Baví vás život manželky fotbalisty?
Baví mě život s Petrem. Na druhou stranu je mi občas smutno, protože jsou měsíce a týdny, kdy se vidíme málo a mně se stýská. Aspoň že se na něj teď můžu dívat v televizi, neviděla jsem ho měsíc. Veškeré rodinné oslavy a svatby vždycky absolvuju sama, protože Petr nemá čas, a je mi to trošku líto. Ale baví mě cestovat, a kdybych neměla Petra, určitě bych byla po škole někde ve světě jako au-pair.
Čím se zabavíte, když jste sama? Teď jistě Adélkou, ale předtím?
Snažila jsem se nebýt doma, nevydržela bych to. Pracovat naplno jsem nemohla, protože by to bylo těžké skloubit tak, abychom se mohli vidět a jet do Čech, když má Petr sraz národního týmu. Ale chodila jsem do školy učit se jazyky. Ve Francii, i teď v Anglii. Když už jsem si pak v jazyce věřila, začala jsem předcvičovat aerobik. Zpočátku pozvolna, abych pochopila, jak chtějí ženy v Anglii cvičit, protože ono je to u nich rozdílné. Necvičí tolik klasický aerobic, ale očekávají, že si dají pořádně do těla. Proto jsou nejvíc populární hodiny tzv. boxingu, kdy se stále poskakuje, kope a boxuje do vzduchu. Anebo naopak klidné hodiny typu pilates a jóga. Až bude Adélce půl roku, chci se k trénování vrátit.
Klidně i naplno? Dovolil by vám to manžel vůbec?
Probírali jsme to spolu. On ví, že potřebuju pracovat, ale na plný úvazek by to asi nešlo, protože bychom se vůbec neviděli. Pro něj neexistují víkendy, často je pryč čtyři dny v týdnu, stane se, že dva měsíce nemá ani den volno. A kdybych nemohla být doma zrovna v den, kdy volno má, mrzelo by mě to. Musím si prostě vybrat: jestli je pro mě důležité pracovat, nebo to, aby vztah fungoval.
A vítězí to druhé.
Ano, ale dělám si aspoň různé zkoušky, třeba z těch jazyků. Když chcete v cizině práci, musíte být hodně dobrá, pokud nechcete dělat zrovna servírku v restauraci.
S kým se stýkáte?
S mnoha lidmi, mám přátele ze cvičení, ze školy, ze sousedství - a v poslední době jsou to taky pejskaři a maminky.
Znáte se třeba s Beckhamovými?
Ne, proč? Ani po tom nijak netoužím, neznám je. Nepotřebuju se stýkat s fotbalovými celebritami, nijak mě to neláká.
Víte, jaký je momentální manželův plat?
Detailně ne, ale přibližně jeho týdenní plat znám - v Anglii se to počítá na týdny.
Víte to od něj, nebo z novin?
Samozřejmě od něj, noviny nadsazují.
Když ty naše píší, že je to ročně 260 milionů, taky nadsazují?
Taky, ale nemám to spočítané na rok a nechci se do toho pouštět. Stačí mi vědět, kolik je to na týden.
Kdo u vás řídí rodinnou kasu?
Ani jeden, máme každý svoji kartu a přístup na společný účet. Petr nechá na mém zvážení, co je třeba koupit. Jen občas projíždím účty a zjišťuji, kde jsme zase hodně utráceli.
I takové výčitky máte?
Mám. Mám to v sobě, byla jsem tak vychovaná a občas se zděsím. Když jsme zařizovali dům, přišlo mi, že jsou to šílené peníze, třeba jen za záclony a závěsy. „To je strašný,“ myslela jsem si nad fakturou, zatímco Petr říkal: „Proč to řešíš, tak si to kup a hotovo.“
Jak jste se seznámili?
Na gymnáziu, byli jsme spolužáci. Kamarádili jsme spolu od začátku a moderovali školního Sportovce roku, ale já měla přítele. Jakmile jsem se s ním ve třetím ročníku rozešla, nedal mi Petr šanci odmítnout.
