Než jsem ochrnula, byla jsem nafoukaná fiflena, říká vozíčkářka

Pád do grafitové štoly změnil osmadvacetileté Marušce Šmídové život. Od té doby nechodí. "Ale nepohrdám lidma a už nejsem nafoukaná fiflena," říká o sobě. Nyní je vedoucí domu sociálních služeb pro lidi s mentálním či jiným postižením v chráněném bydlení o.s. Portus na Slapech.

Jak jste se ocitla na vozíku?

O případu psal iDNES.cz zde

V červenci roku 2003 jsem jako praktikantka jela s dětmi z dětského domova na tábor. Pro děti tu byly připraveny různé typické hry, včetně bobříka odvahy. Právě při jeho plnění se jeden chlapec ztratil v nezajištěné štole, kde měl najít skrytou sladkost.

A vy jste ho šla hledat.
Neohroženě jsem postupovala do útrob štoly za hlasem dítěte – asi patnáct metrů téměř potmě, svítila jsem si jen mobilním telefonem. Probudila jsem se vedle chlapce, kterému tekla krev z hlavy. Já spadla páteří na kámen. Po dvou hodinách jsme se pomocí speciálního stroje, něco jako kladkostroje a speciálního žebříku, dostali ven z osmimetrové hloubky. Pro kluka přiletěla helikoptéra a mě vezli sanitkou na ARO do Strakonic. Zatímco on měl jen otřes mozku, já druhý den jela do Brna s poškozenou míchou. Rozdrolil se mi obratel a zapíchl do míchy. Doktoři nečekali, že nebudu chodit. Teprve po čtrnácti dnech mi sdělili, že šanci nevidí.

Jak jste to přijala?
Od začátku mi to bylo jasný i proto, že jsem se školou byla na exkurzi u lidí s podobným poškozením. Rodina mě denně navštěvovala a nikdy přede mnou nikdo nebrečel. Nikdo se ke mě nechoval jako k chudákovi, nikdo mne nelitoval. Život šel dál jakoby nic. Měla jsem přítele, který se sice potom se mnou rozešel, ale v té době mi úžasně pomohl. Odpadli někteří přátelé. Personál byl úžasný a dvě pacientky ležící se mnou na pokoji byly v daleko horším stavu. Se zlomeným vazem, ochrnuté. Já sice nechodila, ale citlivost spodní poloviny těla mi zůstala. Musela bych se stydět, kdybych si před nimi stěžovala. S jednou z nich se dodnes vídám.

Jak jste žila do té doby? A potom?
V roce 2000 jsem odjela jako au-pair do Londýna, kde jsem dva roky žila v pronajatém bytě. Vydělávala jsem docela dost, přesto jsem se vrátila kvůli rodině a přátelům a nastoupila na Vyšší odbornou školu sociálně pedagogickou a teologickou. Školu jsem přerušila po úraze a po zhruba roce a půl pobytů v nemocnici a v rehabilitačních ústavech se tam opět vrátila a pokračovala ve studiu s pomocí asistenta.

Co se změnilo?
Problém byl s přebytkem energie, kterou jsem předtím vybíjela sportem, především lezením po skalách a aerobikem. Zkusila jsem i florbal, ale nejsem týmový hráč ani soutěživý typ. Teď jezdím na čtyřkolce a lyžuji. Změnila jsem se, nepohrdám lidma. Pochopila jsem, že špinavý kluk v kanadách může být moc hodný. Nedám na první dojem. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu energii věnovat rehabilitačním cvičením, doufat v nové objevy medicíny a obětuji se té naději, anebo pracovat. V pátek zajít do hospody, normálně žít, jak mi vyhovuje i přes sem tam nějaké bolesti. Nechci říct, že je mi jedno, že nechodím, ale už to neřeším.

Chtěla byste mít děti?
Co nejdřív. Rodina je pro mě to nejdůležitější. Ale nehodlám být na mateřské půl roku. Nevydržela bych být doma.

Jak se k vám jako k vozíčkářce lidé chovají?
Necítím se nijak vyčleněná. V životě jsem neměla špatnou zkušenost. Umím si říct o pomoc a lidi pomůžou. Horší je, když chtějí pomáhat za každou cenu, to je kontraproduktivní.

Jak vám pomáhá stát?
Státní podpora je dostatečná, člověk si musí o vše zažádat, někomu ta administrace vadí. Dostala jsem dotace na přestavbu auta, výtah, úpravy bytu, například koupelny a na kompenzační pomůcky, mezi které patří i čtyřkolka.

Jak jste se dostala ke své práci?
Byla jsem tu na praxi, pak jako dobrovolník a po státnicích na Evangelicko-teologické fakultě Karlovy univerzity jsem se stala vedoucí. Nemám další ambice. Vždy jsem chtěla pracovat s postiženými. Teď studuji dálkově na Fakultě humanitních studií UK dvouletý magisterský obor Řízení a supervize. Sbírám materiály o sexualitě lidí s mentálním postižením.

Máte v práci nějaké problémy?
Jediný problém jsem zažila na nedávné akci, které jsme se zúčastnili v multifunkčním centru ve Štěchovicích na paralympiádě, kde odpůrce chráněného bydlení David Rath předával ceny. Krátce předtím, na Radiožurnálu v pořadu Pod kůži, propagoval velké ústavní zařízení pro postižené a spousta alternativních zařízení přišla o peníze a pak jede těmto lidem předávat ceny a rozdávat předvolební oranžové růže. O tom, že přijede, lidé předem nevěděli. Chtěla jsem reagovat odchodem a otevřeně svůj postoj zdůvodnit, jenže pořadatelé mi to neumožnili. Vidím v tom zneužití lidí s mentálním postižením, kteří nedokáží situaci vyhodnotit a stali se tak nástrojem volební kampaně.

o.s. portus

O.S. PORTUS má za cíl vytvářet pro lidi s mentálním či jiným postižením takové prostředí , které by je neoddělovalo od okolního světa a přirozeného způsobu života. Chráněné bydlení a pracovní centrum Slapy vzniklo jako alternativa k velkým ústavním zařízením, kde klienti žijí téměř rodinným způsobem života, se svými právy a nároky, kde se mohou rozvíjet, zdokonalovat své schopnosti, pracovat. Činnosti, které jsou vykonávány s pomocí asistentů, jim umožňují zvyšovat kompetence a tím přispívají k větší samostatnosti. Nakládané hermelíny, které se zde vyrábějí, jsou oblíbenou pochoutkou v mnoha kavárnách a restauracích.