Že nevíte, o čem mluvím?
No přece o tom, že i lidé mně ne tak docela blízcí najednou touží dozvědět se, kdy se budu vdávat (věk na to přece mám), jestli tedy alespoň s někým chodím, popřípadě jak dlouho už s nikým nechodím. Nepřestává mě udivovat, že se všichni zajímají zrovna o můj partnerský život. Moc toho o mně nevědí, a chtějí-li mě lépe poznat, nechápu, proč se raději nezačnou vyptávat například na to, jestli mám radši preso, nebo kapučíno, jaké čtu časopisy nebo na jakém filmu jsem byla naposled v kině.
Tyhle otázky by totiž lépe odpovídaly povaze našeho vztahu, přesněji řečeno tomu, že toho s těmito tazateli o sobě navzájem nic moc nevíme. V případě zájmu o bližší seznámení (pokud možno oboustranného) by bylo proto vhodnější začít prohlubovat náš vztah informacemi o méně důvěrných stránkách života.
Tazatelé se však bez skrupulí vyptávají právě na moje soukromí. Správně bych je asi měla odkázat do příslušných mezí, ale kupodivu já jako dotazovaná osoba poctivě přistupuji na výslech. Proč?
Dotazované jsou totiž obvykle tak zmasírované neúnavnými tazateli, že se k danému okruhu otázek stavějí jako k Božímu soudu. Jejich předpokládanou reakcí pak je kajícná zpověď. Jako v případě mé kamarádky ze základní školy, kterou takhle lustrovala bývalá spolužačka při setkání u příležitosti patnáctého výročí opuštění školních bran.
„Tak co, jsi vdaná?“ ptá se jí s převahou třídní blbka (jejíž, jak si dobře pamatuji, nejvyšší dobytá kvóta vzdělání byla malá násobilka) poté, co zkontroluje prázdnotu na jejím levém prsteníčku.
„Ne, nejsem,“ bledne bývalá premiantka, vědoma si nutného pokračování výslechu. „Ale chlapa máš?“ užívá si tazatelka pocitu nadřazenosti a zálibně přitom kroutí snubním prstýnkem na prstě. A teď udělá premiantka tu typickou chybu dotazovaných, smířených s údělem těch, co nedrží krok s většinou. Začne se obnažovat. „Mám dost chlapů v práci, tak je rozhodně nepotřebuju doma.“
Auvejs, ouvejs. To nevzala za správný konec, musím přes všechny sympatie, které k ní coby ke stejně postižené cítím, přiznat. Však se taky nablblo naparuje, jako kdyby vyhrálo druhou světovou válku, pokud by o její existenci mělo tuchy. Své vítězství demonstruje přehlídkou svatebních fotografií a jako trumf největší vytáhne fotky svých ratolestí.
Ne, není to dobrá strategie, přistoupit na tazatelskou hru, která stojí na tom, že jediné, co určuje směr života, a tedy jediné, co chci vědět o osobě, o níž toho jinak vlastně moc nevím, je její úspěšnost na sňatkovém trhu. Jak se ale takové invazi tazatelů bránit? Jak přeprat tu jejich jistotu, že s nimi skutečně budeme sdílet naši intimitu? Stejnou drzostí? Proč je tolik zajímá naše soukromí, když my jim nemůžeme oplatit stejnou mincí?
No schválně, myslíte si, že moji spolužačku-premiantku zajímá manželský život třídního nablbla? Vsadím svoje jediné značkové boty, že ani náhodou. Ale jak je možné, že obráceně to funguje? Odkud berou tazatelé jistotu, že jejich dotazy jsou oprávněné?
Nevím, jak ostatní stejně postižené posttřicátnice, ale já jsem získala dojem, že právě sňatkový úspěch je základním předpokladem pro rozdávání moudra údajně nezbytného pro život. Pche, nemáš chlapa a chceš mi vyprávět něco o tom, že jsi spokojená v práci? Ale jdi! Chceš se bavit o ekologii, ekonomii, politice nebo filmech? Hned jsem tě prokoukla, jen se snažíš zamaskovat svůj životní neúspěch!
Ale co když fakt nemám ambice ostatním vnucovat svůj světonázor, vážně si vystačím s tím, že se mužský prvek nevyskytuje v mé domácnosti, a co když ctím lidské soukromí? Co dělat při konfrontaci s člověkem, který se zarytě zajímá jen o to jedno jediné?
Jako žena relativně vzdělaná (vím, kdy byla druhá světová válka) jsem srozuměna s existencí otázek, na které se odpovídá v totožné formě, například britské „How do you do?“ či francouzské „Ca va?“ Možná otázky těch mých tazatelů patří do stejného rodu: „Jsi vdaná?“ Odpověď: „Jsi vdaná?“, „Ale chlapa máš?“ Odpověď: „Chlapa máš?“ Tak jako tak tazatelé berou svou otázku spíš jako výstřel ze startovní pistole, aby po něm začali přednášet na téma, o čem že ten život a životní úspěch vlastně je.
Jojo, to bude ono. Při nejbližší příležitosti to musím vyzkoušet. A co vy? Nejste svobodná třicátnice a dočetla jste až sem? Takže upřímně: jaká je ta VAŠE OBLÍBENÁ OTÁZKA?
27. června 2006 10:21
