Matka krasavice ji tak pochopitelně nevidí. Její nosatá, ušatá holčička s pletí barvy opařeného prasátka a malýma očkama jí připadá neskonale roztomilá. Všichni v místnosti na ně nepokrytě koukají. Při pohledu na matku hvězdu se oči přítomných rozzářily, při pohledu na otce quasimoda zneutrálněly (asi to bude hodnej člověk, když si ho taková žena "Ž" vzala).
Při pohledu na Ošklivku pohasly. V pohledech mužů se objevuje zklamání. V pohledech žen uspokojení: "Boží mlýny melou. Možná jsi sama hezká, ale holku máš pěkně hnusnou." Všem právě teď tak trochu zkameněla srdce. Urychleně přivolávám číšníka, platím a prchám. Před čím?
To už souvisí s druhým příběhem... Asi týden poté sedím v Národním divadle. Zatímco si na pódiu mohla Carmen ztrhat plíce, nemůžu se pořád zabrat do děje. Z boku totiž na mne uhranutě civí asi sedmdesátiletý pán, kterého jsem v životě neviděla. Civí a civí stylem "Sakra, odkud já vás jenom znám?" Pak se mu, soudě podle úsměvu, rozbřeskne, nicméně v civění neustává a mně už také všechno dochází.
Jeho vlastní doprovod, paní adekvátní věkem, ho nejdřív kopne do holeně a pak po mně mrští pohledem, který by - proměněn v granát - vyhodil zlatou kapličku a přilehlou Prahu do povětří. Ovšem ani můj muž nepřijímá staříkovu pozornost s nadhledem. Nejdřív mi sarkasticky šeptá do ucha něco o romantickém dostaveníčku ve stínu krematoria.
Pak už se neovládne a nasupeně mi zasyčí do ucha: "Ty mu něco dlužíš, že na tebe tak zírá?"
Dlužím. I když jinak, než byste si mohli domýšlet. Starý pán se ke mně o přestávce ve foyeru žene, div se nepřerazí. Chce se představit. Na což mávnu ledabyle rukou. Není třeba. Muž se totiž jmenuje: "Ten, který v mládí miloval a doposud nejspíš nepřestal milovat mou matku!"
Není první ani poslední, kdo se ke mně takto hlásí. Jsem totiž dcerou fatální krasavice! Takové té z rodu mimozemšťanek, jako byly Audrey Hepburn, Oona Chaplin, Cher nebo nejnověji Penélope Cruz... Žen, co je muži tajně zbožňují a ženy veřejně nenávidí, protože v jejich přítomnosti cítí ohrožení a nespravedlnost. Má matka byla přesně tohle: nadpozemsky fotogenické stvoření, co v jednom kuse muselo dokazovat, že krása neznamená absenci mozku ani lehké proplouvání životem.
Jelikož jsem odsouzena k doživotnímu údělu potkávat její odmrštěné ctitele, vím přesně, co teď bude následovat. Stařík se zachvěje a dychtivě se zeptá: "Ona o mně někdy mluvila?" A začne mi vysvětlovat, že byl jejím spolužákem (vojákem převeleným do místních kasáren, sousedem, tulákem na čundru), co ji jednoho dne spatřil a příštích čtyřicet let nevytřepal z hlavy. Dost možná zaškemrá o kontakt a já mu ho úplně klidně dám. Doby, kdy jsem v matčině přítomnosti trpěla pocitem, že bych měla na svůj "ksicht" nosit zbrojní pas, a bojkotovala vše, co ji dělalo spokojenou, jsou už dávno za mnou. A taky vím, že jí ten pán NIKDY nezavolá. Přeludům z mládí se netelefonuje a tváří tvář tomu, co nás přesahuje, býváme zbabělí.
Proč o tom mluvím? Protože touto cestou vzkazuji malé Ošklivce, aby se nebála. Že to bude, až vyroste, dobrý. Tedy když odpustí své matce. Když my všichni odpustíme těm, kdo jsou krásnější (schopnější, bohatší...), než jsme my sami. Náramně se nám uleví. S kamennými srdci se žije těžce a navíc nám tak nějak nesluší...
 Autorka Denisa Prošková pracuje pro časopis Joy, je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Loni jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen. |
