Přiznám se, že ani já neulétávám na křídlech romantiky...
Upřímně řečeno, na nějakou velkou romantiku jsem si nikdy příliš nepotrpěla. Historka o Julii a Romeovi mi připadala přitažená za vlasy už jako předpubertálnímu dítěti. A se stejnou nedůvěrou pohlížím na nedávno importované oslavy Dne svatého Valentýna.
Mám pocit, že se zde masově ujal především díky touze obchodníků vydělat a prodat více květin, přáníček a předmětů vydávajících se za dárečky z lásky. Na druhou stranu jsem ochotna uznat, že pro mnoho lidí může být každá záminka pro nádherný večer při svíčkách a obdarování přítele či přítelkyně dobrá.
Takovým lidem ze srdce přeji, aby si svůj Valentýn pěkně užili. Já si ale nemůžu pomoct: za něžnými okamžiky vídám spíše ty konce. A nemyslím zrovna ty otřepané filmové, kdy si hlavní hrdinka se svým vyvoleným padnou do náručí. Mnohem víc než závěrečný polibek na pozadí ohnivého slunce zapadajícího za bílé útesy mě zajímá, jak se pak ti dva potýkají s každodenní poněkud neromantickou realitou.
Jakpak se asi tváří Angelika, když sbírá Peyrakovy ponožky rozeseté po podlaze a posté po něm zavírá zubní pastu? A co na to José Armando, kterému se po letech staromládeneckého života v koupelně objevily dámské vložky?
Ale vážně. Táhne mi na čtyřicet a logicky se tak během svého života dozvídám stále více hrůzostrašných historek z partnerského života. Takže čím víc je někde svíček a kytiček a čím honosnější a okázalejší je následná svatba, tím podezíravější se stávám.
Znám příběhy, kdy muži ztělesňující ideál romantického hrdiny vehementně usilovali o sňatek s vyvolenou svého srdce – aby ji následně, když se podle nich konečně stala součástí jejich majetku, psychicky a později i fyzicky týrali. Nebo když žena s malými dětmi zjistila, že má jako samoživitelka obrovské dluhy na nájmu a energiích – když její vyvolený několik měsíců lhal, že to všechno platí.
Anebo když se původně velmi něžný vztah rozpadl jen kvůli narození postiženého dítěte a otec nebo matka to prostě neunesli.
Zajisté tedy chápete, proč mezi happy endy počítám i případy, kdy zamilovaný párek po nádherně prožitém valentýnském dni zjistí, že si vlastně nerozumí, a včas se rozejde, než stihl uzavřít sňatek, nabýt společný majetek a hlavně – mít děti.
Moji nejoblíbenější historku z tohoto soudku na vlastní kůži prožila bývalá kolegyně. S přítelem žili několik let a on ji pozval na dovolenou snů. V letadle se předem domluvil s kapitánem a na palubě před ní poklekl, vytáhl prstýnek, požádal ji o ruku, a když souhlasila, kapitán je ihned oddal. A pak že chlapi nejsou romantičtí!
Věřím, že řada přítomných dam a možná i pánů byla dojata k slzám. A jakže to skončilo? Během měsíce si kolegyně začala všímat, že novomanžel je stále méně doma, že má v zaměstnání čím dál tím víc práce... až se potvrdilo, že je za tím nějaká nová, mladší dívka. Naštěstí se ani nemuseli rozvádět: po dovolené totiž ještě nestihli zajet na matriku a sňatek oficiálně potvrdit.¨
Já osobně jsem moc spokojená se svým manželem. Na svíčičky a kytičky k výročím si nepotrpí. Květiny i dárky mi nosí průběžně, konkrétními daty se nenechává svazovat. Ostatně trocha nenucené legrace je mi milejší než tuna nucené romantiky. Jako loni v březnu, když jsem mu po telefonu připomínala: "Dnes večer přijde moje máma, aby s námi oslavila ty narozeniny." "Cože? Tvoje matka má narozeniny?" "Ne, ty osle! Narozeniny mám JÁ!" „#~ *@^#“ (nepublikovatelný výraz).
Dost ale škarohlídství. Vy, co toužíte po krásném večeru žmoulaje ruku svého milého a čuchaje k čarokrásné kytici od něho, si nenechte Valentýna zkazit. Ten svátek přímo vybízí něco takového podniknout, i kdyby vás jindy na srdíčka a andělíčky neužili. Tak si ho pěkně romanticky užijte. A víte co? Možná to letos zkusím taky. Ne, nekoupím manželovi trenky s nápisem I Love You. Ale aspoň na pár hodin si zakážu myšlenky na neromantické konce.
|
Michaela Marksová-Tominová je ředitelkou odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí. Předtím pracovala v organizaci Gender Studies, zabývající se postavením žen a mužů ve společnosti. Píše články a komentáře, teď je na mateřské s druhou dcerou. |
