Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mladé holky mám rád, svěřil se koučce výživový poradce Petr Havlíček

  6:20aktualizováno  6:20
Kážou vodu, i když sami občas pijí víno. „Oba si škodíme uherákem a sem tam nějakým cigárkem,“ přiznávají se koučka Petra L. Krajčinovič a výživový poradce Petr Havlíček při vzájemné zpovědi pro OnaDnes.cz. Ten také mimo jiné přiznal, že se mu líbí mladé holky.

Výživový poradce Petr Havlíček a koučka Petra L. Krajčinovič | foto: Archiv Petry KrajčinovičiDNES.cz

Odborník na výživu Petr Havlíček a mentální koučka Petra L. Krajčinovič budou hosty našeho jubilejního Jarmarku OnaDnes.cz v pražských Letňanech 26. září. Budou zde zdarma přednášet o tom, jak správně nastartovat svůj život po psychické i fyzické stránce.

Zdravě myslet, zdravě žít

Odborník na výživu Petr Havlíček a mentální koučka Petra L. Krajčinovič objíždějí společně s moderátorkou Jitkou Vlkovou česká města s osvětovým turné Zdravě myslet, zdravě žít. Nejbližší termíny jejich přednášek jsou:

  • Praha, výstaviště Holešovice festival Woman and Life - 18.9. ve 14h, 19.9. ve 12h
  • Praha, Letňany - Jarmark Ona dnes - 26.9. v 11h a ve 14h
  • Plzeň, Excelentní žena - 17.10. ve
Jarmark OnaDnes.cz 26.9. 2015

Jarmark OnaDnes.cz 26.9. 2015

Ještě předtím nám poskytli netradiční rozhovor, kde se formou vzájemné zpovědi přiznávají i ke svým neřestem.

P.H: Jak se z učitelky stane moderátorka a mentální koučka?Petra Krajčinovič: Jak se zootechnik, odborník na hospodářská zvířata, dostane k lidem?
Petr Havlíček: Už ve čtvrtém ročníku vysoké školy jsem věděl, že se do zemědělství nevrátím. A také mi „zavoněla“ jiná výživa než siláž, senáž či jádro. Ale zemědělka mi dala úžasný základ v tom, jak se postavit k výživě. Už za komunistů totiž musel zootechnik umět spočítat individualizovanou krmnou dávku pro krávu či prase tak, aby pokryla individuální výživové požadavky. Fakt je, že výživa zvířat byla tehdy mnohem promakanější než výživa lidí. Já navíc na vysoké začal s kulturistikou a v tomto sportu se výživa řešila vždy. A odtud už byl jen krok k výživě sportovců a následně k životnímu stylu.

P.K: Úplně přirozeně. Učitelé-vychovatelé byli vždycky tak trochu kazatelé a mentoři. Od dětství se kolem mě houfovali vrstevníci a řešili se mnou svoje osobní problémy a já jim přednášela svoje moudra. Vždycky mě hodně bavilo a těšilo pomáhat. Moje máma říkala, že jsem byla jako Krysař bez píšťaly, protože na mě denně čekala tlupa dětí před domem. Studium pedagogiky a psychologie bylo logickým vyústěním mých zálib. Na vysoké jsem začala dělat jen tak pro radost diskotéky a pak už to šlo samo, přicházela práce v rádiích a televizi, kde jsem se pohybovala přes dvacet let. Časem se dostavil pocit prázdné nádoby, nutná potřeba změny a dalšího růstu. Našla jsem si kouče, díky kterému jsem postavila sama sebe do latě za neuvěřitelně krátkou dobu a koučink jsem vystudovala a propadla mu naplno.

P.H.: Jsi rozvedená a žiješ sama. Neměl by kouč jít příkladem a mít srovnaný osobní život?
P.K.: Já ho mám srovnaný. Nechci, aby to tady vypadalo jako reklama na koučink, ale musím říct, že díky své profesi jsem si urovnala palici a vím přesně, co od života chci, co potřebuji a kam jdu, a rozhodně nebudu žít s někým jen proto, abych nebyla sama. A navíc sama nejsem, mám svoje dvě dcery, rodinu, přátele a práci, kterou miluju. Mám, co chci. A taky tebe i s tvými dvěma rodinami.

Fotogalerie

P.K.: Mám pocit, že jsi tak trochu stižen Ráthovým syndromem: dvě rodiny vedle sebe a okolí řeší tvojí zálibu v mladých holkách. Proč to tak máš?
P.H.: Mladé holky mám rád. Jsem rozvedený, mojí současné partnerce je o 23 let méně, než mně. Je zřejmé, že nejsem zdaleka jediný muž, kterému se líbí mladé ženy. Jinak soukromí všech, které mám rád, včetně mého, je mi svaté a myslím si, že bez jejich souhlasu do toho nikomu nic není.

P.H.: Co tvoje komplexy a sebevědomí? Často mluvíš o nedostatečné sebedůvěře a emočních komplexech, které si neseme z dětství.
P.K.: Doba je hektická, psychosociální tlak obrovský a lidé zapomínají na duševní hygienu a odpočinek. Tlačí sebe i své děti k výkonu a zapomínají žít. Dost často rodiče dětem škodí i slovně. Z informací o sobě si už od raného dětství skládáme katalog emočních komplexů. Vzpomínám na první sezení s koučem. Když se mě zeptal, co nechci, vylítla ze mě odpověď, že nechci být trapná. Vzpomínám na dospívání, „občas“ jsem se chovala jako střevo a moje máma mě hodnotila slovy: „Tatínku, ona je opravdu trapná“. A táta si mě taky dobře podával. Vždycky jsem byla kus člověka a od otce jsem slýchala přezdívky Matrona, Mamuta nebo Mohutna. Sice vtipný, ale co to udělá se sebevědomím náctiletý holky, si umíš představit. Přes třicet let mi trvalo, než jsem našla ztracenou sebedůvěru.

