Ta internetová nahrávka reklamy byla mezi rodiči hodně oblíbená. Malý kluk chce v obchodě koupit velký pytel bonbonů. Když táta nepovolí, následuje scéna - vztekloun lomcuje s nákupním košíkem, rozběhne se po obchodě a z regálů vyhazuje zboží. Nakonec skončí na zemi, kope kolem sebe a dál vřeští. Pohled na bezradného otce, který se očima ostatním omlouvá, končí sloganem "Používejte kondomy". Ale co dělat, když už je na kondomy pozdě, vy jste s dítětem v obchodě a schyluje se k podobné scéně?
Vzteklé = zdravé dítě
Dětský vzdor je normální a přirozená věc. K životu zdravého dítěte patří stejně tak, jako že se posadí, začne chodit a mluvit. Mezi rokem a půl a třetím rokem se většina dětí začne vztekat, některé o něco později. Děti nám svým vzdorem dávají vědět, že jsou tady, jsou osobnost, ale i to, že chtějí naši lásku. Bohužel pro nás tyhle pocity projevují vztekem. Jinak to zatím neumí. "Dítě se nenarodí tak, že by mělo určité mantinely. Neví, že když něco udělá, může to být špatně, třeba když dává prsty do zásuvky. My mu musíme ukázat, kde mantinely jsou a že za ně nemůže jít," říká dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.
Jenže ukázat, kam až zrovna naše dítě může "zajít", bývá o nervy. "Dvouletá dcera dostala záchvat, když jsme odcházely z pískoviště. Řvala, na všechny házela písek. Podobné záchvaty se u ní opakují. Můžete mi poradit?" napsala třicetiletá Markéta v jedné diskusi na internetu. Podobných proseb o radu je na serverech o rodině spousta.
"Hodně se s tím setkávám i v poradně. Rodiče jsou zaskočeni, že je najednou z hodného dítěte malý čertík. Nevědí, jak k němu přistupovat," potvrzuje psycholožka Ilona Špaňhelová. "Vzdor je přitom úplně normální věc. Naopak si myslím, že je moc dobře, když se začne dítě vztekat, protože vyjadřuje svoji vůli, že něco chce, že má svoji představu, jak by si něco přálo a chtělo," říká psycholožka.
Nechte je "vybít"
Jak tedy zvládnout první dětský vzdor? Vraťme se třeba na hřiště, kde si váš andílek hraje. Jenže když začnete balit, dostane záchvat. Když se dítě rozčílí tak, že kolem sebe hází písek nebo dokonce ostatní bije, přeneste jej dál, kde nemůže fyzicky škodit. "Podle mě je dobré, aby si rodič řekl, kde je nějaká hranice, za kterou dítě ve vzteku nemůže zajít. Ale zároveň aby nechal vztek u dítěte doznít. Není dobré nechat ho v něm ‘zahnít‘, protože za chvíli může vzplanout znovu a v ještě nevhodnější dobu," radí Ilona Špaňhelová.
Nekřičte hned, co si to dovoluje, ani mu nedávejte na zadek. Pokud máte čas, nechte jej vyřvat, i když je těžké ustát pohledy ostatních. Jeho chování komentujte: "Rozumím ti, že tu chceš zůstat, ale teď potřebujeme jít. Zítra se vrátíme." Když čas nemáte, popadněte dítě, řekněte mu, že jej chápete, ale teď už opravdu musíte domů. "I rok a půl staré dítě je schopné pochopit vysvětlení od rodičů. Musí však mluvit krátce a výstižně. Dítě neumí říct, jak se cítí, ale pochopit, co říká dospělý, umí velmi dobře," tvrdí Ilona Špaňhelová.
Sprcha? Opravdu ne
Dávno už neplatí, že vzteklé dítě rovná se nevychované dítě. Stejně tak ignorujte rady, že vztekloun potřebuje dostat na zadek. Někdy už nic jiného nezbude, ale některé tvrdohlavé a vzdorující děti by podle této teorie museli rodiče bít od rána do večera. "Kamarádka měla vzteklou dceru. Občas ji osprchovala studenou vodou i v oblečení. Záchvaty přešly," poradila v internetové diskusi Markéta. Lékaři ani psychologové tuhle metodu nedoporučují. Možná se dítě v daný okamžik uklidní, ale nejspíš studenou sprchu odnese nachlazením a bude se cítit poníženě.
