Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Iška Fišárková: Muži to dnes mají hrozně těžké

  0:29aktualizováno  0:29
Označení módní návrhářka nemá moc ráda. Říká o sobě, že je spíš oděvní designérka. Její profesi byste na ní ale na první pohled nepoznali. Tedy jestli od módního návrháře očekáváte stejný důraz na ošacení jako já. Iška je prostě nenápadná. Ale své mužské zákazníky by klidně oblékla do sukní.

Iška Fišárková | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Jak jste přišla k tak neobvyklému jménu?

Je to přezdívka. Občansky se jmenuji Vladimíra, po mamince. Mamince všichni říkali Vlaďka a já jsem byla Míra – Miruška. Ale časy, kdy jsem byla Miruškou, si vůbec nepamatuji. Vyvinula se z toho Iška a ta mi zůstala.

Neštve vás to někdy?

Tak v 15 mě to štvalo. Když jsem šla na novou školu, tak jsem to chtěla změnit. Jenže na gympl jsem nastupovala se dvěma spolužáky ze základní školy a do čtrnácti dnů mi Iško říkali i profesoři. Na Vladimíru ani neslyším. Na druhou stranu Iška se hezky rýmuje s příjmením Fišárková. Někdo mi říká Iška Fiška anebo Fiška Išárková.

Dědeček byl akademický malíř, vy sama jste vystudovala malbu. Malujete ještě někdy?

Obrazy ne.

Malování nebyl dětský sen?

Vždycky jsem chtěla být návrhářka. Ale  nedostala jsem se na školu. Pro profesorku Bauerovou, která tehdy učila na UMPRUM, jsem jeden rok byla moc grafická a druhý zase moc malířská. Nechtěla jsem ztratit další rok čekáním, a tak jsem  si řekla, že vystuduju aspoň něco a šla jsem na malbu. K navrhování jsem se nakonec taky dostala.

Jste považovaná za návrhářku "pro muže". Jak vás napadlo pro ně šít?

Nemyslím si, že navrhuju hlavně pro chlapy. Spíš navrhuju "taky" pro chlapy, a protože nás tady takových moc není, tak je to zajímavější. "Hlavně" pro novináře. Když jsem se před dvěma a půl lety po delší pauze vrátila do branže, tak mi většina lidí řekla, že nemám šanci dostat se znovu na vrchol. Potřebovala jsem ten comeback napálit, proto vznikla kolekce pro muže.

Chodí k vám víc mužů nebo žen?

V současné době ke mně opravdu chodí víc mužů.

Jak se chová muž v salónu módní návrhářky?

Není v tom moc velký rozdíl. Jen šít pro ně je mnohem složitější. Jsou náročnější na komfort nošení. Jsou vám schopní vyčíst, že je jim rukáv krátký, když dají ruku nahoru.

Víte už, co bychom si měly pořídit pro příští rok?

Přesně takové rady dávám hrozně nerada. Každý má svůj styl – zhruba se dá říct, že je to městský, elegantní dámičkovský a sportovní – tomu češi holdují asi nejvíc. Podle toho, jaký styl je vám vlastní, takový by měl být váš šatník  V oblečení se musíte najít, cítit se v něm dobře. Třeba já můžu nosit vlastně cokoliv.

V kankánové sukni si vás nějak nedokážu představit...

Je pravda, že romantickému stylu zrovna neholduji. V kankánové sukni bych navíc vypadala legračně – jsem na ní malá.

A univerzální tip?

Šatový kostým. Do práci si k němu vezmete šátek, do divadla šperky a bez doplňků v něm můžete i na pohřeb.

Vy jste prý u nás mužům jako první navrhla sukně?

Poprvé jsem to předváděla už tak před 15 lety. Ale tehdy moje pozice na mediální scéně byla tak slabá, že se o tom moc nepsalo.

Nosili je vaši synové?

Dnes už jsou dospělí, ale tenkrát v nich chodili do školy. Teoreticky je pro muže sukně zdravější než pro ženy. Nemyslím si ale, že by se to u nás někdy stalo masovou záležitostí. Mě se to líbilo hlavně esteticky.

Sukně Jiřího Korna byly od vás?

V tom prsty nemám, nejsem typ pro celebrity. Před lety o mě jedna novinářka napsala titulek přední česká návrhářka. Ale já jsem tehdy žádná přední návrhářka nebyla. Pak jsme to změnily na zadní česká návrhářka. A to jsem pořád. Mám velkou rodinu a spoustu práce, takže nevymetám žádné společenské večírky a neobjevuju se v těhle slavných kruzích. I když bych asi měla, moje profese je taky svým způsobem showbussines... Pořád jsem prostě zadní česká návrhářka. 

Takže pro nikoho z umělecké branže nešijete?

Šiju třeba pro jedinou českou dirigentku Miriam Němcovou. Je moje věrná zákaznice a vlastně už i kamarádka. Tak jednou za šest let přijde Jáchym Topol, ten obleky opravdu tak často nemění. Dříve byly moji zákazníci hlavně umělci, dnes už to neplatí. Jsou to hlavně podnikatelé, bankéři, lékaři, soudci… Jsou to většinou i atraktivní muži a na hezké lidi se šije jedna radost.

