Ve dvaadvaceti se vrátila do Česka a začala se živit hudbou. Vrátila se i kvůli Richardu Krajčovi z kapely Kryštof. Vzali se, ale manželství vydrželo jen půl roku.
„Snažím se zapomenout, ale kdybych se dnes ocitla ve stejné situaci, asi bych to řešila stejně,“ přiznává Frühlingová.
Ve většině rozhovorů z poslední doby jste označována jako zpívající modelka nebo jako „ta, co se rozvedla s Richardem Krajčem“. Jak byste se charakterizovala vy?
Jsem zpěvačka, která si právě užívá léta. Nic jiného bych nedodávala. Ono taky záleží na tom, jaké rozhovory jste četl. V bulváru tuhle nálepku možná mám, ale v seriózních novinách a časopisech moje rozhovory asi budou začínat trošku jinak.
Za pár hodin letíte do Paříže. Jak často tam létáte?
Jakmile to jde. A když to nejde, jezdí za mnou kamarádi do Prahy.
Co vám z Paříže nejvíc chybí?
Kámoši, víno, oblíbené bary, jazyk, francouzské filmy, muzika, pekárny, kde si ráno koupíte teplý croissant, bagety... Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Paříž má svoje kouzlo, které se těžko vyjadřuje slovy. Musíte tam žít.
A vy víte, kde jednou budete žít?
Je to dost odvislé od přítele. Když to bude Čech, zůstanu tady. Když to bude Francouz, odejdu do Francie, a když to bude třeba Fin, budu s ním žít ve Finsku.
Z Francie pochází váš dědeček. Jak se dostal do Čech?
Úplně jednoduše. Zamiloval se do babičky, zůstal tu s ní a pak už se přes zavřené hranice nemohl vrátit zpátky do Francie.
Mluvil česky?
Nešlo mu třeba ř, ale jinak mluvil skoro normálně.
Nestýskalo se mu po domově?
Strašně, ale snažil se s tím bojovat. Nezapomenu, jak občas nakoupil takové ty nechutné komunistické sýry, levné víno a strašně si hrál na to, že jsme ve Francii. Byl moc roztomilý. Naštěstí se dočkal toho, že se mohl do Francie vracet a vídat známé, kteří mu tam ještě zbyli.
V zimě jste vydala druhou desku, ale písničky z ní se moc v rádiích nehrály. Předchozí album Litvínov bylo v tomto směru úspěšnější. Proč myslíte?
Je fakt, že zas tak moc slyšet nejsem. Ale nechci to svádět na rádia. Já s tím žádný problém nemám, protože si vystačím i bez toho. Teď vydáme nový singl Harley Davidson, ke kterému natočíme i videoklip. Tak snad budeme slyšet a vidět víc. Důležité je, že si lidi desku kupují a chodí na koncerty. Abych řekla pravdu, moc jsem nevěřila, že jich na turné bude tolik. A to je ta největší reklama. Je hrozně fajn, když za vámi někdo přijde po koncertu a řekne, jak to bylo pěkný. Proto tu muziku dělám.
A dá se tím uživit?
Dá. Z muziky teď žiju. Já toho nepotřebuju moc.
Ucházela jste se o roli v muzikálu Dana Landy Tajemství. Hodně zpěváků po rolích v muzikálech touží, protože je to jistý a pravidelný zdroj příjmu.
Nikdo mi sice nebude věřit, ale já muziku nedělám pro prachy. To se vztahuje i ke zkouškám na muzikál. Navíc nejsem herečka. Fakt to neumím. Danu Landovi jsem to říkala, ale on mě přemluvil, abych se konkurzu zúčastnila. Tak jsem se nechala ukecat, přišla jsem tam a během chvíle jsme si potvrdili, že hrát opravdu neumím. No a tím to pro mě skončilo. (smích)
Takže nesledujete nově vznikající muzikály, kde byste si hledala angažmá?
Tak to fakt není. Tajemství jsem zkusila jen kvůli Danovi, který je sám o sobě zárukou určité kvality. On je totiž normální muzikál v dnešní době trošku sprostý slovo. Já si pamatuju muzikál Jesus Christ Superstar, což bylo něco úžasného, ale od té doby je to tady s těmi muzikály takové divné.
