Když se díváte na tanečníky, je vám smutno z toho, že už nejste jedním z nich?
Je to skoro dva roky, co jsem skončil. Jsem přesvědčený, že jsem udělal správné rozhodnutí. Ale když po pětadvaceti letech odstřihnete jednu ze svých největších životních náplní, musí se to na psychice podepsat. Poslední rok jsem kvůli tomu neprožíval úplně v klidu. Uvědomil jsem si, že mi tanec chybí. Takže s tím koncem to možná není úplně definitivní. Když dostanu nějakou zajímavou nabídku, možná tak zásadový nebudu.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Co chce Petr Zuska dělat po odchodu z Národního divadla? A proč tvrdí, že je nejhůře placený šéf baletu na světě? |
Proč jste vlastně skončil?
Řekl jsem si, že nemůžu jako pětačtyřicetiletý tancovat vedle dvacetiletých.
Připadal jste si starý?
Ne. Naštěstí jsem to rozhodnutí udělal v době, kdy jsem těm mladým fyzicky ještě stačil. Nechtěl jsem se dožít momentu, kdy to tak nebude.
V baletu je pětačtyřicet let hranice?
Ta je dříve. Vydržel jsem až nad poměry dlouho. Ale je to i tím, že jsem jako šéf těch posledních třináct let tancoval daleko méně, takže jsem tělo šetřil. Měl jsem deset, patnáct, dvacet představení za rok. Tanečníci jich obvykle mají přes sto. Zvládnout celý repertoár po čtyřicítce v podstatě nejde. Až na malé výjimky. I někteří z mých současných prvních sólistů jako Tereza Podařilová nebo Saša Katsapov už hlavně dělají baletní mistry. A jen dodělávají pár představení.
Našel jste si něco místo tanečního výkonu?
Dost dobře to nejde. Samozřejmě, že jsem se nepřestal hýbat. Nechodím sice už na tréninky se souborem, cvičím si sám, dělám jógu a pilates. Potřebuju být ve formě i kvůli choreografii, při níž se člověk hodně hýbe. Ale obecně toho pohybu je pochopitelně méně, což na těle cítím. Mám pocit, že jsem fyzicky za ty necelé dva roky hodně zestárl.
Co jste v pozici šéfa Baletu Národního divadla v poslední době řešil zapeklitého?
Vlastně jsem si tak trochu vybral nástupce, doporučil jsem tanečníka Filipa Barankiewicze. Je to citlivý, empatický a velkorysý člověk, který ale dokáže bouchnout pěstí do stolu, což je má představa o ideálním šéfovi. A z těch běžných provozních věcí? Třeba jsme museli narychlo najít novou Julii do inscenace Romeo a Julie. Jedna nám otěhotněla a druhá si zlomila nohu.
