Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Magdalena Dietlová: Když se zamiluju, je to síla

  0:20aktualizováno  0:20
Její osud je hodně ovlivněn a řízen muži, se kterými žije. Proto jsme za téma rozhovoru s Magdalenou Dietlovou zvolili její osudové muže. Souhlasila, přestože věděla, že některé vzpomínky budou bolet.

Magdalena Dietlová | foto: Lucie RobinsonMF DNES


Když člověk sleduje váš život, musí mu logicky připomínat sinusoidu. Na jaké části křivky jste právě teď?

Hned na začátek těžká otázka… Zdá se mi, že se pořád někam škrábu. Nikdy v životě jsem neměla pocit vrcholu. Spíš, když zas přišel nějaký zlom směrem dolů, zpětně jsem si uvědomila, že před ním to bylo fajn. Někdy mi až dodatečně došlo, že jsem prožívala něco jedinečného.

Opravdu si myslíte, že se pořád musíte někam škrábat? Přece aspoň s něčím musíte být spokojená.

Daří se mi vydávat časopis Xantypa už skoro dvanáct let. To považuju za úspěch - při tak nabitém časopiseckém trhu. Je to lidmi, které kolem sebe soustřeďuju. A hlavně díky vydavateli, který to s námi tak dlouho vydržel.

Vydavatelem je podnik, jehož hlavním akcionářem je váš přítel Milan Sládek. On vás prý do šéfredaktorského křesla posadil.

Nebylo to tak přímočaré. Nejdřív jsem dostala nabídku šéfovat časopis Žena a móda, pak dva další. A vždycky se ukázalo, že mě dostatečně nezajímá obsah toho časopisu. Nebo se objevila nějaká jiná okolnost, proč z toho sešlo. Když jsem definitivně zabalila už třetí nikdy nezačatý projekt, položil mi můj přítel klíčovou otázku: "A kdyby sis mohla říct, jakému časopisu bys chtěla šéfovat?" Neuměla jsem odpovědět hned, ale od té chvíle jsem nemyslela na nic jiného.

Takže založil časopis kvůli vám, možná přímo pro vás?

Ano, dal mi tu šanci. Další člověk, který mě v tom velmi podporoval, byl můj nejstarší syn Vojta. Pomáhal mi s rozjezdem, vymyslel kampaň. Už když mi vozil z Kanady Vanity Fair, toužila jsem přivést na svět něco jako jeho českou obdobu. Chtěla jsem, aby jeho páteří byly osudy lidí. Nejen těch, kteří tu žijí, ale i emigrantů, kteří z nejrůznějších důvodů v různých etapách svého života odešli nebo byli odejiti. To Xantypě vydrželo dodnes. Když za těmi lidmi, o kterých píšeme, jedu, setkávám se s velkým ohlasem.

Xantypa je oblíbená mezi krajany, ale v Česku příliš komerčně úspěšná není. Jako by potvrzovala pravidlo, že doma není nikdo prorokem. Nevyčítá vám přítel, že vložené investice se mu nevracejí?

Nevyčítá. Má pochopení. Kdyby ho neměl, museli bychom časopis hodně změnit. A to nechci ani já, ani on. My přinášíme dobré zprávy o lidech a událostech. Jdeme tak proti proudu základního pravidla žurnalistiky, že špatná zpráva je pro čtenáře ta správná. Dáte-li na první stranu katastrofu, drb či zaručenou dietu, úspěch je zaručen. My to neděláme, o to to máme těžší. Snažíme se říkat pravdu o lidech a jejich činech. Držíme se toho a baví nás to. Kdyby mě bavilo dělat jiný časopis, možná bych drbů věděla víc než ostatní.

Myslela jsem tu otázku i tak, jestli by pan Sládek toleroval časopisu tak nízký prodej, kdyby ho vedl někdo jiný než vy.

Že jiného by tlačil k větší prodejnosti? To byste se musela zeptat jeho, jak by si poradil s jinou šéfredaktorkou. Se mnou už to jiný nebude. Je fakt, že jsme museli omezit počet lidí v redakci.