Je to ale určitě dražší než konfekce.

To sice ano, ale i já už občas slyším "peníze nehrají roli". To se pak hezky vybírá z kvalitních materiálů. Ale stejně by měla být jistá hranice, kolik za oblečení zaplatíte, příliš vysoké ceny jsou nemravnost. Tím se řídím. 

Líbí se vám, jak chodí oblečení čeští muži?

U mladých lidí už nepoznáte, kdo je Čech a kdo turista.

A střední generace?

Tam je to horší. I když 100x lepší, než před deseti lety. Ale není to taková pastva pro oči, jako když přijedete do Itálie nebo i do Německa. Jde i o celkovou kultivovanost, jak o sebe dbají. U nás se pořád považuje za zženštilost, i když se chlap moc myje.

A ženy?

Ty jsou na tom lépe než čeští muži, i když starší generace má pořád co dohánět. Je to dané minulostí a finanční situací. V našem regionu není zvykem utrácet za drahé a kvalitní oblečení.

Za hranicemi to je jinak?

Určitě. Mnohem víc. Poslední dva roky mám hodně českých klientů, dřív bylo 90% ze zahraničí.

Vy sama jezdíte pro inspiraci do světa?

Ráda, na veletrhy. V běžném životě na práci myslíte vlastně pořád, ale musíte k tomu fungovat i jako máma, hospodyně. Myslíte na svojí práci, i když mícháte kaši, žehlíte a píšete s dětmi úkoly. Když jsem na veletrhu, tak mě pohltí tvůrčí atmosféra, nic jiného mě nerozptyluje. Je to skvělé.

Měla by podle vás žena změnit svůj šatník, když, řekněme, oslaví čtyřicítku?

V něčem určitě ano. Třeba sukně pod zadek, si myslím, už k tomuto věku nepatří. A podkolenky taky ne. Ženy by ze sebe neměly dělat diblíky, ale s určitou rozvahou přijímat svůj věk. Ale některá holka by sukni pod zadek neměla nosit ani ve dvaceti.

Podléhají Češky módním trendům?

To je zkrátka móda, trendům podléhají všichni. U nás stejně, jako v jinde.

Originalita vám v ulicích nechybí?

Češi jsou konzervativní a moc neexperimentují. Není to tu Londýn, ani Paříž. Tam jsou některé čtvrtě plné extravagantních lidí, a nikdo se tomu nepodivuje. To tady není.

Spousta lidí odhaduje postavení člověka podle bot. Taky se díváte lidem na boty nebo se soustředíte na oblečení?

Určitě se koukám i na boty. Za komunistů jste třeba podle bot stoprocentně poznali cizince. Ale taky jde o to, umět se o hezké boty starat. Pěkně si je napnout na napínáky a pořádně vyleštit krémem. To dneska dělá málokdo.

Dokážete i podle oblečení odhadovat lidi?

Myslím, že ano a že umím i odhalit, když je drahé a dobře sladěné oblečení jen maska. Poznala jsem lidi, kteří byli perfektně oblečení, ale přitom dál nic nebylo. Slečna, která vypadá jako šéfka firmy, a přitom se z ní vyklubala uklízečka.

Stylista nebo image maker je dnes docela trendové povolání. Nebavilo bys vás to?

Sledovala jsem na internetu pořad Vypadáš skvěle a nejvíc mě bavilo, když se to nepovedlo. Za takový krátký časový úsek to podle mě nemůže fungovat. Jinak z hlediska financí se mají určitě lépe než já.

Existuje rozdíl mezi módním návrhářem a oděvním výtvarníkem?

U nás je spousta módních návrhářů, jsou jich plné noviny. Ale spousta z nich to dělá tak, že koukne do zahraničních katalogů, a pak na dané téma něco vyšvihnou, jejich klienti to ani nevědí. U oděvních výtvarníků předpokládám invenci. Je vidět původnost a nový nápad.

Sama chodíte oblečená velice nenápadně. Měla jste někdy excentrické období?

Měla, když jsem nedělala módu.

Kdy to bylo?

Když jsem dokončila školu a byla doma s dětmi. Chodila jsem oblečená jako šílenec.

Co šíleného jste nosila?

Z maskáčové celty jsem si ušila sukni, širokou, nabíranou a nechala jsem na ní všechny háčky a kožená kolečka. Sukně se zapínala na původní karabinu, k tomu jsem na smeťáku našla tankistickou bundu a ustřihla jsem si prsty na rukavičkách po babičce, co se zapínaly na perleťové knoflíčky. Měla jsem takové military období.

Rukavičky byly předpokládám krajkové?

Saténové. K tomu jsem nosila kecky, a když jsem to chtěla hodně vylepšit, tak jsem si na krk připla lišku. Byla jsem opravdu hodně, hodně nápadná.

A v té době jste bydlela na vesnici?

Jo. Takhle vymóděná jsem jezdila navštěvovat svoje intelektuálské kamarádky.

K samotnému navrhování jste se dostala docela pozdě.

Bylo mi 33

Bylo to hodně těžké?