Prostě vás uhnal?
Chytal tehdy za Blšany, do školy chodil jen na zkoušky a pak, když už jsem byla nezadaná, se najednou začal objevovat každý den před školou a jezdil s námi tramvají. Neměla jsem šanci. A když jsem šla na trénink či na angličtinu, už tam zase čekal.
Jaké je to chodit s fotbalistou? Jsou to často takoví výstřední metrosexuálové. Pravda, o vašem muži mnoho žen říká, že on je takový... inteligentní.
Je pravda, že Petr patřil k premiantům třídy a nejradši by měl celé gymnázium samé jedničky, v tom byl opravdu trochu jiný. I když fotbalista, tak inteligentní (směje se). S ostatními jsme se moc nestýkali, to přišlo, až když začal hrát za Spartu a my bydleli spolu. Mimochodem, to jsem ještě závodila a dělala na recepci ve fitness-centru, ale po tři čtvrtě roce mi Petr řekl, že by byl radši, kdybych nechodila domů až v jedenáct. Tak jsem poslechla a začala chodit o půl páté. Měli jsme pronajatý byt od Sparty, bydleli tam i spoluhráči s manželkami. Byly sympatické a já zapadla.
Taky bývají sportovci na holky a váš muž zvítězil v naší anketě o nejcharizmatičtějšího hráče Eura.
Jenže já mám... no nechci říci jistotu, ale prostě se máme pořád hodně rádi a je to dáno i našimi rodinami. Obojí rodiče mají i po třiceti letech úžasné vztahy a myslím, že i Petr se vzoru svého táty drží.
Jak jste v tom případě zareagovala tehdy na tu aféru, kdy byli fotbalisté přistiženi bulvárem v hotelovém pokoji s prostitutkami a váš manžel řekl, že tam byli všichni?
Ale zároveň odmítl, že by tam ty prostitutky byly. Ano, řekl mi, že se něco takového stalo, ale nevím, zda tam byly ty holky a jestli v tu chvíli byli na pokoji všichni. Každopádně já byla v klidu, protože kdyby chtěl Petr holky, tak to může udělat jinak a určitě by to nebyly prostitutky. Není to jeho nátura, takže jsem to ani neřešila.
To jste se neptala, jak to opravdu bylo?
Ptala, ale nijak zvlášť jsem to nezkoumala. Rozhodně jsem nebyla naštvaná.
Umíte při sledování zápasu sprostě nadávat?
Ne. Jsem natolik nervózní, že ze sebe nedokážu dostat ani hlásku. Nic neříkám a jsem v křeči.
Odcházíte pod tíhou nervů, nebo zavíráte oči?
Mám zatnuté palce, protože jsem pověrčivá, ale vydržím.
I na penalty?
Taky, ale krve se ve mně nedořežete. A vždycky před každou penaltou mám pocit, jestli to Petr chytne, nebo ne. Většinou mi to vyjde.
Jak manžel snáší, když nedopadne klíčový zápas?
Je smutný. A trvá dlouho, než to spolkne. Po zápase si hned zavoláme, a když pak přijde domů, zavře se do svého vlastního světa. V případě, že udělá chybu, není rozhodně potřeba, abych mu to oznamovala. Zlehčit to můžu až později, třeba druhý den, kdy už má chuť se o tom začít bavit. Když před měsícem prohrál ve finále Ligy mistrů, taky moc hovorný nebyl. Řekl jen: „Co se dá dělat.“ A já odpověděla: „Smůla“.
Po té bláznivé prohře Čechů s Turky na Euru to bylo podobné?
Petrovi jsem po zápase napsala, že je mi to strašně líto a že ho mám ráda. On mi později napsal asi dvě zprávy. Byl smutný z celé sezony, která byla plná zklamání, a ten zápas byl její černé vyvrcholení. Shodli jsme se, že fotbalově nevyšlo nic, ale štěstí k nám prostě letos přišlo jinak. Máme krásnou a zdravou dceru.
