A pochopitelně, protože byla sestřička rozmazlená a nikoho neposlouchala, každou chvíli něco provedla. A odnesla jsem to samozřejmě já. "Jak jsi ji hlídala? Copak nevíš, že je malá?" Takové a podobné věty jsem slýchala dnes a denně.
Také jsem jí musela pomáhat ve škole, učit se s ní, vysvětlovat jí, čemu nerozuměla, žehlit její průšvihy.
Sestřička byla vymodlené dítě
Zatímco já jsem se narodila "omylem", Pavla byla vymodlená a s nadšením očekávaná. Rok před jejím narozením totiž zemřel bratříček, který žil jen dva dny a rodiče to hodně sebralo. Bolest z jeho smrti řešili tím, že zplodili dalšího potomka a oba se moc upnuli na jeho narození.
Asi proto byla sestra prvním a posledním, co je zajímalo. Brali ji jako dar. A já byla dítě, které jim ukončilo bezstarostné mládí. Tohle všechno vím od babičky, ke které jsem si chodila postěžovat.
Nemůžu říct, že by mě rodiče neměli rádi, to vůbec ne, ale prostě na mě byli mnohem přísnější a náročnější. A já se snažila, abych si jejich lásku zasloužila. Ve škole jsem byla premiant, doma jsem mamince se vším pomáhala a starost o sestru jsem brala jako samozřejmost. To Pavlínka prakticky nic nemusela, ve škole jí to moc nešlo, byla samý průšvih a rodiče jí to víceméně tolerovali. Dokonce jsem za její špatné známky mohla občas já. Prý jsem se s ní málo učila.
Vystudovala jsem vysokou, Pavla je uklízečkou
Po maturitě na gymnáziu jsem vystudovala vysokou školu a zůstala v Praze. Našla jsem si přítele, dnes manžela, máme dvě děti. Žijeme si docela dobře. Máme malý domek na okraji Prahy, chalupu po manželově babičce v Krkonoších, můžeme si dovolit i dražší dovolené. Rozhodně nemusíme obracet každou korunu.
S rodiči se moc nestýkám, dnes jim mám za zlé, jaké jsem měla dětství. Mně to tenkrát přišlo docela normální, ale když jsem poznala svého muže a viděla, jak se k němu a jeho dvěma dalším sourozencům rodiče chovají, zjistila jsem, o co všechno mě rodiče připravili.
Pavla šla z problému do problému. Není hloupá, ale je lajdák, bylo jí vždycky jedno, co z ní jednou bude. S odřenýma ušima prolezla základní školu. Pak vystřídala několik středních i učňáků, na kterých vydržela vždycky jen pár měsíců. Má za sebou i útěky z domova, potulování s pochybnými existencemi. Dnes je vdaná, pracuje jako uklízečka v nemocnici, její manžel je nezaměstnaný a mají spolu pětiletého syna. Jsou na tom finančně hodně špatně. Prý ale začala dálkově studovat nějakou střední školu, aby si udělala maturitu.
Matka mě nutí, abych Pavle pomohla
Je to zhruba 14 dní, co mi volala matka, že by se se mnou ráda sešla. Jen samy dvě, nechce jít k nám domů, aby u toho byl můj muž a děti. A prý ať mu nic neříkám. Nechtělo se mi, ale je to matka a také jsem byla zvědavá, co ode mě chce, když se budeme scházet prakticky tajně.
Samozřejmě šlo o Pavlu. Máma mě přesvědčovala, abych jí pomohla, že chudák Pavlínka je na tom moc špatně, jsou s manželem samý dluh a Pavlínka je na všechno sama. My se prý máme tak dobře, tak by mě určitě neubylo, kdybych jí pomohla. Ona (matka) by jí ráda pomohla, ale z důchodu si to nemůže dovolit, je na všechno tak sama (táta zemřel před pěti lety). Ale nesmím to říkat manželovi, on by s tím určitě nesouhlasil. Tak to má máma pravdu, můj muž si na Pavlu a vztah mých rodičů k ní udělal správný názor po několika minutách, co je poznal. Asi by neprotestoval, kdyby k nám přišli na návštěvu, ale já je nezvu.
Máma brečela a já jí slíbila, že o tom budu přemýšlet. Nebyla jsem schopná říct ne, zase jsem byla ta malá holka, která dělá vše, aby se rodičům zavděčila. Od našeho setkání mi matka denně volá, jak jsem se rozhodla, kolik Pavle dám (ne půjčím – ona automaticky počítá s tím, že jí peníze daruji, a ne málo, představovala by si aspoň 30 tisíc). A já jí denně říkám, že jsem se ještě nerozhodla. Brečí mi do telefonu, že je to moje povinnost pomoci mladší sestře. Že ji budu mít na svědomí, když je vystěhují z bytu a oni skončí na ulici. Co by mi to udělalo, peněz máme dost, a tak pořád dokola.
Někdy si říkám, že jí ty peníze raději dám, jindy mám vztek, co to na mě zkouší. Manželovi jsem zatím nic neřekla, protože mi je jasné, jak by se zachoval.
Jana
Názor odborníka: Peníze za sestru situaci nevyřeší
Milá Jano, ze všechno nejdříve vám chci napsat, že chápu, že se na sestru zlobíte. Ten, kdo vám ale skutečně zkrátil dětství, nebyla ona, ale vaši rodiče. Nyní máte nakonec sama možnost posoudit, že výchova ani jedné z vás nebyla ideální.
Přísnost ani rozmazlování nejsou pro děti to správné, akorát mají v dospělosti jiné důsledky. Vy máte pocit, že se musíte zejména matce a možná nejen jí stále zavděčovat, a sestra není vyzrálá natolik, aby si zařídila život.
Rozhodnutí ohledně peněz je na vás, ale z mého pohledu není takové řešení rozumné. Finance situaci vaší sestry nevyřeší. Pokud jí tímto způsobem pomůžete, začne mít znovu pocit, že situaci vyřešíte za ni, a nebude mít možnost dozrát. Stále nebude zodpovědná za svůj život. Podpořte ji v rozhodnutí studovat školu, můžete jí třeba pomoct najít lépe placenou práci, ale peníze jí pouze přinesou pocit, že nic nemusí, protože ji vždy zachráníte.
Bylo by také dobré nevytvářet žádná tajemství a vše probrat s manželem, který vám jistě bude oporou.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. října 2013. Anketa je uzavřena.
