1. Očekávání
Po desetiletém manželství se vám běžně stává, že myslíte ve stejnou chvíli na totéž, nebo to dokonce zároveň vyslovíte. Logicky pak začnete předpokládat, že víte, jak váš partner zareaguje, co odpoví a co si bude přát. Nakonec se vlastně přestanete poslouchat. Z dialogu si uděláte samomluvu a už mu nepřikládáte takovou důležitost. A tady číhá zrada. Z obyčejného přesunu na chalupu se pak může vyvinout výbušná situace, která podmiňuje celý následující měsíc. Stačí očekávat, že klíče vezme ten druhý. Bere je přece vždycky.
Řešení: Nepřerušujte se navzájem v půlce věty a ne-očekávejte, že stejně víte, co ten druhý chce říct. On pak zareaguje úplně jinak a jste ve slepé uličce. Pak z vás padají konverzační stálice typu ‚vždyť ty ale vždycky říkáš‘ nebo ‚nikdy neuděláš, co po tobě chci‘. A než se vzpamatujete, hádka je na světě.
2. Shazování
Když si ze sebe manželé umějí utahovat, je to fajn. Ale z láskyplného utahování je jen kousek k porýpávání. A správný porýpávač miluje obecenstvo. Ponižovat druhého rádoby vtipnými poznámkami, zvlášť před dětmi nebo kamarády, je totiž návykové. Všichni se smějí a zdá se, že je pohoda. Ale partner takového vtipálka na to postupně začne být alergický a nakonec vyroste větší problém než ten, kvůli kterému se rýpat začalo.
Řešení: Zkuste zjistit, co vás doopravdy nutí k shazujícím poznámkám, a v klidu si o tom promluvte. Když si nepřiznáte pravou příčinu své nespokojenosti, zacyklíte se ve své hořké ironii a z toho se těžko uniká.
3. Nepozornost
Mezi ostatními hříchy to není žádný šampion, ale je to důkaz, že vám na tom druhém už nezáleží tak jako dříve. Stačí, když si vzpomenete, jak vás dokáže vytočit, když tři dny po sobě prosíte manžela, aby koupil sirup, a on nic. Nakonec se dopracujete k přesvědčení, že mu na vás ani na dětech nezáleží. Z malých nepozorností vyrůstají nejhorší konflikty.
Řešení: Jestli jste jen ‚sklerotička’, pište si jeho prosby na papír. Jestli zapomínáte naschvál, protože jsou vám manželova přání víceméně ukradená (nebo naopak), měla byste si rychle vyjasnit, kde je potíž. Když jsou k sobě manželé pozorní v maličkostech, vytvářejí příjemnou domácí atmosféru a ta je nad všechny manželské terapie.
4. Hrdost
Trvat na svém i poté, co se ukázalo, že nemáte pravdu, není znak zásadovosti, ale tvrdohlavosti. Dokud k sobě nebudete natolik fér, že si dokážete vzájemně přiznat chybu,
nemůže vám to klapat.
Řešení: Co horšího se vám může stát, když se omluvíte a přiznáte chybu? Vysměje se vám partner do očí? Nebo uzná, že ani on není dokonalý? Omluva není důkazem vaší slabosti, ale ochoty.
5. Lenost
Když se zeptáte kamarádky, která má za sebou jakoukoliv manželskou krizi, kdy se to doopravdy začalo kazit, asi vám řekne, že v době, když už byli líní dělat věci společně. Pak přijde další lenost. Člověku se nechce kvůli tomu druhému vypadat hezky, pracovat na sobě, zkoušet nové věci – od knih po sex. Funguje to jako kdysi na letním táboře. Nejdřív jste se vzorně myla, uklízela si věci a chovala se k ostatním dětem slušně. Jak jste se avšak postupně uvolňovala, přestala jste se se vzorností, úklidem a mytím namáhat. Jenže v manželství to může skončit mnohem hůř než na táboře titulem Oddílové čuně.
Řešení: Lenost postupuje plíživě, proto se jí hůře brání. Ale jakmile si uvědomíte, že celý týden večer ukládáte děti, koukáte na televizi a pak jdete spát, začněte jednat. Sežeňte si hlídání a vyrazte ven, povídejte si, namasírujte si záda nebo si kupte lahev dobrého vína jen pro vás dva.
6. Usměrňování
Tak tohle je zřejmě nejnebezpečnější ze všech vztahových hříchů. Snaha usměrňovat svého partnera pomocí citového vydírání, nebo přímého vyhrožování je cestou do manželského pekla. Jakmile začne jeden druhému mluvit do výběru kamarádů, koníčků nebo třeba stylu práce, možná ho ten druhý nejdřív poslechne, ale moc dlouho to žádný dospělý člověk nevydrží.
Řešení: Čím víc svobody si navzájem dáte, tím budete spokojenější. Pokud ji jeden z vás nezačne zneužívat a chodit domů pravidelně ráno ve čtyři a po čtyřech. Snažit se totiž usměrnit dospělého je nevděčné – budete za drába, což je začátek konce dobrého vztahu. V případě, že si nemůžete pomoct, navštivte psychologa – pomůže vám najít příčinu vaší nejistoty.
7. Nevděčnost
Každý z nás bere občas toho druhého jako samozřejmost. Je to běžný a pochopitelný hřích. Přece se nebudete každý den budit s výkřikem: „Ó nebesa, jakého skvělého to mám muže, děkuji vám!” To nás nezbavuje povinnosti zachovávat základní slušnost.
Řešení: Zeptejte se sama sebe – když pro manžela uděláte něco hezkého, jaké díky čekáte? A pak mu oplaťte stejnou mincí. Slova uznání a díků fungují v manželství jako pevný podvozek, na kterém se to všechno veze někam dál. Tak raději nikdy nepředpokládejte, že ‚on to přece ví, že jsem mu vděčná‘. A možná dejte tenhle článek přečíst i druhé straně.