Vždycky jste pracovala s jazykem, vystudovala žurnalistiku, psala rozhovory, znala se se spoustou lidí - splnila jste si tedy časopisem sen, nebo jste chtěla zúročit známosti a kontakty s lidmi z kultury a politiky?

Když jsem se rozvedla a znovu vdala, musela jsem z televize odejít. Teprve pak jsem vystudovala televizní žurnalistiku a tajně doufala, že se jednou vrátím. To se mi přihodilo paradoxně až v době, kdy jsem ovdověla. Začala jsem znovu moderovat televizní pořady a nikdy mě nenapadlo, že jednou budu mít svůj časopis. To se mi přihodilo řízením osudu. Můj sen to nebyl. Ale ve chvíli, kdy jsem tu šanci dostala, jsem na ni byla připravená. Změnila se politická situace, proměňovaly se i osudy lidí kolem mě a já se těšila, jak o tom budem vesele psát.

Narazila jste na osud. U vás je hodně propojen s muži. Kvůli prvnímu sňatku s báňským inženýrem Janem Přikrylem jste se vzdala studií, na která jste se jako ,nespolehlivý kádr‘ dostávala nesnadno. Bylo to podobné jako u vaší maminky, která kvůli manželství opustila kariéru operetní subrety?

Zřejmě rodinné prokletí, máte absolutní pravdu. Když se zamiluju, je to síla (dnes bych spíš řekla - bývalo to tak). Měli jsme statek a v mém posudku bylo červeně napsáno "otec kulak". Těžko jsem se dostávala už na gymnázium. O vysoké škole se mi mohlo jenom zdát. Dva roky jsem dělala kresličku v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů a teprve na jejich doporučení jsem se mohla hlásit k přijímačkám na vysokou. Jenže pak jsem se vdala do Ostravy. Bylo mi líto odjíždět tak často na fakultu do Brna, a tak jsem školu přerušila. Netušila jsem, že si brzy pořídíme dvě děti a já už se na ni nevrátím.

Nevyčítal vám to tatínek?

Toho jsem velmi zklamala. Studium mi šlo, a on nemohl pochopit, že jsem tak lehce opustila školu, o kterou jsem tak těžce usilovala. Já už jsem ale byla jinde. Tatínkovi jsem slibovala, že když budu chtít, klidně se do toho znovu pustím. Však taky mnohem později, když už jsem měla čtyři děti a hlásila se na žurnalistiku, bylo to hlavně kvůli němu.

Vystudovala jste v Praze, už jako Dietlová. Nevadilo vám, že kvůli dalšímu osudovému muži jste v socialistickém Československu měla pověst ženské, která rozbila dvě rodiny?

Časem se naučíte rozlišovat, co o vás kdo říká a co o sobě sama víte. K tomu, aby se rozbily dvě rodiny a založila nová, tak fungující jako ta naše, opravdu nestačí jeden člověk. Byli jsme na to dva. A potažmo i naši tehdejší partneři, kteří už nebyli tak silnými partnery, když jsme se dokázali z těch svazků vymanit.

Přece jenom ale někdo dává důraznější impulzy.

Musím říct, že v usilování, přesvědčování a neochvějnosti byl Jaroslav silnější než já. A aktivnější.

Takže vy jste váhala?

To se tak nedá říct. Když se jednoho dne zjevil v ostravské televizi, začali jsme spolu probírat nejdřív práci a pak i soukromí; jako by mě nenápadně omotával jemnými vlákýnky... A když jsme se měli po roce zcela bezúhonné spolupráce rozejít, už to nešlo. Jaroslav přijel znovu, už ne za prací, ale za mnou. Zaskočilo nás to oba.

Kvůli rozvodu jste podstoupila rozhodnutí podobné Sofiině volbě. Vy jste si nechala jedno dítě a manžel druhé. Nezaplatila jste za lásku příliš mnoho?