Oblíbená je i terapie objetím. Když přijde záchvat, vezměte ho k sobě a přitiskněte. Na některé děti to funguje, ale jiné se s rodiči perou. Pak je to k ničemu. Ani metoda nechat dítě na chvíli samotné v místnosti není u všech stoprocentní. Některé děti samy nezůstanou ani na okamžik. Naopak letí za mámou. "Dítě se chce i ve vzteku ujistit, že je máma u něj, že ho má ráda," vysvětluje reakci dětí psycholožka Ilona Špaňhelová.
Pomohou kompromisy
V období prvního vzdoru musíte vyzkoušet nejrůznější metody a pak tu osvědčenou důsledně používat. Útěchou vám může být, že záchvaty vzteku obvykle skončí před školou. Špatná zpráva je, že vzdor zůstane dál. Vlastně ani tak nejde o vzdor jako spíše o to, že děti zkouší, co všechno si mohou dovolit. Zjišťují, jestli nepolevíme ve věcech, které jsme jim předtím nastavili, a zda nemohou překročit dané mantinely.
Starší dítě už obvykle nedostane záchvat vzteku jako ve dvou letech, ale zase se připravte na vzrušené a nekončící debaty, doprovázené koulením očí a úšklebky znamenajícími, že jste ten nejnemožnější člověk na světě. Ustát tyhle situace je těžké i pro klidné povahy.
Zkuste kompromisy. Když si chce dítě ráno před školou ještě ve třetí třídě hrát, vzbuďte ho dřív. Až se oblékne a nasnídá, nastavte budík na pár minut. Pak ať pro vás přijde. "Situace se mění v tom, že dítě má vše pod kontrolou a rodiče upozorňuje, aby už šli," vysvětluje psycholožka. Fígl se dá použít i u menších dětí. Provolá váš pubertální syn kredit na týden za den a pak má tu drzost říct si o peníze? Než vybuchnete, počítejte do dvaceti. Pak mu vysvětlete, že mu peníze nedáte. "Špatně jsi počítal. Mně taky účetní nepošle peníze před výplatou, když je utratím," trvejte na svém. Nenechte se přemluvit. I když vás napadá, že dítě nebude moci volat, ani když bude potřebovat pomoc. "Dítě se musí naučit nést důsledek svého chování," říká Ilona Špaňhelová.
Omluva autoritu nezničí
Ani ten nejklidnější rodič občas vztekání dětí "nevydýchá". Někdy nám prostě ruka vylétne, zakřičíme větu, o které už v ten moment víme, že ji nemáme říkat, hodíme na zem nejoblíbenější hračku dítěte. "Rodič by se měl po takových situacích určitě omluvit. Je dobré říct, jaké pocity v nás chování dítěte vyvolalo. Autorita rodiče určitě omluvou neklesne. Naopak. Když dítě vidí, že se dospělý dovede omluvit, dokáže to pak i ono," říká psycholožka Ilona Špaňhelová.
|
UMÍTE SE OMLUVIT? Každému dospělému někdy ujedou nervy, neudrží se a před dítětem vybuchne. Chováme se pak přesně tak, jak sami nechceme, aby se chovalo naše dítě. Pokud na dítě začnete křičet, uhodíte jej, určitě se mu omluvte. Vysvětlete mu, jak se cítíte při jeho vztekání a odmlouvání. Omluvou určitě nepřijdete o svoji autoritu. Dítě se díky vašemu vzoru pak také naučí omluvit se za své chování. |
Jak se s dětmi domluvit bez křiku* Řekněte dítěti včas, že chcete jít ven. Dejte mu chvilku na hraní. Čas jasně definujte - za pět minut, až postavíš věž, oblékneš pannu. * Dávají pěkný film, ale ty musíš zítra vstávat do školy. Já ti ho nahraji na víkend. * Je na nule a ty chceš jít jen v tričku do školy? Můžeš, ale nastydneš, budeš ležet, dohánět školu, nepojedeš s námi na hory. Kvůli tobě doma přece nezůstaneme. * Chceš si nabarvit vlasy na zeleno? Mně se to nelíbí, ale můžeš si je obarvit o prázdninách. * Taky mě nebaví uklízet, ale někdy je to třeba. Když si pomůžeme, budeme to mít rychleji a pak můžeme jít do kina. * Ani já si nemůžu dělat, co chci. Taky musím poslouchat svého šéfa, nemůžu jezdit autem vlevo... * O některých věcech se nediskutuje - třeba že dítě musí do školy. |
