Zamlouvala se mu atmosféra v naší rodině, že spolu vtipkujeme, máme společné koníčky, sportujeme.
Po pár týdnech jsme ani nerandili, trávili jsme většinu času u nás a Milan byl spokojený. Někdy mi ale připadal spíš jako starší brácha. Svěřila jsem se mámě, ale vysmála se mi. Takový báječný, slušný kluk, co bych víc mohla chtít. A tak jsme se vzali.
Mrzelo mě, že na svatbu nepozval bráchu. Prý mají léta špatné vztahy a nemluví spolu. Snad právě proto, že jsem takto komplikované vztahy v naší rodině nezažila, rozhodla jsem se, že bratry smířím.
Manžel se s bratrem Vladimírem zkontaktoval a domluvili jsme si schůzku v kavárně. Od té doby prožívám nejkrásnější a zároveň nejhorší období svého života.
Stačil jeden stisk ruky, pár vtipných glos, příjemné chování mého švagra a byla jsem ztracena. Čekala jsem protivného chlapíka, byla jsem připravena dělat prostředníka mezi znesvářenými bratry, ale nebyla jsem připravena na citovou smršť, kterou jsem prošla.
Nedostavil se vyložený krasavec, ale čtyřicetiletý sympaťák a hlavně zábavný, galantní a chytrý společník. Nejvíc jsme si to odpoledne povídali my dva. Milan byl spíš rozpačitý a dával všemožně najevo, že se schůzky zúčastňuje jen proto, aby mi vyhověl, a nikoli proto, že by stál o skutečné smíření. A tak našemu hovoru spíš statoval.
Se švagrem Vláďou plynul čas neuvěřitelně rychle. Alespoň mně to tak připadalo. Měli jsme spoustu společných zájmů, shodovali jsme se v názorech na hudbu, smáli jsme se stejným filmovým hláškám a hlavně, zcela nezpochybnitelně to mezi námi jiskřilo. Určitě jsme to ani jeden nechtěli, ale bylo to tady. Nečekané a silné. Oba nás to zaskočilo.
Jsme láskou zaskočeni
Od té doby prožívám duševní peklo. Čas ukázal, že k Milanovi necítím ani zlomek toho, co k jeho bratrovi. Skutečně je mi spíš přítelem a bráškou, kterého jsem nikdy neměla. Je hodný, laskavý, kamarádský. Ale v jeho přítomnosti necítím lásku, vášeň, příjemné mrazení a šimrání. Cítím se provinile, i když jsem se ničeho nedopustila. S Vláďou jsme se jen jedinkrát zcela náhodně setkali ve městě a zašli spolu na kávu. A byli jsme ztraceni.
Není mezi námi nic, zač bych se měla stydět. A za city se necítím zodpovědná. Nedopustila jsem se faktické nevěry, ale manžela nemiluju. Ovšem říct mu to nemůžu. A jakýkoliv vztah s jeho bratrem je předem vyloučený. Našli se po takové době, konečně spolu zkouší mluvit, napravit ztracené roky. Moc jim to přeju.
Vláďa je o deset let starší než Milan a k manželovi se chová skoro otcovsky. Jejich táta odešel od rodiny, když bylo Milanovi pět let. Cožpak můžu v této situaci mezi ně vstoupit? Milanovi bych zlomila srdce a definitivně víru v dobré rodinné zázemí.
Ale co já? Co bude se mnou? Už to trvá tři čtvrtě roku a nesmírně to bolí. I Vláďa je tím, co se mezi námi odehrává, zaskočen. Jsem šťastná jen v jeho blízkosti a přitom se skoro bojíme na sebe pohlédnout.
Vláďa žije sám. Po rozvodu s vysokoškolskou láskou se už nikdy neoženil.
Cítím se jako v rodinné pasti. Naši mají Milana upřímně rádi. Poprvé v životě bych se od své rodiny podpory a pochopení nedočkala, to vím určitě. Mám tedy navždy žít ve svazku, který je přátelstvím a nikoli pravým manželstvím? Nebo snad takto vypadá skutečné manželství?
Nejsem přelétavá, před Milanem jsem měla jen jeden vážnější vztah, ale o pravosti svých citů k Vláďovi jsem přesvědčena. Není to přechodné poblouznění. Není mi šestnáct.
Kdyby mi tohle někdo ještě před rokem vyprávěl, nevěřila bych, že je to možné. Ale život mě překvapil a já nevím co dál. Poradíte?
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 14. dubna 2009. Anketa je uzavřena.