Původně to mělo být úplně jinak, než jak se to celé vyvinulo. Můj první muž mě přesvědčoval, že by pro něj byla tragédie, kdyby přišel najednou o ženu a obě děti. Byl to dlouhý a velmi bolestný proces. Nedávno jsem znovu viděla film Kramerová versus Kramer. Tam to je, úplně všecko. Činíte rozhodnutí do budoucna a vůbec netušíte, co se stane. Posléze i můj muž měl ve výhledu novou partnerku a sliboval, že když si každý ponecháme dítě jedno, budeme v neustálém kontaktu. Snažila jsem se uznat, že to bude fér. Po strašlivých vnitřních bojích jsem nakonec souhlasila. Pár let to kupodivu klapalo, děti se navštěvovaly, prázdniny trávily většinou spolu. Šok přišel později. Když bylo Vojtovi dvanáct, tak s ním jeho otec bez mého vědomí emigroval.

Vojtu jste pak sedm let neviděla. Taky mám dvanáctiletého syna, a vůbec si takovou situaci nedovedu představit.

Já bych to taky nikomu jako recept na vyřešení vztahu neradila. Sedm let odloučení měla na svědomí hlavně železná opona. Vojtův otec měl k emigraci své důvody, to jsem chápala, já jsem však o svého syna přišla daleko víc, než jsem si při svém rozhodování představovala. Podcenila jsem fakt, že život je velmi "zvratuplný".

Nevyčetl vám někdy syn, že jste se ho vzdala?

Když po těch sedmi letech za námi přijel do Jugoslávie na velké setkání celé naší rodiny rozběhané po světě, čekala jsem, kdy to téma otevře. Bylo to v létě, těsně po Jaroslavově smrti, nálada všech byla rozjitřená. V nekonečných rozhovorech každého s každým jsme si stále něco vyjasňovali. My dospělí, dospělí s dětmi i děti mezi sebou. Můj bratr, žijící v Kanadě, se například s Jaroslavem nikdy nesetkal, teprve tam se měli poznat. No a když otázka od Vojty stále nepřicházela, sebrala jsem sílu a zeptala jsem se já. Vůbec to nečekal. Řekl mi, že kdybych se nerozvedla, nepoznal by Jaroslava, kterého měl moc rád. To jsem zas nečekala já.

A vy jste prvnímu manželovi únos syna odpustila? Dokážete spolu komunikovat - dnes, když už Vojta nežije?

Vojtova smrt odstrčila úplně všechno. Když jsme se potom poprvé potkali, objali jsme se, rozbrečeli a nebylo co říct. Neexistuje věta, která by bolela víc než to, co se stalo.

Vrátím se teď k vaší sinusoidě a k zákonu ,něco za něco‘: když jste se provdala za Jaroslava Dietla, tušila jste, že byste mohla přijít o práci hlasatelky?

Absolutně ne. Nenapadlo mě, že změny v našem soukromí budou mít tak převratné "vedlejší účinky". Že když se provdám za člověka, se kterým chci žít, vezme mi někdo povolání, které mám ráda. Z dnešního pohledu už to neberu tak dramaticky, tehdy samozřejmě slzička ukápla. Pamatuju si, jak přesvědčivě mě Jaroslav uklidňoval, že se do televize určitě jednou vrátím. Zas jednou měl pravdu, bohužel se toho nedočkal.

Pomohl vám, když z vás udělal svoji pravou ruku. Přesto - uspokojovalo vás, že jste byla prakticky ženou v domácnosti?

Nedá se říct, že bych s Jaroslavem byla ženou v domácnosti. Byla jsem doma, to ano, ale uprostřed všeho, co se u nás denně od rána do večera dělo. On v té době už taky do práce fyzicky nechodil. Z politických důvodů byl vyhozen z televize, ale jako externí autor pro ni psát směl. Z domu odcházel nerad, režiséry a dramaturgy zval k nám. Tím pádem jsem byla přítomna diskusím a přípravám na všecko, o čem pak psal. I pravidelné mariášové dýchánky se odehrávaly u nás doma. Návštěv bylo moc. S Janíkem Roháčem připravovali Silvestry, s Jaroslavem Dudkem probíral další seriál... Miloš Kopecký a Jaromír Hanzlík jednou přišli s tím, aby pro ně Jaroslav napsal divadelní hru. Opravdu jsem se nenudila. Taky se nám narodily postupně další dvě děti, Andulka a Janík.

