Jednou jsem to taky chtěla zkusit. Když mi učitelky mého syna v osmé třídě opakovaně vypočítávaly dlouhý seznam jeho nedostatků a přestupků, napadlo mě pomoci si zvěrokruhem. Je to zkrátka Střelec! pokusila jsem se přenést část vlastní odpovědnosti na vyšší moc.
Zřejmě to na ně udělalo dojem. Vytipovaly ho jako kandidáta pro vojenské gymnázium. Vymluvit jim ten nápad nebylo snadné, vzhledem k sankcím, kterým by ředitelka v případě nesplnění předepsané khaki dodávky musela čelit.
Mne osobně však astrologové, právě tak jako numerologové, přikládající fatální důležitost okamžiku zrození, nepřesvědčili.
Nechce se mi totiž věřit, že by moje dítě bylo jiné, kdyby rodinný gynekolog, který je vytáhl na svět císařským řezem, neměl smluvenou večeři. A on měl. Proto neoperoval odpoledne, kdy už bylo prakticky jasné, že se zrození mého prvního potomka bez skalpelu neuskuteční, ale až v deset, když večeře skončila. Za tu dobu mohla nebeská tělesa docela dobře urazit kus cesty.
Dám spíše na geny. Mám s nimi jenom jednu potíž. Na můj vkus jsou příliš abstraktní a neuchopitelné, asi proto, že chemie mi nic neříká. A tak si je představuju jako malé breberky. Taky k nim můžete přijít, ani někdy nevíte kde a od koho. Přitom často přinesou nemalé překvapení.
Vezmete si třeba chlapa s bujnou kšticí a synek začne plešatět už ve dvaceti. Po strýčkovi, s kterým jste se nikdy ani nepolíbila.
Mně se například narodila tchyně. Prostě mi ji v porodnici přinesli zmenšenou (i s vráskami) v měřítku 1:3,5.
Ne že bych si stěžovala. Po pravdě řečeno, taky by si mohla stěžovat tchyně. Žádný copyright na její geny jsem od ní neobdržela, a pokud vím, ani muž se s ní předtím, než mě pojal za ženu, nijak zvlášť neradil.
Dneska vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo dává skrze svoje potomky v plen taky geny svých rodičů, případně prarodičů, měl by mít jejich souhlas. Představuju si to tak, že by dospělý syn nebo dcera přivedli ukázat nejen potenciálního životního partnera, ale taky jeho nejbližší příbuzné. Aby člověk viděl, s jakým materiálem chtějí jeho vlastní krev míchat. A měl by mít právo veta. Pravda, ke zvýšení porodnosti by to asi nevedlo, spíše naopak. Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdyby se dala provádět jakási selekce.
A není vyloučeno, že s pokrokem vědy to jednou půjde. Dojdete si do centra asistované reprodukce a požádáte, aby z genové výbavy plodu odfiltrovali (nebo prostě vydloubli) dědečka alkoholika z otcovy strany nebo babičku paranoika z matčiny strany.
Někteří z vydloubnutých by si však mohli stěžovat. U soudu, a třeba až ve Štrasburku. A to by potom bylo zajímavé, jak by se s tím právníci vyrovnávali. Vedle opominutých a vyděděných potomků by tu najednou měli taky opominuté předky dožadující se třeba i náhrady škody. Kdo by ji pak platil?
Otázek vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet a začnu hledat problematické osobnosti ve vlastní rodině, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, jestli by taková selekce nakonec nenadělala víc škody než užitku. Například můj tatínek. Žít s ním nebylo vůbec jednoduché. Po pravdě řečeno, občas to bylo skoro nesnesitelné. Dovedl totiž lidi, a i sebe, zvláštním a těžko postižitelným způsobem deptat.
Přesto musím přiznat, že pokud se mezi jeho potomky do třetího kolena vyskytuje inteligence, smysl pro humor nebo prostě to, čemu se říká kouzlo osobnosti, je to z velké části (někdy dokonce výhradně) zásluha jeho genů.
Pak se rozhodujte: vydloubnout, nebo nevydloubnout?
 Autorka Radka Kvačková vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz |
