S manželem Jiřím Paroubkem má společných třicet let manželství a výchovu jediného syna, ale volný čas tráví každý po svém.
„Mé koníčky se mnou bohužel Jiří nesdílí, ale vždycky ví, čím mě potěší,“ vypráví Zuzana Paroubková. Sbírá totiž nejen panenky, plyšové medvídky a rámečky, ale také sošky, svícny, magnetky, a když už nevíte kudy kam, zachrání to francouzský román v originále.
Jako malá prožila deset let v Africe, kde její otec působil jako lékař. V Tunisu chodila na francouzské lyceum a tam někde začala její láska k Francii. Má ráda Bretagne a její romantické vesničky, divokou Normandii a také Provence.
„Na každém kroku tady cítíte poklid a člověku je tu příjemně a hezky.“ Do Paříže jezdí pravidelně a už dávno ne za památkami, ty už má s mužem odchozené. „Mám tu své oblíbené uličky, zapadlé obchůdky a pokaždé si přivezu něco nového. Ubrus nebo tácky, ale třeba jejich víno mi nic neříká, alkohol nepiju.“
Každý večer si zapálí svíčku a otevře francouzský román. „Číst knihu ve francouzštině, to je největší požitek,“ rozpovídá se. Ale ještě předtím prý vyvenčí svého dvouletého jezevčíka Andyho. „Moje velká radost i proto, že díky psovi získávám nové přátele. Popovídáme si o psech, o životě a nikoho nenapadne, že jsem Paroubkova žena, natož aby jim to třeba vadilo.“
Co manžel odešel z premiérské funkce, ulevilo se jí, ale v létě do Paříže jede zase bez něj: „Jiří má stále nějaké povinnosti, ale sama tam nebudu, přidá se syn.“ Ona sama v dětství zažila velmi přísný režim, syna proto vychovala po svém. Nic nezakazovala, nejdůležitější byla vzájemná důvěra. I když jí to mnozí vymlouvali, vyplatilo se, myslí si.
„Dodnes, a to je mu dvaadvacet, se mnou jezdí na dovolené a vždycky si vyhovíme. Baví nás i podobné věci, třeba šipky, kulečník nebo nintendo. Koupil mi ho loni k narozeninám, tak jsem mu to letos oplatila.“
