Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jana Švandová: Žena, která o sobě řekne, že je stará, to zabalila

  0:45aktualizováno  0:45
Když tvrdí, že dobrá nálada je základem všeho, věříte jí to okamžitě. Nehýčká si v sobě křivdy, s úsměvem vzpomíná i na rozpadlé vztahy a prozradí svou největší životní chybu. „Jen o jednom tématu nechci mluvit, o politice, to bych se musela rozčílit,“ hrozí herečka - pochopitelně s úsměvem - v rozhovoru pro magazín Ona Dnes.

Jana Švandová

  • Narodila se před 69 lety. Po babičce má modrou krev, umělecké vlohy zdědila po rodičích: maminka hrála na akordeon, tatínek (voják) byl ochotnickým hercem.
  • Chtěla studovat archeologii, ale Věra Galatíková ji přivedla k herectví a připravila ke zkouškám na JAMU, kde studovala s Eliškou Balzerovou, Bolkem Polívkou, Karlem Heřmánkem a Pavlem Zedníčkem.
  • Hrála ve filmech Už zase skáču přes kaluže, Cukrová bouda, Zahrada, Kytice, Bobule 2, Jak se zbavit nevěsty, v seriálech Náhrdelník, Pojišťovna štěstí, Ulice, Gympl, Svatby v Benátkách.
  • Angažmá měla v Činoherním klubu, posledních 22 let je na volné noze. Hostovala v muzikálech (např. Řek Zorba), dnes hraje hlavně v Divadle Bez Zábradlí (Blbec k večeři, 2x Woody Allen, Terasa, bez roucha, Kvartet).
  • S manželem Pavlem Satorie žije v Praze.

V komedii Jak se zbavit nevěsty hrajete matku, která své dospělé dceři dost mluví do života. Znáte to z vlastní zkušenosti?
Moje maminka mi do života nemluvila. A když se o to snažila, dost jasně jsem řekla, že vím sama nejlíp, co mám dělat. Nejvíc mi do všeho mluvila první tchyně, dost se snažila řídit mi život. Možná to byl jeden z důvodů k rozvodu.

Jaká máma jste vy?
Myslím, že tolerantní. Když byl syn malý, pochopitelně jsem ho dirigovala podle svých představ. Třeba že z něj bude tenista – s kamarádkou Andreou Čunderlíkovou jsme měly stejně staré děti, ty chodily na tenis. Její dcera u toho vydržela a pak hrála na špičkové úrovni, můj syn ne. Začal hrát v kapele Clow, přestože jsem netušila, že má umělecké sklony. Do výběru vysoké školy jsem mu nemluvila, vybral si andragogiku na filozofické fakultě. Jeho profesor, shodou okolností můj kamarád z mládí, mě upozornil, že to vypadá, že Hubert směřuje k humanitární činnosti. Na první misi syn odjel na Ukrajinu, následoval Afghánistán, Uganda, Čečna a Pákistán. Vydýchávala jsem to těžko.

Kdy jste pochopila, že povolání nezmění?
Když se v Afghánistánu seznámil se svou ženou, Angličankou. Bylo mi jasné, že když jsou takhle zaměření oba, nezmění ho ani partnerka a rodina. Odjeli spolu do Ugandy a pak, se šestitýdenní dcerou, do Pákistánu. To jsem se zlobila, že se zbláznili. Zvali mě, ať se přijedu přesvědčit, jak tam žijí, abych přestala mít strach.

A přestala?
Až po třech letech jsem dostala odvahu tam jet a fakt je, že v Islamábádu jsem se cítila bezpečně. Až tam jsem pochopila smysl jejich profese. Tehdy měl syn se snachou jednu dceru, vloni se narodila druhá. Když se nedávno po pěti letech vrátili do Prahy, jsem o moc klidnější. Syn pracuje pro Adru.

