Očekávala jsem, že světlo do mé potemnělé hlavy konečně vnese finanční poradce. Měl. Ale nevnesl. Zasekli jsme se, a podotýkám, že nikoliv jeho vinou, hned zkraje.
Nejdřív prošel neradostnými pustinami mého účetnictví. Pak zesmutněl. Asi tak jako muž, co se dvoří křehké baletce, která mu zapomněla sdělit, že se seberealizuje u tyče ve striptýzovém baru. Nakonec řekl, že jsem ho zklamala. Nemyslím totiž na POTOM.
Ježíšikriste! Právě proto jsem si ho přece najala! Zónu POTOM si totiž představuji jako velmi truchlivé území, po kterém bloumají vyprahlí a zoufalí lidé a živí se ztvrdlými koláči mé babičky Bláži. Zóna POTOM mě smrtelně děsí.
Zmiňovaná babička Bláža totiž uzavřela ďábelskou smlouvu s imaginární budoucností. Například geniálně pekla. Čerstvý produkt se jí ovšem musel ihned po dokončení vyrvat z rukou. Jinak jsme neměli nárok, byl totiž schovaný na POTOM.
A tak jsme si časem vypracovali následující strategii:
KROK 1: Babička hází volně do pléna informaci, že má v úmyslu stvořit svůj nedostižný rebarborový koláč. Nejmladší člen smečky (já) je okamžitě pověřen, aby ji hlídal.
KROK 2: Když babička otevírá troubu, píchá špejlí do koláče a říká: "Chce to ještě tak tři minuty," okamžitě vysílám poplašný signál. Všichni pouští z rukou, co zrovna drží, a nenápadně se srocují poblíž kuchyně.
KROK 3: Babička za hrobového ticha vyjímá z trouby božský výtvor, jehož vůni cítím ve snech, a pokládá ho na okno vychladnout. Jsme dobře sehraný, kooperující tým. A tak ten, co mu jde lhaní nejlépe, odláká babičku s tím, že zvoní pošťačka, že si sousedka přišla půjčit cukr, nebo pod nějakou jinou záminkou. A ten, co nejrychleji běhá, popadá plech a pádí s ním do zadního pokoje.
KROK 4: Zde již čeká hejno koláčožravých rodinných příslušníků, kteří jej ještě vroucí rozsápou jako supi mršinu. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí - a tak než se babička vrátí, je po něm.
Manévr občas nevyšel. Babička byla mazaná a pokaždé nenaletěla. S mravokárným prohlášením: "Chytrý lidi si nesní všechno hned a myslí na zítřek!" zamkla koláč do špajzu klíčem, se kterým chodila i na záchod, koupat se a spát.
Každý další den pak přidělila členům rodiny malý proužek. Je pravda, že takhle koláč vydržel celý měsíc. Jenže děkujeme pěkně, nás už tak nějak přešla chuť. Když POTOM třicátého dne marně nabízela připlesnivělou zkamenělinu, mohla vylítnout z kůže. Ostentativně si její zbytky máčela do kafe a vrčela: "Dyť tomu nic není, nevděčníci zmlsaní."
Asi už tušíte, kam mířím. Jsme zpátky u mého finančního poradce. I on nad mojí rodinou a nám podobnými láme hůl, neboť jsme se poddali okamžité spotřebě. Místo abychom spořili do penzijních fondů, jezdíme k moři. A místo abychom šetřili na důchod, utrácíme za takové zbytečnosti jako kabelky nebo žebírka s omáčkou barbecue. Je mi jasné, že by mne svatý Střádal, patron dlouhodobých investorů, nenechal ve své boží pracovně ani vysypávat popelníky.
Copak ale neznáte ve svém okolí žádnou paní, co se dostala na svatební cestu až třicet let po svatbě? Až když si vytvořila finanční rezervy a dostudovaly jí děti. Jenže v tu chvíli jako na potvoru postihl manžela infarkt nebo mladší milenka. Já teda aspoň tři.
Copak neznáte žádnou slečnu, která tak strašně pracovala, až to daleko dotáhla? Jenže byla na celý ten úspěch sama. Protože o rande, která si schovávala na pak, až si je zaslouží, už nebyl takový zájem...
S babičkou zamykající před rozežranou rodinou koláč jsem v pubertě vedla válku. POTOM, když mne puberta přešla a chtěla jsem jí leccos vysvětlit, už jsem neměla příležitost. Od té doby všechny koláče, co život nabízí, polykám ještě horké, voňavé a teď hned. S vědomím, že POTOM možná nebudu mít ani na rohlík. Ale ty vzpomínky, ty mi nikdo nevezme...