P.K.: Ty jako výživový odborník par excellence bys měl taky žít zdravě a hlavně zdravý být. Jak to, že máš problémy se střevy, které se ti vrací? Proč to tak je?
P.K.: Deset let mám zánět tlustého střeva. Tahle nemoc se mi objevila skoro před deseti lety a tehdy nikdo nevěděl, proč vznikla. Ono se u těchto zánětů stále moc neví, co je jejich příčinou, nicméně za jednu z hlavních se považuje nevhodný životní styl. Což teď asi zní trošku paradoxně u člověka, který káže o tom, jak by měl člověk žít. Po roce nemoc zcela zmizela a devět let jsem měl absolutní klid, čemuž nikdo z lékařů nevěřil, že je možné. Bez léků. Letos na jaře se z mého pohledu zase z ničeho nic objevila znovu. Objevil jsem na Moravě báječnou lékařku, do jejíchž rukou jsem se svěřil. Ona umí přemýšlet ve velmi širokých souvislostech a skládat dohromady i věci, které by mnohé ani zdaleka nenapadly. Přišli jsme na to, že příčinou vzniku byla operace páteře půl roku před prvními příznaky této nemoci. De facto jsem si ji zavinil sám. Nechtělo se mi dodržovat klidový režim po operaci a už po 14 dnech jsem nejen chodil do práce, ale i cestoval autem. Abych to vydržel, zvýšil jsem si dávku léků proti bolesti. A v tom byl právě ten problém. A letos už stačilo jen málo. Špatná postel, bolesti zad a hlavy, párkrát jsem to vyřešil analgetikem a bylo. Nyní mám opět klid a na léky proti bolesti už ani nesáhnu.

P.H.: Ale ty také nejsi zcela bez problémů a také máš v životě trochu paradox. Já jako specialista na výživu mám onemocnění střev a ty jako kouč deprese. Jak je to možné? Nezačala jsi s koučinkem proto, aby sis vyřešila svoje problémy?
P.K.: Bylo období, kdy se mi život rozsypal pod rukama, tenkrát jsem si sáhla na dno a syndrom vyhoření přešel v depresi. Dělala jsem hromadu věcí najednou: dostudovala vysokou školu, porodila druhou dceru, po státnicích nastoupila do rádia a začala jsem znovu psát scénář k seriálu Ulice. Kolo únavy a stresu se roztočilo na plné obrátky a já sletěla do depresí. Zastavila jsem se až poté, co se mi nechtělo vůbec nic dělat, jen ležet pod peřinou. Sama bych se nezvládla. Potřebovala jsem pomoc zvenčí, nastavit jiný úhel pohledu a zrevidovat své dosavadní snažení, ubrat a přesměrovat. Zní to jednoduše, ale dva roky jsem se skládala dohromady.

P.K: Ty jsi v minulosti dělal kulturistiku. To mi k tobě nějak nejde. Neřešil sis tím náhodou nějaký svůj mindráček?
P.H.: Jasně že řešil, já byl v té době hrozně blbej. A dost dlouho mi to vydrželo. Komplexy jsou mnohdy motivátorem změn a u mě to platí dvojnásob. Jako dítě i jako puberťák jsem nebyl úplný krasavec. Hlava jako květák, dost hrozné brýle, uzounká ramínka, pupíček, hubené nohy. Jedna moje kamarádka, když viděla fotky z doby, kdy mi bylo 17 let, vyprskla smíchy, a když se dodusila, prohlásila, že už všechno chápe, že ona jako ženská by si v té době o mě neopřela ani kolo. No, a když jsem byl v prváku na vejšce, můj spolubydlící na kolejích prohlásil, že vždycky budu blbej a hnusnej. A to byla asi ta poslední kapka. A protože mám sice sportovní geny, ale pohybově jsem hňup, vybral jsem si kulturistiku, na kterou člověk nemusí mít pohybové nadání. Se vším pozitivním a hlavně negativním, co s sebou nese. Ale nebýt tohoto momentu, asi bych teď nedělal práci, kterou dělám. Takže kulturistice vlastně vděčím za mnohé, nikdy bych toto období svého života neměnil. Ale také vím, že do klasického fitness mě už nikdo nedostane. Box je mnohem lepší.

P.H.: Ty máš dvě dcery a jsou docela dost věkově od sebe. Jak by ses zhodnotila jako rodič? Já třeba musím říct, že když byla moje dcera malinká, tak jsem asi nebyl ani ideální rodič, ani ideální partner.
P.K.: Je pravda, že jsem starší Esther vychovávala v duchu cukr a bič, tedy metodou, kterou jsem byla vychovaná sama. Mladší Adinu vedu, nevychovávám, nehodnotím a ptám se jí jak to chce sama, co je pro ni dobré a co ne. Dělám to tak proto, aby se dřív a líp naučila nést odpovědnost za to, co dělá, aby dobře snášela v dnešní rychlodobě změny a byla spokojená sama se sebou. Funguje to.

Autor:
Témata: Rozhovory




19 tweetů ze života rodičů, které vás rozesmějí
19 tweetů ze života rodičů, které vás rozesmějí

Hlášky, které bez dětí nevymyslíte.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.