Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Děti potřebují vztah, říká pěstounka. Pracovala v kojeňáku i Klokánku

  0:28aktualizováno  0:28
Putování českým systémem náhradní rodinné péče si kromě mnohých dětí zažila na vlastní kůži i Jana Voldřichová. Popovídala si s námi o svých bohatých zkušenostech, o tom, co ji přivedlo k přechodné pěstounské péči, i o tom, proč je to podle ní nejlepší varianta pro děti.

Kvůli ochraně soukromí malého Tomíka se jedná o ilustrační snímek. | foto: Profimedia.cz

Jana vystudovala střední zdravotnickou školu a poté ještě nástavbu v podobě specializace „dětská sestra“. Pracovala nejprve v nemocnici a v domově seniorů, táhlo ji to ale k dětem. Když se dozvěděla o nově budovaném pavilonu s názvem Radost v Kojeneckém ústavu v Krči, přihlásila se k pracovnímu pohovoru.

Kojenecký ústav

V kojeneckém ústavu, kde očekávala sirotky, ji čekalo překvapení. Děti v ústavu rodiče měly, ti se o ně ale z různých důvodů nemohli, nebo nechtěli starat, připomíná svůj tehdejší šok Jana. V kojeneckém ústavu se staraly dvě sestry o 14 dětí; jak paní Jana vzpomíná, děti se vyznačovaly tím, že kdokoliv přišel do herny na návštěvu, byl rázem dětmi obklopen.

„Všechny děti by byly schopné ihned s kýmkoliv odejít. Tak žíznivé byly po vztahu, který ve skupině nepoznaly,“  říká. A návštěv v kojeneckém ústavu zažila paní Jana hodně. Třeba režiséra vybírající si děti pro natáčený film, jehož udivila akčnost dětí a intenzita potřeby kontaktu, ale i Terezu Maxovou se zástupci její nadace.

„Občas se i návštěvy zeptaly, jak to personál dělá, když jedno ze svěřených dětí začne ráno plakat. Budí i ostatní? A co když jich začne plakat víc najednou? Častěji ale návštěvu podobné dotazy ani nenapadly,“ zasmuší se Jana.

Podle ní dítě nepotřebuje každodenní přítomnost lékaře a sester, ale domácí prostředí, individuální péči a hlavně vztah s blízkou osobou, která na něho má čas a věnuje se mu. „Pro takovou péči není ve velkokapacitním kojeneckém ústavu vůbec prostor,“ říká Jana, která se v českém systému péče o nezaopatřené děti pohybuje skoro celý život.

Klokánek

Během svého působení v kojeneckém ústavu se Jana dozvěděla o existenci zařízení jménem Klokánek. Moc bližších informací ale mezi kolegy nesehnala. „Klokánek, jako nově vznikající zařízení, bylo tehdy mezi zaměstnanci kojeneckého ústavu téměř sprosté slovo, zejména paní primářka o něm nechtěla ani slyšet!“ Jana se tedy do jednoho z Klokánků vyrazila podívat.

O děti pečují sestry i tety

Hned při své první návštěvě narazila na zakladatelku, Marii Vodičkovou. Dámy se daly okamžitě do řeči o ústavní péči a poměrech v ní, o tom, co je potřeba zlepšit a dětem dopřát. Co Jana na první pohled zpozorovala a udělalo na ni dobrý dojem, byl rozdíl v chování dětí.

V bytě, do kterého vešla, pozdravila holčičku a vybídla ji, aby k ní přišla pohladit kožešinu kabátu, kterou měla kolem krku. Děvčátko k ní natáhlo ruku, ale druhou se ještě před tím ovinulo pevně kolem „klokánkové tety“.

„Nadchl mne rozdíl mezi dětmi z kojeneckého ústavu, u kterých žádný vztah nebyl a byly kdykoliv připravené s kýmkoliv odejít,“ říká dnes. Netrvalo proto dlouho a Jana absolvovala testy a začala tam pracovat jako denní teta.

V Klokánku měla každá teta na starost 3 až 4 děti, v praxi se obvykle každá z nich starala o 4 děti různého věku. V Klokánku Jana zůstala 11 let, za čas působila i jako vedoucí a nakonec jako fundraisingová pracovnice.

