Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nejsme cestovka, říká lékařka o misích Bez hranic

aktualizováno 
Před třemi lety léčila Radka Onderková v Arménii, letos pro změnu půl roku v Keni, zkušenosti má také z Indie. "Jedu tam, kde jsem zapotřebí," říká pro iDNES.cz lékařka, která pracuje pro jednu z nejprestižnějších humanitárních organizací světa.

MUDr. Radka Onderková - V Praze pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí. | foto: Petr Havlík


Proč jste se rozhodla přihlásit do organizace Lékaři bez hranic?
Tak nějak to ve mně doutnalo, lákalo mě jet do zahraničí a být nápomocná něčemu užitečnému. Už od studií medicíny jsem věděla, že bych ráda vyzkoušela pomáhat v nějaké humanitární organizaci. A zůstalo mi to. Pro Lékaře bez hranic jsem se rozhodla proto, že je to velká známá organizace, která reaguje v každé krizi tam, kde je to potřeba.

Můžete si vybrat, kam pojedete?
Vybírat si nemůžete, není to cestovka. Nabídky chodí podle toho, kde potřebují lidi. Ale můžete odmítat, třeba pokud vám lokalita přijde moc nebezpečná.

Kam jste dostala nabídku vy?
Poprvé jsem jela do Arménie, kde běžel dlouhodobý projekt, převážně se jednalo o léčbu sexuálně přenosných nemocí a HIV/AIDS. Pacienti za námi chodili do ambulancí a na místní polikliniky, kde jsme sloužili běžných osm hodin denně.

Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontières) jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla založena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Poskytuje zdravotnickou pomoc ve více než 70 zemích světa s více než 2 500 mezinárodních a 23 000 místních spolupracovníků.
V zemích, ve kterých nefungují nebo zcela chybí jakékoliv zdravotnické struktury, poskytují Lékaři bez hranic zdravotnickou péči, provozují kliniky, operují, bojují s epidemiemi, očkují. Pracují často v odlehlých a těžce přístupných oblastech a také školí místní personál. Zabezpečují provoz výživových center pro podvyživené děti, provozují programy psychologické pomoci a ošetřují pacienty postižené infekčními nemocemi, např. tuberkulózou, spavou nemocí či HIV/AIDS. Hlavním cílem těchto aktivit je poskytnutí lékařské pomoci populacím, které nemají přístup ke zdravotnickým službám.

Jak dlouho jste v Arménii pracovala?
Devět měsíců. Měla jsem štěstí, že jsem si mohla vzít neplacené volno, a nepřišla jsem tak o místo v Praze. Po návratu jsem se mohla vrátit na své původní místo. Za dva roky jsem se pak rozhodla, že bych zase mohla někam jet.

Tentokrát šlo o něco jiného než v Arménii…
Ano, Arménie byla dlouhodobý projekt zaměřený na léčbu určitého typu nemoci. Podruhé jsem jela do Keni, což byl tzv. emergency projekt, tedy pomáhalo se na místě zmítaném nepokoji po prezidentských volbách. Jednalo se o primární lékařskou pomoc lidem, co utekli ze svých domovů, nebo těm, kteří ztratili přístup k lékařské péči, protože třeba personál nemocnice utekl. Ošetřovali jsme v jednom z velkých uprchlických táborů a pak jsme jezdili do jednotlivých vesnic, které od nemocnice dělilo území znepřáteleného kmene.

Bylo pro vás v Keni nebezpečno? Nedostali jste se s nikým do konfliktu?
V tomto případě se jednalo čistě o konflikt mezi kmeny a všem bylo jasné, že mezinárodní organizace s tím nemají nic společného. Samozřejmě jsme se snažili být maximálně transparentní a ošetřovat obě strany, aby bylo jasné, že nejsme zaujatí. Kdykoliv jsme přijeli k nějaké zablokované cestě nebo k davu, který se chystal někam do boje, tak nás nechali bez problémů projet.

Jak dlouho projekt v Keni trval?
Začal v lednu a skončil v polovině června, kdy jsme všichni jeli domů. Lidé tam ale stále žijí v uprchlických táborech, jen někteří se vrátili domů. Ale v oblasti, kde jsme působili, začaly zase normálně fungovat nemocnice a bezpečnost umožňovala volný pohyb.

 

Jak se lišila práce na misi a vaše praxe v Česku?
Podmínky tam nejsou tak strašné, jak by si lidé možná představovali, jsou tam i docela slušně vybavené nemocnice a znalosti místní lékařů jsou na dobré úrovni. Je to ale hodně o improvizaci, o řešení situací, které jsou naprosto nové a nečekané. Musíte řešit spoustu organizačních záležitostí – jak převézt pacienta do nemocnice přes bezpečnostní zátarasy, jak zajistit, aby jeho děti nezůstaly mezitím samy, a podobně. Tady vám záchranka přiveze pacienta a většinou vůbec neřešíte, kde ho sebrali a kam potom půjde, protože se o to postará jeho rodina nebo složky sociálního systému.

Je služba v programech Lékařů bez hranic placená?
Je, ale pro peníze to nikdo rozhodně nedělá, tady bych si vydělala mnohem víc. Počítá se ale s tím, že vám tu zůstane byt, leasing na auto a další závazky, které je nutné platit. A když se vrátíte, tak jste ve většině případů bez práce. Nejde ale přece, abyste si na zahraniční misi brali půjčku, proto je to placené.

Kromě Arménie a Keni jste byla také v Indii…
To už je dávno, to je snad deset let. Jela jsem s kamarádem z medicíny za rodinami, které jsou zapojeny pro projektu adopce na dálku. Teta mého spolužáka pracovala u Arcidiecézní charity Praha, která adopce organizovala. Jeli jsme tam jako spolupracovníci charity, zjistit, jak ten program funguje, a zdokumentovat ho. Jedná se o program, kdy lidé z ČR posílají na nějaké indické dítě peníze, ze kterých je pak hrazeno vzdělání daného dítěte. To jsem dělala dva měsíce, pak jsem byla měsíc na stáži v nemocnici a nakonec jsem dva měsíce cestovala.

Vy sama jste nějaké dítě na dálku adoptovala?
Ano, před dvěma lety, osmiletou holku. Do školy stále chodí a docela jí to jde.

Co říká rodina na vaše časté cestování?
To se snad raději neptejte. Každopádně jsou vždycky rádi, když se v pořádku vrátím domů.

Radka Onderková se narodila v roce 1976 v Ostravě. Medicínu vystudovala v Praze na 1. lékařské fakultě. Po dokončení studií zůstala v Praze, kde pracuje jako lékařka na IV. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice. V roce 2005 odjela s misí Lékařů bez hranic do Arménie, od ledna do června letošního roku pracovala v Keni. Ve volném čase ráda sportuje, chodí do kina nebo jezdí na hory.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.