsme si povídali a nakonec jsme spolu zavítali do kavárny.
Muž v zajetí zemřelé ženy
Vyprávěli jsme si o svých životech, tedy spíš neustále mluvil on, vzpomínal na svou ženu, jaká to byla úžasná bytost a jak mu stále chybí. Už tenkrát mě to mělo varovat, jenže já nakonec kývla na to, že si vyměníme telefonní čísla a někdy se zase uvidíme. Stanislav mi zavolal hned druhý den, já byla stále ještě v Praze u jedné z dcer, takže jsem jeho pozvání na procházku přijala.
Od toho dne se stýkáme, on žije v Praze, je už v důchodu. Už mě doma několikrát navštívil a nedávno mě vzal i k sobě domů. Z návštěvy jsem ale byla v šoku, v tom bytě je všechno stále jako v době, kdy tam žila i jeho žena. Všude jsou její věci, oblečení, fotografie, kartáče na vlasy, zubní kartáček, dokonce má rozestláno a na polštáři i noční košili. Stanislav mi řekl, že má takhle aspoň pocit, že neodešla. On je jinak úplně sám, děti se ženou neměli.
Neustále o své ženě mluví, vypráví mi historky, které s ní prožil, už mi několikrát řekl, že mám něco udělat jinak, stejně jako to dělala jeho Vlastička. Přitom na druhou stranu mluví o tom, že mě má rád a že mu je se mnou dobře. Mně je s ním ve chvílích, kdy Vlastička není na pořadu dne, taky dobře, ale jinak mám pocit, že jsme stále tři, ne dva.
Nevím, co mám dělat. Dokážu si představit, že bych byla bez něj, ale zároveň by mi chyběl. Je takový milý, klidný, sečtělý, máme spoustu společných zájmů, ale ta Vlasta se mezi nás stále plete.
Marta
Názor odbornice: Pomozte nabídnout báječnou Martu
Vážená paní Marto, když popisujete svůj život, začátky vztahu s mužem, výchovu dětí i Vaši péči o muže v době těžké nemoci, poslouchá se to velmi pěkně. Ač se střídala těžší období s těmi veselejšími, zvládla jste je buď Vy sama, nebo společně s mužem plnohodnotně prožít bez ztráty pomyslné kytičky.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vztah navazovaný v osmnácti letech se však řídí jinými zákonitostmi než vztah, jenž vzniká ve zralém věku. Oba se Stanislavem za sebou máte historii. Stanislav, jelikož zůstali s Vlastou bezdětní, měli jen sebe navzájem. Vy jste matka dvou dospělých (a navíc dobře fungujících) dcer, dokonce jste již babičkou. Mohla jste zažít postupný vývoj dcer, až došlo k jejich úspěšnému vylétnutí z rodného hnízda. Tahle zkušenost posouvá i partnerský vztah, pomáhá nám zrát. Ztráta Vašeho manžela byla sice bolestná, ale nezůstala jste na světě sama, vidíte kontinuitu rodiny ve Vašich dcerách a vnucích.
Tuhle zkušenost (a nebála bych se říci privilegium) Stanislav nemá, jakkoliv jeho vztah s Vlastou mohl být krásný. Předpokládala bych tudíž, že i jeho truchlení po zemřelé ženě bude probíhat jinak než to Vaše. Může do něj více zabřednout, může trvat delší dobu.
Zkuste Stanislavovi říct, co pro Vás on sám i vztah s ním znamená. Co se Vám líbí, trávíte-li společně čas. Co na něm oceňujete. Jeho žena i Váš zemřelý muž patří do minulosti. Vzpomínky na minulost jsou naprosto v pořádku, ale snažit se žít přítomnost podle otrockého scénáře minulosti není životaschopným modelem vztahu. Zeptejte se Stanislava, zda by mohl uvažovat o vytvoření budoucnosti s Vámi. Nikdy nebudete jako jeho první žena, nejste a nemůžete být Vlastou. Můžete mu však pro podzim jeho života nabídnout báječnou Martu.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 8. srpna 2016. Anketa je uzavřena.