Lépe Jana hodnotí pionýrské doby Klokánků: „Sice na nic nebyly předpisy a návody, kterými by se mohli pracovníci řídit, zato ale všichni měli touhu projekt rozjet a dělat jej co nejlépe.“ S tím, jak Klokánky rostly, se také začaly nabalovat provozní a profesní problémy, někdy klesla i kvalita pracovníků. Nakonec Jana odešla kvůli dlouhodobě neudržitelné ekonomické situaci Klokánků.

„Klokánky jsou za ta léta již stabilním pilířem péče o děti v ohrožení. Doufám, že s novým vedením přijde i nová éra Klokánků, nová koncepce. Hlavní je stabilizovat ekonomiku a do budoucna se zaměřit hlavně na kvalitu poskytované péče, ne na další růst a navyšování kapacity. Klokánky podle mne budou fungovat i nadále,“ uvažuje Jana.

Pěstounská péče

Co je PPPD

Pěstounská péče na přechodnou dobu je omezena dobou 1 roku, zpravidla však trvá v řádech týdnů či několika měsíců. Pěstoun na přechodnou dobu je pěstounem „krizovým“, musí být 24 hodin denně připraven přijmout dítě, které se ocitlo v nepříznivé situaci. Za to dostává stálý plat 20 000 Kč hrubého měsíčně, a to i v době, kdy o žádné dítě nepečuje a je „v pohotovosti“.

Na rozdíl od dlouhodobého pěstouna (osoby pečující) nemůže pěstoun na přechodnou dobu bez vážného důvodu odmítnout přijetí dítěte. Vážným důvodem může být například aktuální zdravotní stav pěstouna, nelze však odmítnout dítě z důvodu jeho původu, barvy pleti, věku atd. Takové odmítnutí by znamenalo vyřazení z evidence a zastavení výplaty odměny.

Podporou a k dispozici je pěstounům pracovník doprovázející organizace, který pomáhá při předávání dítěte do rodiny, je-li to třeba, domluví kontakt s psychologem, s rodinou  po celou dobu komunikuje a je přítomen např. i u kontaktů dítěte a pěstounů s biologickou rodinou.

zdroj: Dobrá rodina o.p.s.

Podle Jany to byl osud, že se její kamarádka  rozhodla absolvovat kurz pro zájemce o pěstounskou péči. Lektorka Alžběta Hlásková obě přesvědčila o smyslu PPPD (pěstounská péče na přechodnou dobu) a zatímco kamarádka se do pěstounství vrhla ihned, Jana ještě několik měsíců přemýšlela.

S rozhodnutím začít novou práci souhlasil i Janin manžel a poté to již šlo rychle: následovaly formality, papírování a den po vyřešení všech náležitostí první telefonát. Ačkoliv si paní Jana „psala do specifikací“ dítě ve věku 3 až 7 let, hned první telefonát oznamoval miminko k převzetí přímo z porodnice od Apolináře. Následovalo bleskové dovybavení dětského pokoje a pak už vyzvednutí Tomáška.

Malý Tomík je v rodině Jany již přes šest měsíců, zatím se nenašla vhodná dlouhodobá rodina pro jeho umístění. Jana samozřejmě počítá s předáním dítěte do osvojitelské, nebo dlouhodobé pěstounské rodiny. Ale celá rodina se s ním sžila natolik, že pro ně předání do ústavu (v případě, že se vhodná rodina nenajde), nepřipadá v úvahu. V takovém případě počítá Jana s manželem, že by si ho vzali do dlouhodobé pěstounské péče, pak by ale už nemohla dál působit jako přechodná pěstounka.  Podle pravidel musí mít nejstarší dítě v rodině alespoň 8 let, aby se pěstouni mohli co nejvíc věnovat dítěti vyžadující krizovou péči. 

Malý Tomášek zatím zcela přirozeně doplnil Janinu rodinu se dvěma dospělými dcerami. „Jedné z nich možná nevlastní bráška Tomík půjde v létě i na svatbu. Můj manžel se se Tomíkem naprosto sžil a kluk je jeho miláčkem,“ říká pyšně Jana. A dodává, že je šťastná, že se rozhodla jít cestou pěstounky: je přesvědčená o tom, že rodinné prostředí nedokáže dětem nahradit žádný ústav.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.