Byla jste jednou z prvních žen, která si dovolila přiznat, že jí pomáhá hospodyně.

Měli jsme paní Kapičkovou. Ta s námi ostatně žije dodnes - už nepomáhá ona mně, ale já jí. Bez ní by to tenkrát vůbec nešlo. Právě proto, že Jaroslav mě do všeho, co dělal, nenápadně vtahoval. Byla jsem po ruce, navíc mě to bavilo.

Takže šedá eminence, která krále seriálů korigovala?

Korigovat se nedal a ani to nepotřeboval. Když váhal, ptal se na názor. Ale ať jsem řekla cokoliv, stejně si to pak udělal podle sebe.

Sama jste taky napsala několik scénářů. Když jste byla u toho, jak vznikají seriály, nemíváte chuť v dnešním boomu tohoto žánru nějaký námět zpracovat?

Ne. Nemám vypravěčský talent, neuměla bych vyprávět dlouhou ságu. Napsala jsem pohádku a televizní hru. V obou případech jeden příběh s jedním dramatickým obloukem. Základy řeckého dramatu nám Jaroslav doma soukromě odpřednášel, mě dokonce ze svých přednášek občas zkoušel...

Vždyť ale těch příběhů znáte tolik…

Vím, na co si můžu troufnout. Potěšilo mě, že když bylo po Jaroslavově smrti potřeba připsat jeden díl k jeho televizní adaptaci románu Andrého Mauroise Viktor Veliký, přišel Jaroslav Dudek za mnou. Pravil, že se hra nenatočí, protože je to dobovka a výprava bude drahá. Leda by se Jaroslavův scénář rozšířil, a při stejných nákladech by tak vznikly inscenace dvě. K mému překvapení mě vyzval, ať se o to pokusím. Zkusila jsem Jaroslavovy scény natáhnout, ale nešlo to. Stavba jeho příběhů byla tak sevřená, že všechno, co jsem přidala, se zas muselo vyhodit. Znovu jsem se začetla do románu. Jaroslav začíná svůj scénář v situaci, kdy umírá Hugova žena, on je ve vyhnanství a vypravuje její rakev do Paříže. A mě napadlo, že se dá připsat něco z toho, co se odehrálo předtím. Zkusila jsem oživit jeho ženu a napsat o jejich společném životě to, co ve scénáři zatím bylo zamlčeno. Režisér Dudek to s pár připomínkami přijal a skoro mi vyrazil dech, když podotkl, že mám Jaroslava tak přečteného, že nikdo nepozná, že ten díl nepsal on. Tak jsem ho požádala, aby mě ani nedával do titulků.

Nejste hrdá na svou práci? Nebo ješitná?

Těšilo mě to malé tajemství a měla jsem z něj radost. Jako bych dostala známku, že mě přece jen něco můj soukromý profesor televizního psaní naučil. Zveřejňovat to mi přišlo hloupé, už proto, že ten můj díl byl nakonec první a Jaroslavův druhý. Což by pro diváka bylo nelogické, a zbytečně by se to muselo vysvětlovat.

S panem Dietlem jste prožila dvanáct let, tedy jen velmi malou výseč života. Ovlivnil vás přesto v něčem už napořád?

Že mě ovlivnil, to si pište. Ale čím? To už se identifikovat nedá. Vím jen, že i když zemřel už před jednadvaceti lety, je stále silně osobně přítomen ve všem mém konání, jednání a způsobu myšlení. No a právě proto neumím oddělit to, čím mě ovlivnil. Nevím, jaká bych byla a jak bych uvažovala, kdybychom se nepoznali. Jednu věc, kterou jsem se od něj naučila, si uvědomuju výrazně: když člověk padá dolů, musí se pokoušet chytat i nepatrných stébélek, aby se zas dokázal vyškrábat zpátky.

Váš manžel zemřel náhle, při tenise, před očima dětí. V televizním portrétu vašeho muže zazněla výčitka, jak jste mohla s takhle nemocným člověkem hrát tenis. Položil vám tu otázku někdy někdo?