Nakolik musí být žena statečná, aby dokázala pustit své jediné dítě na druhý konec světa?
Je to těžké. To, že mám jen jedno dítě, je moje citlivá stránka. Pokud něčeho v životě opravdu lituju, tak toho, že jsem neměla dětí víc. Mrzí mě to moc, sama jsem z velké rodiny.

Jste teď o to pozornější babička?
Jestli myslíte hlídací, tak to moc nejsem. Občas vypomůžu, ale hlídat pětiletou Azariu a roční Evelínu je náročné, i když jsou roztomilé a je s nimi legrace. Mohla bych být hlídací babička, kdybych přestala pracovat. Ale to se mi nechce, už dávno vím, že život strašně rychle utíká. Uvědomuju si, že mě příští rok čeká šílené číslo.

Narozeniny začínající sedmičkou?
Právě. Říkám si, kolik let pěkného intenzivního života mě ještě čeká. Deset? Patnáct? Nevím. Proto bych chtěla žít naplno.

Fotogalerie

Stárnete s vaším mužem přibližně stejným tempem?
Myslím, že ano. Ani jeden z nás zatím neměl nějaký výrazný skok, zaviněný třeba nemocí. Myslíme pozitivně, to je hodně důležité. Pomáhá, že máme spoustu stejných zájmů - cestujeme, chodíme za kulturou - nedávno jsme byli na krásném koncertě Páleníčkova tria a moc jsme si to užili. Manžel má heslo „hlavně se nestresovat“ a nabádá mě, ať neberu všechny nabídky, protože čas opravdu hrozně letí. Byl by rád, kdybych už nepracovala. To si nedovedu představit, zřejmě bych začala stárnout hodně rychle. Žena, která o sobě řekne, že je stará, to zabalila. Rezignovala. To já nechci.

Kdy jste pochopila, že váš třetí manžel je muž, se kterým chcete zestárnout?
Během času. Po pár letech jsem si řekla „už nebudu měnit, s Pavlem zůstanu“.

Před tím jste byla opuštěná, nebo opouštějící?
Opouštějící. Odcházela jsem s kufírkem.

Byla jste potvora?
To si všichni myslí, já to spíš vidím tak, že jsem byla čestná: když jsem byla nevěrná, přiznala jsem to, vztah ukončila a odešla za tím, do koho jsme se zamilovala. Nepěstovala jsem paralelní vztahy, takže jsem nebyla potvora. Jsem přesvědčená, že žena si najde nového muže a balí kufry, když není ve vztahu spokojená, něco jí vadí. Takže vina je na obou stranách. Vdávala jsem se třikrát a pokaždé, protože jsem toho muže milovala, nikdy ne z jiných důvodů.

Kdysi jste se měla vdávat do Švýcarska. To měl být únik před socialistickou realitou?
Vůbec, byla jsem úplně obyčejně zamilovaná. V Německu, kde jsem byla za sestřenicí, jsem se na diskotéce seznámila na se Švýcarem, vznikla z toho láska, navštěvovali jsme se, měli jsme ohlášky a chystali svatbu.

Čtěte v pondělí

Jana Švandová

Velký rozhovor s Janou Švandovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.

Proč z toho sešlo?
Přijel za mnou nečekaně na kolej a my jsme zrovna byli po mejdanu, kluci u nás spali, vedle mě ležel jeden spolužák. Nic nebylo, jen byli líní jít v noci do svých pokojů. Můj ženich se objevil ve dveřích a vztah ukončil větou „C ́est fini.“ Od té doby jsem ho neviděla.

Litovala jste?
Chvíli. Pak převážil rozum: co kdybych si ho vzala a odstěhovala se do Švýcarska? Byla by ze mě hausfrau. Neznám žádnou českou herečku, která by v cizině uspěla.

Třeba byste se dostala k archeologii, kterou jste chtěla jít studovat původně.
Možná. Věřím v osud, mělo to být takhle. Vidím na synovi, jak je k němu osud příznivý: byl po světě všude možně a nic se mu nestalo. Každý má svůj osud předurčený a nic moc s ním nemůže udělat.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.