Kde jste zápas sledovala?
Doma s bratrovou přítelkyní. Když pak dali Turci první gól a brzy nato druhý, navíc po tom, co Petrovi vypadl míč z rukou, chtělo se mi brečet. Celý zápas chytal výborně a pak se stane tohle. Když Turci přidali třetí gól, seděla jsem jako opařená a nemohla tomu uvěřit. Říkala jsem si, že není možné, aby byl fotbal tak krutý, a to hned dvakrát během jediného měsíce.
Už víte, jak zaženete to zklamání?
Určitě tím, že se pokusíme na fotbal zapomenout. Dlouho jsme se neviděli, tak si budeme užívat času spolu. Adélka dokáže zvednout náladu, věřím, že to na tátu zafunguje. I Petr si potřebuje odpočinout a dát tělu oddych po všech těch zraněních.
Jak to, že jste nebyla na stadionu ve Švýcarsku?
Důvod je právě po mé pravé ruce (v kočárku je její malá dcera), Adélce jsou čtyři měsíce a ještě ji kojím.
Neuvažovala jste, že byste se tam přestěhovala s dcerou třeba do hotelu?
Uvažovala, udělala bych to v případě, že by kluci postoupili ze skupiny. Ne že bych chodila na stadiony, ale šli bychom s Petrem alespoň na procházku.
Chápu, malou Adélu ještě asi zápasy nebaví.
To byste se divila, byli jsme v Anglii na Chelsea, je tam takzvaná Family Area - rodinná místnost v rohu hřiště a za sklem, kde se můžeme v klidu dívat a je tam i pohodlí pro kočárek.
Žijete pět let v Anglii, proč jste se rozhodla porodit dítě v Česku?
Hodně jsme to s Petrem zvažovali, bylo v tom víc věcí. Ale ta hlavní byla, že kdybych rodila v Anglii, veškeré papíry by musely jít přes zvláštní matriku v Brně. A mohlo by se stát, že třeba pas by Adélka dostala až za šest měsíců a já bych se během Eura zasekla v Anglii. A navíc: termín porodu jsem měla 27. ledna, 3. února měl mít Petr doma sraz národního týmu, a protože první děti se většinou rodí později, říkala jsem si, že v Praze to bude nejjistější.
A já myslela, že to byla vaše důvěra v české zdravotnictví.
To byl ale taky důvod! Nechci snižovat to britské, ale měla jsem tady lékaře, kterému jsem důvěřovala, a tak nějak vnitřně jsem chtěla rodit v Praze. Znám to tu, vím, jak věci fungují. V Anglii je to jinak, tam máte praktického všeobecného lékaře, ne gynekologa, a kontrolovat vás chodí porodní asistentka, takzvaná midwife. Mně víc vyhovoval systém tady.
Vy jste jezdila na kontroly do Česka?
Jednou za měsíc na větší vyšetření, vždycky jsem to spojila s Petrovým pobytem tady. A mezitím ke mně v Anglii chodila midwife. Po Vánocích, čtyři týdny před porodem, jsem se sebrala, vzala psa a odletěla do Čech. Petr za mnou jezdil, jak to šlo.
Měla jste někoho u porodu?
Kamaráda, který mě tam vezl, ale samozřejmě zůstal za dveřmi. Petr doufal, že bude u porodu moct být. Byl tu v neděli a říkal, že od čtvrtka může přiletět kdykoli, možná už i od úterý, ale nesmí to být v noci, protože se nedá sehnat letadlo. No, Adélka se rozhodla, že se narodí ve středu a v noci.
Kdo vás držel za ruku, když ne manžel?
Ten mi strašně chyběl, i když asi by mi moc nepomohl, měla jsem sama se sebou co dělat a nepamatuju si jedinou tvář kromě porodníka. Takže jestli mě někdo držel chvíli za ruku, vážně nevím. Ale Petr byl celou noc na telefonu, pak odehrál zápas a večer přijel. Ten zápas mimochodem vyhrál a psalo se, že byl famózní. Říkal taky, že ho věnuje mně a Adélce.