Patoložka tu otázku položila jinak: Jak vůbec mohl takhle nemocný člověk žít? Jenomže o stavu jeho srdce a cév nikdo nic netušil. Když jsem se dozvěděla, že ten osudný infarkt byl jeho třetí, nechtěla jsem tomu věřit. Pak jsme to doma zpětně probírali, vzpomněla jsme si na okamžik, kdy jednou Jaroslav doma upadl. A pak tvrdil, že vlastně ani neupadl, a k doktorovi nechtěl. Samozřejmě si to dodnes vyčítám. Lékaři nakonec mluvili o štěstí, že se to nestalo ve chvíli, kdy řídil auto s dětmi.

Provdala jste se za staršího muže. Počítala jste s tím, že zůstanete sama?

Takhle zamilovaná ženská neuvažuje. Zamilovanost je blažená slepota. A že zůstanu sama s dětmi takhle brzo? Jaroslav si mě často dobíral, jestli mi nebude vadit, že bude žít do stovky. Zlobila jsem se, jak se rouhá.

Manželova smrt vás musela hodně zaskočit. Navíc jste byla zadluženou vdovou.

Jaroslav si vymyslel, že náš minulý dům se prodá a nový dům se za ty peníze dostaví. Za jeho života se ale neprodal, a my se tak silně zadlužili. Ve chvíli, kdy jsem zůstala s dětmi sama, nebylo ani na dostavbu, ani na vrácení dluhů...

Dluhy, o kterých mluvíme, byly v takové výši, že si na ně člověk nevydělá překládáním po nocích nebo psaním článků. Jak se vám usínalo?

Těžko. Věděla jsem ale, že to nevzdám. Když máte vedle sebe člověka - skálu, o kterou se můžete v každé situaci opřít, a najednou o toho člověka přijdete, jste úplně sama a nevíte, co dřív. Chytáte se stébélek, o nichž už byla řeč. Obracíte se na lidi, o nichž máte pocit, ze zůstali s vámi. Nutila jsem se věřit, že dům se prodá a já dluhy splatím. A jak jste se ptala, co mi Jaroslav dal do života, v téhle souvislosti mě napadá, že jeho síla byla i v tom, že jsem ho ve všech těch trablech cítila blízko sebe. Jako by mi někdo pomáhal rovnat myšlenky, které utíkaly do všech stran. Po první roztřesenosti jsem cítila, že se uklidňuju a pomalu zas už umím oddělit, co je důležité a co počká.

Jaroslav Dietl měl heslo "Život je boj. Tak ahoj!". Prozradíte svoje?

To heslo jsem beze zbytku převzala. Protože jsem pochopila, že to tak opravdu je. A to ahoj jsem brala jako výzvu, jako připomínku, že už jsem na to bojování sama.

Dokážete si z těch kotrmelců a záseků do života brát i něco pozitivního?

Určitě. Když se něco stane, nejhorší je ta prvotní strašlivá bezmoc. Pak ale nastane ráno, musíte udělat snídani, vypravit děti do školy a donutit se konat prakticky. Pro děti, které dostávaly ty šoky společně se mnou, jsem musela být ta silná, abych jim vrátila jistotu do jejich malých dušiček. Ony se držely skvěle, nemohla jsem je zklamat.

Vedle vedení časopisu hodně času trávíte s přítelem v zahraničí. Máte čas na děti a vnoučata? Jste babička hlídací nebo spíš rozmazlovací?

Nevím, jaká je momentálně typická česká babička. Vzpomínám si na maminku mého muže, která hodiny seděla a hrála si s našimi ,maláči‘ (to byly dvě menší děti, které jsme měli s Jaroslavem) a ještě si povídala s "velkáči" (větší děti z mého prvního manželství). To asi nejsem. Netrávím s nimi hodiny a neuklízím po nich donekonečna to, co rozhazují. Ale když s nimi jsem, tak dělám to, co oni. Když naskáčou do vody, skočím za nimi. A samozřejmě je rozmazluju. To mají babičky přímo v popisu práce.