A jaký je váš divácký dojem z muzikálu Tajemství?
Žádný. Já jsem ho neviděla.
Před návratem do Česka jste ve Francii měla hudební kariéru slibně nastartovanou. Nehodláte se tam ještě vrátit?
Francii jsem po hudební stránce zahrála do autu. Zamilovala jsem se do Richarda a holky jsou holt občas tak praštěný, že pro lásku udělají všechno. Já dělám věci ráda tam, kde mě to baví. A to bylo v Česku. Jak jsem si doma vytvořila okruh lidí, s kterými mi bylo dobře, už jsem do Francie nechtěla jezdit. Já si celý život dělám, co chci.
To je dobře, ne?
No není. Někdy bych potřebovala hlavu, která bude uvažovat trošku s odstupem.
Francie tedy není úplně skončená kapitola?
Není. Po letních festivalech tam pojedeme zkusit štěstí a připojíme i Belgii. Většina desky je ve francouzštině, tak by to nemuselo být tak těžké.
Chcete být zpěvačkou po celý život?
Jasně že bych si přála vydat za život třeba pět desek. Ale vůbec nevím, co mi život přinese. Když to bude jinak, bude mi to vadit, protože hudbu mám ráda, ale mohla bych dělat i jiné věci.
Například?
Například psát. Píšu texty písniček, básničky. Baví mě fotit. Něco bych si našla.
A co vaše kariéra modelky?
To už je minulost. Díky bohu. To bylo úplně bláznivý.
Co na tom bylo bláznivého?
Jako modelka se necítím. Nemám ráda to prostředí.
Na to, že to nemáte ráda, jste se jako modelka živila docela dlouho.
Musela jsem v Paříži z něčeho žít. Ale nechci celé tohle odvětví odsuzovat. Když to někoho baví, ať to dělá. Není nic lepšího, než když vás vaše práce baví. Ale mě to nebylo blízké. Byla jsem ráda, když jsem se mohla začít živit hudbou.
A co modeling jako občasný a poměrně snadný zdroj obživy. Ani takhle to dnes neberete?
Přesně tohle mi říká moje máma. Pořád slyším, jak jsem hloupá, že se nesnažím něco vydělat, dokud mi není třicet. (smích) V modelingu se hodně rychle dají vydělat strašný prachy, ale já nemůžu dělat věci, které mě nebaví. Prostě nemůžu.
Co když jednou budete mít dceru, která za vámi ve čtrnácti letech přijde s tím, že by chtěla jet do Paříže zkusit dělat modelku?
Snažila bych se jí vysvětlit, že to nemusí být tak velká zábava. Kdyby ani to nepomohlo, jela bych s ní.
Vy jste do Francie vyrazila sama. Jaké to bylo?
Když je vám čtrnáct, vidíte to jinak, než když je vám přes dvacet. Ta děcka si myslí, jak to bude super, že to bude skvělá jízda bez dozoru. Takhle jsem to na začátku vnímala i já. Ale pak se dostaví to, že nikdo nemluví česky, nikdo vás nepohladí. Dostanete peníze na týden a je na vás, jestli je utratíte do dvou dnů a do konce týdne nemáte co jíst. Je to těžký.
Nic horšího krásnou mladou holku bez dozoru potkat nemůže?
No jasně. Vím, kam míříte. Děje se to, ale nechci říct, že to na mladé holky zkoušejí chlapi ve všech agenturách a že se je do postele snaží dostat všichni fotografové. To určitě ne. Měla jsem pár nepříjemných zážitků, ale vždycky jsem z nich vybruslila. Jsou to věci, na které nerada vzpomínám.
Zkuste být konkrétní.
Při jednom z prvních focení si mě fotograf pozval až na večer, a samozřejmě to na mě zkoušel. Chvíli mi sice trvalo, než jsem pochopila, o co jde, ale dopadlo to dobře. Ještě včas jsem s brekem utekla domů.
