Dětství Olgy Walló bylo poznamenáno absolutní schizofrenií dvou zcela odlišných světů. Proti světu bohatých a vzdělaných intelektuálů, kteří se potkávali v honosné pražské vile režisérčina otce K. M. Walló (rovněž známý dabingový režisér - pozn. red.), stála až nepříjemně tvrdá realita rozpadlého polabského statku, odkud pocházela matka. Rodiče si navíc tak úplně nerozuměli a své citové problémy řešili před malou Olgou. "To mne asi poznamenalo nejvíc, brala jsem na sebe ve třech letech celou rodinnou tíhu a ve třech letech řešila to, co nedokázali vyřešit oni jako dospělí," komentuje Olga Walló svou minulost.
I přes všechnu sebeironii, kterou paní Walló oplývá a s chutí při hovoru používá, nelze popřít, že je to velmi kultivovaná a vzdělaná žena, která plynně hovoří několika jazyky. A o jejíž překlady řady knih je stále zájem.
"Ano, na vzdělání se doma velmi dbalo. Nikdo se mě na nic ovšem neptal, prostě jsem dělala, co rodiče chtěli. Proto jsem vystudovala filozofii a psychologii, a tak jsem se vlastně stala i dabingovou režisérkou. Jiná volba neexistovala. Abych měla alespoň nějakou čest, snažila jsem se dělat práci tak, abych se nemusela stydět." A stydět se skutečně nemusí, o čemž vypovídá i řada ocenění.
Léta vzbouření se ale nevyhnula ani jinak poslušné Olze. Aby se co nejrychleji dostala z vlivu svých rodičů, velmi záhy se vdala. Jenže manželství se nevyvedlo stejně jako další dvě následující. S muži to má prostě těžké. Uznává je jako osobnosti, o čemž svědčí i pěkný výčet "chlapských" kamarádů, jako partnerce jí to s nimi bohužel moc nevychází.
"Svou roli hraje moje pošramocené sebevědomí a pak mne občas zradí i mé vlastní tělo a mysl. Stejně jako když jsem se kdysi rozhodla, že odejdu ze socialismu do zahraničí. Odjela jsem do Francie a měla fantastický pocit, že začínám nový život. Odříznu se od minulosti, rodinného vlivu, budu někdo nový v cizí zemi. Celá šťastná pak sedím s přáteli a francouzsky debatujeme o všem možném a najednou blik… konec, já jim vůbec nerozumím, nedokážu dát dohromady ve francouzštině ani holou větu. Byla jsem tak zmatená, co se to děje, že jsem se radši vrátila domů. V Čechách se moje schopnost mluvit francouzsky po čase zase vrátila," vypráví paní Walló o nevšedním zážitku.
Ta největší rána ale režisérku ještě čekala. Když se konečně začala cítit spokojená sama se sebou, zjistili u ní lékaři rakovinu prsu. "Byla to rána, to nepopírám. Na druhou stranu dobrá životní lekce. Hlavně se nesmíte litovat. Mně velmi pomohla jedna přítelkyně, která mi doslova řekla, že když teď mám spoustu času, měla bych začít něco dělat a zkusit zase psát. Tak jsem sedla a napsala další knihy," dodává.
Už ovšem zapomněla dodat, že se věnuje dobrovolnickým projektům, zejména hospicovému občanskému sdružení Cesta domů a o své zkušenosti s bojem s rakovinou napsala knihu Neutíkejte před rakovinou prsu. Zápal pro věc a nadšení z práce dopomohly i k jejímu uzdravení.
A tak si Olga Walló může po strastiplném životě konečně užívat. Cestuje po světě a dopřává si jako nikdy předtím. Na ,stará kolena‘ si sjela sjezdovku v Alpách, vyrazila si v Himálaji na pětitisícovku a zajela se podívat na Indiány do Peru. Na svých cestách potkává zajímavé lidi a konečně žije svobodný život. Stejně jako ta mladá dívka, co dělá průvodkyni na Barmě a má osud ne nepodobný tomu Olgy Walló.
"Je to zvláštní přátelství. Říkám jí má adoptivní dcera, hodně si rozumíme, scházíme se a rozcházíme, jak je libo. Cestujeme spolu po světě, ona běhá po okolí a já zatím píšu, je to fajn."
|
Olga Walló
