Druhá dcera se narodila rok nato, v říjnu 1990. Porodnice stejná, rychlost porodu ještě větší, přístup ještě lepší než vloni.
| JAK JSEM RODILA. Vaše příběhy čtěte ZDE |
Bolesti začaly v 6 hodin ráno a dcera, sice trochu zamotaná do pupeční šňůry, se narodila po deváté hodině ranní. Mladý, sympatický pan doktor, myslím, že byl řecké národnosti mi říkal, že pro vytouženého syna si musím dojet ještě jednou. Tenkrát jsem na něj spustila, že ne, už nikdy více.
Ale v roce 1998 jsem čekala naše třetí dítě. Nechtěla jsem vědět, co to bude, ale tak nějak jsem tušila, že tentokrát to bude s pindíkem. Jela jsem do jiné porodnice, spádové podle místa bydliště a ve větší nemocnici.
Přenášela jsem, ale když konečně přišly slabé bolesti (večer před povinným nástupem do porodnice), šla jsem do toho s optimismem a přesvědčením, že dva porody byly lehké, tak ten třetí zvládnu zkušeně. Děs a hrůza. Přístup personálu příšerný, porod protahovaný a ovlivňovaný léky. Chvílemi jsem ztrácela vědomí, ustávaly stahy, snižovala se tepová frekvence plodu. Asistentka na mě křičela, že kdybych se uvolnila, už jsem to mohla mít za sebou atd..
Mým jediným přáním po pěti hodinách hrůzy bylo, aby to byl kluk a nemusel si tohle nikdy prožít. A pak konečně! Ležela jsem povinně na zádech s infuzí v ruce, nikde nikdo, celé procesí odešlo a náhle přišel tlak. Zařvala jsem na sestru, která mě kupodivu slyšela a během chvilky byl kluk na světě. Ale jaký! 5,40 kg a 56 cm! Byl za dva. Nikdo v dnešní technické době neodhadnul, jak bude velký. Jenom jsem slyšela: " no to je teda hlava, no nazdar, nestrhne nám váhu?" Sotva mi ho ukázali a hned ho odnesli do inkubátoru, protože měl problémy s kyslíkem.
Narodil se brzy ráno a kolem poledne ho měli přinést ke mně. Přišla dětská doktorka na vizitu a říká u mé postele: " A tahle má dítě kde?"
" No to je ten velkej z rána toho jsme přeložili " říká sestra. Dívala jsem se zděšeně z jedné na druhou a čekali to nejhorší možné vysvětlení."
Zajděte si, až budete chodit, na dětské, tam vám to řeknou " řekla ta skvělá doktorka matce těsně po těžkém porodu. Na co všechno jsem myslela nemusím popisovat. Syn byl na JIP pro nedonošené děti, museli na něj dohlédnout. Bylo docela legrační vidět vedle něho skutečně malé dítě, protože on se do inkubátoru téměř nevešel. Ale byl tam skvělý pan doktor, který mi vše vysvětlil, uklidnil mě a slíbil, že mě brzy přeloží blíž k němu. Musím říci, že tento doktor se jediný ke mě, matce po porodu, choval tak, jak se má lékař chovat k pacientovi. Ze všech ostatních jsem měla pocit, že ve chvíli, kdy porodíte, jste naprosto nesamostatná a nesvéprávná.
Ještě asi tři měsíce po porodu jsem se necítila dobře psychicky a téměř rok mi trvalo, než mě přestalo bolet břicho jakmile jsem viděla těhotnou.
A čtvrtý porod? Pohoda, klídek. Sice to bylo naprosto neplánované těhotenství, ale nakonec když se to stalo a už máte tři děti, tak to čtvrté se nějak zvládne. A abych si zkusila ještě něco jiného, byla dcera tzv.konec pánevní. Já říkám, že vylezla na svět opačně a už se to s ní potáhne.
Ale v porovnání s porodem syna to byla procházka. A mimochodem, čtvrté dítě jsem rodila opět v té skvělé porodnici jako první dvě dcery - v nemocnici v Táboře.