Dokážete po tom všem, co vás v životě potkalo, plánovat? Nebojíte se těšit se?

Bojím se těšit se na cokoli. Přesto se hrozně těším, když mám něco pěkného před sebou. Není v tom rozpor. Těším se, i když do té nálady trochu strachu prosakuje. A když ta hezká chvilka přijde, myslím na to, abych si ji nezkazila. To musíte ovládat umění nebazírovat na maličkostech. Snažím se pořád dokola o to samé. Oddělovat hlavní od vedlejšího a odhadnout správně samu sebe v okolním světě. Když se to povede, je docela snadné "malé věci řešit rukou mávnutím".

Magdalena Dietlová
Narodila se 17. 10. 1944 v Brně jako Magdalena Podivínská. S prvním manželem Janem Přikrylem měla syna Vojtěcha (narozen 1968, tragicky zahynul 1995) a dceru Lucii (narozena 1971). Se svým druhým manželem Jaroslavem Dietlem měla dceru Annu (1974) a syna Jana (1976). Původně působila jako hlasatelka v ČT Ostrava. V Praze vystudovala Fakultu žurnalistiky. Od roku 1995 je šéfredaktorkou časopisu Xantypa.

 

 

 

 

 

 

VIZITKA
Jako konferenciérka během soutěže krásy Miss Morava 1991 v Brně.

 

Při startu časopisu Xantypa ve své šéfredaktorské kanceláři (1995).

 

S Petrem Zikmundem na autogramiádě knihy Nemocnice na kraji města po 20 letech.



S Dagmar Havlovou na předávání televizních cen Elsa (2005)

 

Vnučky Agátka a Natálka asistovaly paní Magdaleně při focení k tomuto rozhovoru v magazínu ONA DNES

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autoři:




Nejčtenější

V Primarku se můžete od hlavy až k patě obléci jako Harry Potter.
Vzhůru do Bradavic. Řetězec nabízí kolekci inspirovanou Harry Potterem

Fanoušci malého čaroděje slaví. Svého hrdinu mohou konečně mít doma prostřednictvím nové kolekce oblečení, papírenských a bytových doplňků, kterou nabízí...  celý článek

ilustrační snímek
Jak vybírat porodnici? Rozhoduje nabídka péče, zázemí i pocity rodičky

Pražské maminky to musí řešit relativně brzy a zapsat se do porodnice již v prvním trimestru, s výběrem porodnice si ovšem láme hlavu většina nastávajících...  celý článek

Sport na čerstvém vzduchu a s přáteli je nejlepší způsob, jak si užít léto.
Léto v pohybu: Sportovní outfity a doplňky, kterým neodoláte

Krásné letní počasí přímo vybízí k venkovním sportovním aktivitám. Návštěvu fitness center proto odložte, až se ochladí, a prázdniny využijte ke sportům, které...  celý článek

Ilustrační fotografie
Letní lásky? Pozor na pohlavně přenosné nemoci, které způsobují neplodnost

Ze vzrušující známosti na jednu noc se může stejně tak vyklubat i závažný zdravotní problém v podobě pohlavní nemoci s potenciální hrozbou neplodnosti. Než se...  celý článek

Zakladatel společnosti Scio Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl: Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit

Umět se učit, kritické myšlení, kreativita, flexibilita, ale i empatie a laskavost – to jsou klíčové dovednosti ideálního pracovníka příštích let. Alespoň to...  celý článek

Další z rubriky

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Americká star Amber Rose push-up podprsenku rozhodně nepotřebuje. Ráda však na...
Amber Rose: Mám stupidně velká prsa, potřebuji si je nechat zmenšit

Herečka a modelka Amber Rose (33) si postěžovala na velikost svých ňader. Nikdy si je nenechala chirurgicky upravit, takže nemá implantáty. Přesto jsou její...  celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu
5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu

Jedni je milují, druzí se jim vyhýbají obloukem. Jsou parfémy, které vyvolaly tak ostrou reakci, že si jiné přízvisko než "kontroverzní" nezaslouží. A to ať už... celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.