V tyhle okamžiky jste volala domů, nebo jste rodiče nechtěla děsit?
Já mámu straším furt. Ta ze mě má hlavu jako balon. Pořád jsem jí volala, že to balím a jedu domů. Ale ona se mě snažila podržet a přesvědčit, že když to vydržím, prorazím a půjde to. A měla pravdu.
A kolik vy chcete mít dětí?
Jedno. Holčičku, která se bude jmenovat Mea. Tu mám vysněnou. Ale kdyby byl ještě kluk, asi bych se nezlobila.
A co další svatba?
Už nechci. Měla jsem tu hloupou iluzi, kterou má i spoustu dalších lidí, že když si někoho vezmete, je to navždycky. Byla jsem o tom pevně přesvědčená a pochopila jsem, že nikdy nic není navždycky, takže já už na to kašlu. Je to úplně zbytečný. Pak akorát lítáte s papíry po úřadech.
Jak teď s odstupem půl roku vnímáte váš vztah s Richardem Krajčem?
Nic si nevyčítám, ale snažím se to vymazat z hlavy. Dělám věci tak, jak je cítím, takže bych to tak udělala asi znovu. Prostě jsem tehdy cítila, že to bylo to pravé, tak jsem si ho vzala.
Nového přítele nemáte?
Žádný není, protože kdyby byl, tak to rozhlásím do celýho světa.
Jakože budete volat do novin a do televize s tím, že se Iva Frühlingová zamilovala?
To ne, ale nebudu se s ním někde schovávat.
Zpíváte v kapele složené z mužů a přiznáváte, že se řídíte hlavně city. Neměl by v čele kapely být chladně uvažující vůdce?
Já nejsem šéf. Tohle vůdcovství nemám ráda. Od začátku jsem klukům říkala, že chci, abychom do toho šli jako parta, a nic na tom nemění, že máme název Iva Frühlingová a kapela. Jsme takový fotbalový tým, kde všichni kopou na jednu branku.
Ale i ve fotbalovém mužstvu je vždycky jeden kapitán...
Ve fotbale jo, ale u nás žádný není. Jsme parta, která kapitána nepotřebuje. Občas se sice objeví i nějaký konflikt, kdy si vynadáme, chvíli se nenávidíme, ale za chvíli nás to přejde a zase to funguje tak, jak by mělo.
Byly volby. Volila jste?
U voleb jsem byla.
Koho?
Nebudu vám to říkat. To je každého věc a já nechci nikoho ovlivňovat.
Je vám dvaadvacet. Hodně lidí v tomto věku volí Stranu zelených. Je to i váš případ?
No možná, ale nechte toho. Víc vám neřeknu. (smích)
Nechystáte se vyrazit na nějaký koncert?
V nejbližší době ne. Ještě pořád jsem unešená z vystoupení skupiny Bratři Orffové, kteří vydali desku Bingriwingri. To je hudební pohádka, která mě hrozně dostává. Je to jako pohlazení.
Na Madonnu lístky nesháníte?
Na tu nejdu. Sice ji obdivuju, protože je to ženská, která dokázala všechno, co chtěla, ale nemám ráda tyhle megakoncerty.
Máte nějaký hudební vzor?
Neřekla bych hudební vzor. Ale vždycky se mi líbila Björk a Vanesa Paradise.
Říkáte, že píšete texty písniček, básničky, povídky. Co vás k tomu vede?
Je to jedna z cest, jak ventilovat pocity, které v sobě mám. Je to hodně o emocích. Já jsem takový blázen, kterému emoce stříkají i ušima. Tak to ze sebe dostávám psaním.
Nechystáte se napsat knihu?
Já ji zrovna teď píšu. Ale to už je moje asi padesátá knížka za život. Vždycky skončím u desáté kapitoly.
O čem tak kniha je?
O morálce. O tom, co by lidi dělali, kdyby žádná morálka neexistovala. Takže se tam tak trošku všichni zblázní.
ČTĚTE TAKÉ: Hrozně málo jí, musím dojídat, říká o Ivě Anna K.
