Šedesát procent dopisů čtenářek dámských časopisů žebroní o recept, jak a kde se seznámit s ideálním mužem. Kdeže jsou ovšem někdejší idolové! Kdo by stál o workoholické, i když bohaté manažery, kterým doma z pouhého faktu, že nesedí u pracovního stolu a neřeší finanční operace, škube v koutku úst? Případně o machistické týpky, kteří si domů chodí vypouštět páru, nahromaděnou ve dnech plných profesního sebeovládání? Opadl i zájem o vizionáře, co mají úžasné podnikatelské záměry, ale nulové prostředky k jejich realizaci. Kteří se buď po obočí zadluží u bank, nebo se drží názoru "než se to rozjede, budeš mě živit ty, miláčku. Máme rovnoprávnost!" Tyhle modely frčely před deseti lety. Dnes už je zase v kurzu "normální mužskej".
Potíž cítím v tom slově normální. Protože ty laviny dopisů na vlastní oči vídám. S řečmi o nezávislosti na mužském názoru a obdivu na mne nechoďte! Spíš nad dopisy uvažuji, ve kterém okamžiku se muži a ženy začali stydět za to, že se potřebují. Kdy jsme přestali být spojenci? Kdy mezi námi došlo k té strašlivé krizi důvěry? A jde ji vůbec znovu obnovit?
Před šesti lety jsem dělala rozhovor s tatínkem jedné mentálně postižené holčičky. Nešlo ani tak o to dítě, ale o rodiče jako pár. Co to s nimi udělalo. Nebo ještě spíš: co to udělalo s tím mužem. Když bylo jejich dceři asi pět, žena zjistila, že už prostě nemůže. Pohár přetekl, saze bouchly, energie chcípla, naděje byly do mrtě vyrabovány. Odborně se tomu říká vyhoření.
Protože bez naděje nic nejde, žena se sebrala a odešla pryč. Kam pryč? Prostě pryč. Bez varování, bez rozloučení, bez vysvětlení, bez majetku. Selhala. Všichni z toho byli pochopitelně přešlí. Jeho i její rodiče, kolegové v práci, sousedi, známí, přátelé. "Co to je za ženskou bez základních mateřských pudů? Co to je za bestii, která se vykašle na bezmocné dítě?" Jen tak mimochodem, 70 procent otců v podobné situaci dělá totéž. Otec se o dítě staral, jak mohl, a okolí mu v rámci možností pomáhalo. A pak se po šesti měsících jednoho dne žena - bestie vrátila. Zase bez varování a vysvětlení. Zasunula do zámku klíč a lehce otočila.
Okolí s napětím očekávalo, co bude dál. Že ji vyhodí, udá, pořádně seřeže nebo se aspoň děsně pohádají. Ticho. Jen když spolu poprvé on, ona a dítě vycházeli z domu a sousedky jim v konsternovaném úžasu vytvořily špalír, otočil hlavu a unaveně řekl. "Tak jo. Která z vás si chce s mojí ženou vyměnit místo, tak ať si po ní plivne." Všechny jen stály a koukaly jak vejři.
Rozhovor měl dost velký ohlas. Přišla celá řada nabídek k sňatku (kdyby si to ta jeho nána zase rozmyslela). Osobně mi volalo několik paní a chtělo jeho adresu. Jedna dokonce do sluchátka hystericky brečela: "Já bych si ho jinak vážila! Proč jsem musela přijít až druhá?" Byla jsem na ni nepříjemná. "A co normálního byste mu nabídla vy?"
Najít totiž partnera, který vás bude bavit, se kterým se dá přežít malér a odpustí vám i zaškobrtnutí, je ta největší výhra, po které pase každá z nás.
 Autorka DENISA PROŠKOVÁje novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Předloni jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen. Pracuje pro časopis Joy. |
