Tak třeba kojení. Kolikrát už jsem si vyslechla: "Pořád kojíte? To je úžasné! Je to přece mnohem pohodlnější než míchat umělou stravu!" Teoreticky kojení samozřejmě skvělé je. Všichni víme, že je pro dítě nejzdravější. Také dost ušetříte, neboť umělá mléka nejsou nejlevnější. Jenomže jestli nechcete zůstat půl roku zavřená doma, případně vybíhat jen na krátké vzdálenosti a každé dvě až tři hodiny se zase domů navracet, čelíte opravdové výzvě: jak diskrétně kojit na veřejnosti?
Za prvé zjistíte, že třeba v létě nemůžete nosit šaty - musela byste se totiž pokaždé obnažit do půl těla. Za druhé prožijete zajímavé příhody. Například ještě v šestinedělí jsem musela nutně zařídit pár věcí na úřadě. Nezbytné hodinové čekání miminko vzorně vydrželo, pak ale dostalo hlad. Kojili jsme tedy v místnosti, kde se ověřují podpisy. Pak dostalo hlad v podatelně, kojili jsme v podatelně. Jenže za chvíli se z kočárku opět ozýval hysterický řev. Domů bylo daleko, a tak jsme kojili ještě v pochybném parku obývaném většinou bezdomovci a narkomany. Za konečně naplněné bříško mě miminko odměnilo krásným úsměvem... a pak na mě celý ten pracně nasátý obsah žaludku vyvrhlo. Už na vás někdo vylil šálek teplého mléka? První pocit nic moc, ale máte-li jen trochu smysl pro humor, následující záchvat smíchu je zaručen.
Také historky na téma Pohyb s kočárkem po městě by vydaly pomalu na román. Především musíte být stále ve střehu, což nesmírně procvičuje smysly. Stačí na vteřinu zvednout oči z chodníku a jste ve psím výkalu. A nemáte ho jen na jednom, ale rovnou na dvou kolečkách. Čištění pak bude potěšením obzvláště pro ty z nás, které si pořídily terénní kočárek s plastickým vzorkem na gumách. Ovšem s pohledem upřeným na zem zase nejste schopna monitorovat překážky v dálce. Takže zčista jasna narazíte v polovině ulice na stavbu a výzvu "přejděte na druhý chodník". Opravdu milé překvapení, zejména když se mezi vámi a druhým chodníkem nachází tříproudá dálnice. A tak zatímco samotní chodci se mohou okolo stavby opatrně proplížit bez přecházení, vy se musíte vracet kilometr na přechod. V situaci, kdy hodně spěcháte, je to tak trochu na infarkt. Ale na druhou stranu procvičíte svaly na rukou i nohou s intenzitou hodnou posilovny. A zadarmo!
O ostatních lidech zjistíte věci, které jste dosud netušily. Nevěřily byste například, kolik chlapů ve vašem okolí se bude nad dítětem v kočárku něžně rozplývat a dokonce si ho chtít pochovat. Jindy ale musíte překonat řadu podivných předsudků. První dceru jsem jednou vzala na pracovní setkání na nejmenované ministerstvo. Trvalo půl hodiny a ona je celé prospala. Přesto jsem si tehdy vyslechla, že "malé dítě do kanceláře nepatří". S druhou dcerou se při podobné příležitosti nechala jedna paní slyšet, že "jako dětská lékařka tahání dětí na schůzky neschvaluje, protože tam přece můžou chytit nějaký bacil". To mě vážně zaujalo. Podle této pediatryně se zřejmě mají matky s miminky zamknout doma a několik měsíců nevycházet. Pokud může dítě chytnout bacily na setkání s pěti lidmi někde v kanceláři, o co větší nebezpečí na ně asi číhají třeba při jízdě hromadnou dopravou na kontrolu k doktorce nebo při vyzvedávání staršího dítěte ze školky? Nebo že by se v kancelářích vyskytoval zvláštní druh nebezpečných bakterií, o jejichž existenci my laici nevíme?
Ať už ale zažíváte záchvaty smíchu či naopak příhody, kdy musíte zatínat zuby a do smíchu vám není, jsem pevně přesvědčená, že beze zbytku platí výrok mé sedmdesátileté známé: "Musíš mít děti. Je to strašná sranda!"
 Autorka Michaela Marksová-Tominová je ředitelkou odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí. Předtím pracovala v organizaci Gender Studies, zabývající se postavením žen a mužů ve společnosti. Píše články a komentáře, teď je na mateřské s druhou dcerou. |
