Miminko jsme s mužem chtěli, a tak jsme jeli v červenci roku 2005 na dovču na Krétu a tam se nám to hned povedlo.Tak máme malou Řekyni.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Ale teď zpátky k porodu. Měla jsem termín 27.4.2006. Přišlo to na mě asi v půl jedný v noci. Začala jsem chodit na velkou a byla jsem tak 20krát a říkala jsem si to už bude asi ono. Už jsem si ale nemohla ani lehnout a spát, měla jsem kontrakce asi po pěti až třech minutách, ale nebyly tak intenzivní jak jsem pak pochopila až ke konci porodu.
| JAK JSEM RODILA? Pište na adresu ona@idnes.cz. Zároveň vyhlašujeme další téma MOJE MATEŘSKÁ. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
Už je to tady
Vzbudila jsem manžela s tím, že už to tady je. Poradil, ať si lehnu, že to jsou poslíčci.Volala jsem tedy mamče, a ta mi řekla ať radši jedeme, že nikdy nevíš co se může stát. Do porodnice jsme přijeli asi kolem půl páté. Přijali mě, vyšetřili a řekli, že už mi odtekla plodová voda, že si mě tam musí nechat. Jenže monitor jim neukazoval žádné kontrakce a tak si asi mysleli, že si dělám legraci.
Když jsem byla na vyšetřovně, neboli hekárně, chodila tam jiná mamča a hrozně řvala. Pak šla do sprchy a pořád hrozně řvala, vůbec to nevydejchávala, měla jsem hroznej strach z toho, co mě čeká. Když jsem z vyšetřovny vyšla, ptal se mě manžel, co že to bylo za řev. Říkám: "Já říkám nevím, asi mě to čeká taky."
Sestra mě zavedla na pokoj a že si mám lehnout a odpočívat. Manžel odjel s tím, že ještě přijede a kdyby to přišlo, ať okamžitě volám, aby dorazil včas.
Lehla jsem si a počítala po kolika minutách mám kontrakce, byly po dvou až třech minutách. Samozřejmě jsem nemohla ležet, takže jsem celý den chodila po hekárně a slyšela, jak tam všechny maminky rodí a brekot těch malejch miminek. Odrodily už i maminky, které přijali až po mě a já stále nic. Vždycky tak po třech hodinách jsem chodila na vyšetření a stále jsem se neotevírala. Takhle jsem chodila až do večera a stále to stejné: "Neotvíráte se, musíme počkat 24hodin. Pak to vyvoláme."
Bez mámy bych nic nevěděla
Naštěstí mamča dělá na JIP neonatologie, takže měla známou v porodnici, tak jsem aspoň věděla na čem jsem, protože jinak mi nikdo nic neřekl.
Bylo asi půl sedmé, šla jsem opět na vyšetření, ale bylo to stále stejné - neotvírala jsem se. Až pan doktor rozhodl že už nebudou čekat. "Půjdete ještě na ozvičky a pak se do toho dáme."
Zrovna u toho byl manžel, a tak jsme se ptali jak dlouho to bude trvat, že ještě musí do práce! Pan doktor řekl,že to může být za dvě hoďky, ale že to může přijít až zítra.Tak manžel už tam zůstal se mnou. Oxitocyn mně dali v půl deváté večer a začlo bejt rušno. Stahy začaly pravidelně po třech minutách, pak po dvou. Ležela jsem na sále a dýchala jsem jako pes a držela manžela za ruku. Sestra mi dala přístroj s ozvičkama na poslech a já tam ležela až do půl jedenáctý. Potřebovala jsem chodit a měla jsem hroznou žízeň, tak se ptám sestry, zda si mohu dojít pro něco k pití. Sestra mi jen dala další kapačku a s ní jsem mohla začít chodit. Bylo mi hned líp.
Pokaždé když přišly kontrakce, objala jsem manžela a vydejchávala jsem to do něj. Kapačka šla hrozně pomalu, proto se manžel sestry zeptal, jak dlouho to bude kapat a jestli to nemůže urychlit. Při vyšetření doktor zjistil, že jsem otevřená zatím na pět prstů, tak jsme se s manželem na sebe podívali a šli jsme chodit dál. Chodila jsem si máčet hlavu studenou vodou, to mi hrozně pomáhalo. Pak jsem seděla i na míči asi pět minut, ale nedělalo mě to dobře a chtěla jsem aby byl manžel se mnou.
Tak mamčo, začnem!
Asi kolem půl dvanácté mě za přišli vyšetřit. Už jsem byla otevřená na osm centimetrů. Nejhorší byla asi ta poslední půl hodina, poslední dva centimetry. Byla jsem už vyčerpaná z noci a celého dne chození na hekárně a už jsem mlela z posledního. Muži jsem říkala, že tam asi usnu. Dýchala jsem jak bernardyn, jazyk dole. Kolem půl noci jsem cítila, jak klesla hlavička na konečník a myslela jsem, že to pustím. Ale to byl ten moment, kdy už jsem šla tlačit. Vylezla jsem na kozu a porodní asistentka říká: "Tak mamčo, začnem."
To už jsem zase, ani nevím jak, měla najednou sílu. Kontrakce už nebyly tak silné. "Pořádně zatlačit až kontrakce přestane a zatlačíte třikrát po sobě a tlačíme do konečníku maminko."
Podívala jsem se na ní a začala dělat co řekla. Za chvíli byla hlavička venku. Nejhorší ale byly ramínka. To už jsem nemohla, tak mě zatlačili na břicho a malá byla venku. Byl to tak krásnej zážitek!
Doktor jí odnesl, šel jí očistit, změřit a zvážit. Nikča měla 3500g a měřila 54cm. Byla tak krásná! Měla tak velké oči a pan doktor řekla, že po tatínkovi. Byla celá manžel. Prostě krásná zdravá holčička. Manžel to všechno fotil a jsem ráda, že mám všechno schované. Je to nejkrásnější zážitek na světě. Žena, která nemá dítě, o hodně přichází.
Pak mě sešili a odvezli na pokoj. Nebyla jsem ani nastřižená, takže jsem si hned ten den sedla. Ale nenechali mě ani dvě hodiny na porodním sále, protože rodilo dalších devět maminek po mě.
Za rok chceme chlapečka
Přivezli mi malou, a ta se přisála k prsu. Nemohla jsem z ní spustit oči. Pak mě jí asi za 20minut odvezli a setra říká ať si odpočinu.
To víte,že jsem vůbec nespala. Jen jsem psala sms kamarádkam.Tak to byl náš porod,myslím si,že to není vůbec nic hrozného. Malé je dneska deset měsíců a je to moje láska. Už ani nevím, co bych měla dělat kdybych jí neměla. Za rok by jsme chtěli začít "dělat" na chlapečkovi. Doufám, že se to povede jako s Nikčou a nebudou žádné problémy. Tak mamči, držte se to zvládnete.
P.S.: A ještě to jsem zapomněla, že naše Nikča byla i nejhezčím dárkem pro mou sestru. Narodily se totiž obě ve stejný den.
