Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Oba s manželem pocházíme z malého města, po deseti letech manželství dostal muž nabídku jít pracovat do Prahy, a i když se nám moc nechtělo, bydleli jsme v domku s mými rodiči a bylo nám tam dobře, odmítnout jsme nemohli. Bylo jasné, že takovou nabídku už manžel nikdy nedostane.
V Praze jsme si zvykli. Největší strach jsme měli o dceru, přeci jen opustila vše, na co byla zvyklá, kamarády, školu… Ale docela rychle se novému prostředí přizpůsobila. Bohužel další dítě jsem mít nemohla, veškerou lásku pozornost jsme tedy věnovali dceři, snažili jsme se jí splnit téměř každé její přání. Chtěli jsme, aby byla šťastná a měla krásné vzpomínky na dětství. Byli jsme fajn rodina.
Ve dvaceti první dítě
Ovšem zlomilo se to někdy kolem jejích sedmnáctin. Tenkrát se poprvé opila, přišla domů až ráno. Snažili jsme se s manželem jí domluvit, ale bylo to zbytečné. Byli jsme trpěliví, doufali jsme, že sama přijde k rozumu. Její období vzdoru trvalo asi dva roky. Nevím, jak se jí to povedlo, ale nakonec s odřenýma ušima odmaturovala. Oddechli jsme si. Jenže pak přišla s tím, že čeká dítě. Ve dvaceti se jí narodil Tadeáš. Jeho otcem byl její tehdejší přítel, naštěstí docela fajn kluk. Studoval na vysoké a nejspíš to byl on, kdo dokázal dceru usměrnit.
Mladí bydleli u nás, máme velký byt, takže jsme se tam celkem dobře srovnali. S dcerou to docela šlo, snažila se, vypadalo to, že bude dobrá máma. Jenže pak přišlo velké neštěstí, dceřin přítel se zabil s kamarádem na motorce. Tadeáškovi bylo tenkrát něco málo přes rok. Všichni jsme z toho byli zlomení, ale nejvíc to pochopitelně poznamenalo dceru. Navíc zjistila, že čeká druhé dítě. O Tadeáše se úplně přestala starat, byla jsem na něj prakticky sama, manžel chodil do práce, já byla doma s klukem. Brala jsem si dovolenou, aby nikdo nevěděl, že dcera se o dítě nestará. Nakonec jsme si našli paní na hlídání.
Dcera se doma objevovala jen občas, většinou si přišla pro peníze, které jsme jí s manželem dávali, měla peníze i od státu, ale ty jí nestačily. Měsíc před porodem se domů vrátila natrvalo. Měla jsem o dítě i o ni velký strach, ale naštěstí porod proběhl v pořádku a dítě - Lukáš – se narodilo zdravé.
Asi půl roku to vypadalo, že se dcera konečně vzpamatovala. Věnovala se dětem, byla doma, prakticky nikam nechodila. Jen občas za ní přišli její kamarádi a kamarádky. Sice se mi zrovna dvakrát nelíbili, ale nic jsem neřekla. Bála jsem se, aby dcera zase neodešla.
Bojíme se sociálky
Jenže je to asi půl roku a vše se vrátilo do starých kolejí. Dcera si dělá, co chce. Sebere se a zmizí z domu, kluky nechá na krku nám, jsou jim teprve čtyři a dva roky. Ji vůbec nezajímá, co s nimi bude. Je jí to úplně jedno. Počítá s tím, že my se o ně postaráme.
Pochopitelně kluci jsou naši miláčkové, máme je s manželem oba moc rádi. Ale je nám tak líto, že tátu nemají a máma na ně kašle. Snažíme se jim proto všechno vynahradit. Tadeášek už chodí do školky, s Lukáškem je doma přes den paní na hlídání a já chodím brzy domů z práce. Také jsem to já, kdo s nimi chodí na lékařské prohlídky, zatím to paní doktorce divné nepřišlo. Myslí si nejspíš, že babička má čas a pomáhá tak matce dětí.
Ale co je ještě mnohem horší, bojím se, aby nám je sociálka nevzala. Už se některé sousedky několikrát ptaly, jak to vlastně s dětmi máme, kde je jejich máma. Lidé si všímají, že dcera je věčně někde pryč a kolikrát ji potkali opilou nebo možní i zfetovanou, když se objevila u nás doma. Viděli i její kamarády a vím, že to mnoha lidem není po chuti. Bojím se, že se najde nějaký všímavý občan a naši situaci oznámí.
Nedokážu si představit, že by nám naše vnuky vzali. Tátu nemají, ani neznáme jeho rodiče. Prý se s nimi nestýkal. A máma se o své děti nestará. Je to jasné jak facka. Děti se prostě odeberou. To bych asi nepřežila. Nejenže by to byla velká ostuda, ale hlavně bychom přišli o děti. Pochybuji, že by je dceři brzy vrátili.
S manželem jsme to už mockrát probírali. Uvažovali jsme dokonce, že se odstěhujeme někam, kde nás nikdo nezná. Dceři by to možná bylo jedno, a kdyby nás chtěla někdy navštívit, nikomu bychom neřekli, kdo je. Děti jsou zkrátka naše.
Manžel přišel i s tím, že bychom si mohli děti vzít do pěstounské péče. Ale co když nám to nepovolí?
Zuzana
Názor odborníka: vaše řešení jsou pouze dočasná
Milá Zuzano, váš příběh je velmi silný a chápu vaše obavy. Vaše dcera prošla psychickým šokem, se kterým se podle popisu nesrovnala. Vzhledem k situaci vám doporučuji navštívit sociálně právní poradnu, kde vám poradí jak postupovat po právní stránce. Všechny vaše další návrhy řešení jsou pouze dočasné, nebo by mohly situaci ještě zhoršit.
Pokud se pokusíte dceru přimět k odpovědnosti citovým vydíráním, zvýšíte tlak, který je už tak na ni velký. Vaše dcera potřebuje pomoc. Pokud se vám podaří získat její důvěru, není od věci navštívit nějaké krizové centrum, kde by se o ni postarali. Pokud bere návykové látky a má problémy s alkoholem, ukazuje to na to, že se neumí vyrovnat s psychickým úrazem, který po smrti přítele utrpěla. Přeji hodně sil.
Zuzana Řezáčová Lukášková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 15. prosince 2014. Anketa je uzavřena.