Pamatujete si, jak vám bylo, když si před dvěma lety váš muž těžce zranil hlavu?
To nezapomenu nikdy. Ten zápas se ale hrál mimo Londýn, takže jsem nebyla na stadionu a domů přišla až ve čtrnácté minutě zápasu. Pustila jsem televizi a ani si nevšimla, že už Petr nehraje. Tři minuty nato mi začaly chodit textovky, zda je Petr v pořádku. Takhle jsem se dozvěděla, že se něco stalo, ale až do konce zápasu jsme netušila co, protože doktor Chelsea u sebe neměl moje číslo a nemohl mi zavolat. Volal až po zápase.
Takže nějakých osmdesát minut nejistoty.
Přesně. Věděla jsem, že je to špatný, a když se pak na hřišti zranil i druhý gólman a byl v bezvědomí, propadla jsem panice. Doktor mi pak navíc do telefonu ani neřekl, co přesně se stalo, požádal mě jen, zda bych mohla přijet, a ať určitě neřídím, ať mě někdo doveze. V nemocnici mi řekli, že manžela kopli do hlavy a že „je tam problém“. Další tři čtyři dny už mi všechny splývají. Mohla jsem být sice celou dobu s Petrem a věděla, že operace dopadla dobře, ale já viděla Petra hned po operaci a nebyl to příjemný pohled. Jsem ráda, že už je to za námi.
Strach nezůstal?
Určitě ano, díkybohu smí hrát v té helmě. Když se Petr poprvé vrátil na hřiště, choval se, jako by se nic nestalo. Jenže on si nic nepamatoval. Zato já ano, a kdykoli vidím nějaký střet s hlavou, mám strach.
Viděla jste nějaké jeho zranění přímo na stadionu?
Samozřejmě. Ale na stadionu to vypadá líp, protože to nevidíte zblízka jako v televizi. Jsem vůbec radši na stadionu. Fotbal mě baví, mám ráda tu atmosféru.
Bála jste se někdy fanoušků?
Nikdy, v Anglii to funguje úžasně. Ani když je tam 45 tisíc lidí, nebojím se a kdykoli bych tam vzala své děti. Nepříjemný pocit jsem měla jednou na Spartě na Letné, když končil zápas a dav se hrnul ven. Nevím, zda je to tím, jak je ten stadion navržený, ale mám klaustrofobii a trpěla jsem. Na Chelsea je to mnohem lépe organizované.
Jak se manžel chová v den, kdy hraje důležitý zápas?
Ten den doma moc často nebývá, hráči noc předem spí v hotelu, a to i když se hraje v Londýně.
To aby manželky hráče nerozptylovaly?
Možná (směje se), ale hlavní důvod je, aby se nesjížděli až ráno. V Londýně je doprava hodně špatná a cestování unavuje. Ale i když je Petr náhodou to ráno doma, dá si snídani a odjede. Mobil si pak vypíná mnoho hodin dopředu, aby se mohl uzavřít do toho svého světa a soustředit se.
Máte všechny předpoklady být šťastná žena. Chybí vám vůbec něco?
Ano. (usměje se) Chybí mi manžel.
Martina ČechováNarodila se 26. ledna 1982 v Plzni. Za svobodna se jmenovala Dolejšová. S manželem Petrem Čechem, brankářem londýnské Chelsea a české reprezentace, se poznali na sportovním gymnáziu jako spolužáci. Do patnácti let se věnovala moderní gymnastice, pak přešla na aerobik. Aerobik jí přinesl i sportovní úspěchy - na mistrovství Francie obsadila šesté místo. V Londýně před porodem pracovala jako trenérka aerobiku. S manželem se kvůli jeho fotbalové kariéře nejprve odstěhovala do Francie, potom do Velké Británie. V obou zemích se vždy věnovala studiu jazyka. Za Petra se provdala v červnu roku 2003, letos 23. ledna se jim narodila v pražské porodnici u Apolináře dcera Adéla. |