Bylo i nebylo. Ne, že bych byla outsider. Bylo těžké, že jsem to nestudovala školu, která byla klíčová, aspoň tehdy. Chyběl mi kontakt s prostředím. Nikoho jsem neznala – nikdo neznal mě. Moje vrstevnice byly už na vrcholu – Daniela Flejšarová, Liběna Rochová. Profesionálně jsem naštěstí nebyla začátečník, byla jsem dobře vybavený samouk. Štěstí bylo, že hned první kolekce byla prezentovaná v časopise a zaujala lidi v oboru. 

Je pravda, že jste se učila na starých fracích, které jste nejdřív párala a pak zpátky sestavovala?

Ano, postaru se dneska už nešije. Snad jen někdy v divadle. Chtěla jsem se naučit staré řemeslo a díky tomu umět spolupracovat s krejčími. Nejsem návrhářka, která jen kreslí. Trávím spoustu času v ateliéru a většinu věcí doteď sama stříhám. Mě krejčí nepřemluví, že nějaký nápad nejde realizovat.

Máte dva dospělé syny, po kterých se jmenuje vaše značka MaxFred. Věnují se taky výtvarnu?

Vlastně ne. Bedřich je muzikant. Excentrik je jen ve svém uměleckém světě – má svojí kapelu. V osobním životě je to normální kluk. Zrovna včera mi volal, že dostal nabídku na kontratenorovou roli v Národním divadle. Ve 24 letech slušný úspěch. Celé dětství sbíral známky a bankovky a snil o tom, že jednou vyrobí svou vlastní bankovku, tak šel na učební obor umělecký rytec, ale nebavilo ho to tam. Vystudoval nakonec na konzervatoři operní zpěv a teď studuje populární zpěv.

Druhý syn také není výtvarník?

Max si v 16 letech předsevzal, že se stane narkomanem. Naštěstí se mu to nepovedlo. Snaží se vrátit do života, dodělává si školu. Bylo to složité, nakonec stejně musel  odejít z domu.

Drogově závislé dítě často rozloží celou rodinu...

Bohužel to tak bývá. Adélka byla malinká, do toho rozpad manželství, moje nemoc a starosti o dítě.

V té době jste přestala i pracovat?

Ano. Doktor mi řekl, že v první řadě se musím dostat do pořádku já.

Takže váš muž selhal?

Já to takhle nevidím. Špatně jsem si vybrala. Možná je to taky tím, že jsem vyrůstala sama s mámou a neměla jsem odkoukaný ten správný model soužití. Když jsem byla mladá, tak jsem vlastně ani nevěděla, co je normální a co už ne. To až teď, v padesáti, mám jasno, jak by měl vypadat.

To zní, jako byste na muže zanevřela.

Jsem emancipovaná, ale ne militantní. Obdivně zírám na svého současného přítele, jak opravil dveře. Role mužské i ženské tady byly, jsou a budou. Nikdy neříkám, že všechno zvládnu sama. Ono je to pro ty chlapy vlastně dneska hrozně těžké. Ženy se ženou dopředu a jsou úspěšné. Od chlapečků se očekávají výsledky, kladou se na ně nároky a musejí splňovat představy, a oni pak  prostě narazí na ty silné ženské, od kterých prvoplánově nikdo nic nečekal. Když se kouknu sama na sebe, tak ano, jsem dominantní, mám svoje priority a z těch už dneska neuhnu. Vím, co je pro mě důležité. 

Po celkem dlouhé době jste si ke dvěma velkým synům pořídila malou dceru. Byl v tom pro vás nějaký rozdíl?

Je to neporovnatelné, vždyť Bedřichovi bylo 16, když se Adélka narodila. Všechno bylo jinak.

I těhotenství?

To bylo nejbáječnější. Chodila jsem na kontroly ke kamarádovi a ten se mě vždycky ptal "Máš nějaké problémy?" Ale mě bylo skvěle. Jen v létě mi trochu otekly nohy, tak jsem se radovala, že ho konečně uspokojím odpovědí. On říká, "ukaž". Vyhrnula jsem si kalhoty a on se začal smát. "Tomuhle říkáš oteklý nohy, podívej se na moje konve!" Porod byl taky skvělý, rodím jak indiánská babička.

Co byl nejsilnější zážitek?

První noc, kdy byla Adélka na světě, se mi zdál sen o Maxovi, se kterým tehdy začaly být problémy, a Adélce. Zní to banálně, ale měla jsem z toho snu pocit, že se narodil "stmelovač" mojí rodiny, že to bude zase dobré. A naštěstí to tak nakonec je. Mají spolu zvláštní vztah. Paradoxně ve svých osmi letech je Adéla ten zralejší partner. I jí ale Max pomáhá. Díky němu třeba zjistila, že je fakt dobré umět psát.

Jak to?

Měla jsem teď spoustu práce a byla jsem málo doma. Vyčítala mi "mami, včera si nebyla odpoledne vůbec doma a přitom víš dobře, že děti jsou nejdůležitější." Prostě jsem pořád byla v ateliéru a Adélka začala psát Maxovi vzkazy. Na tohle nesahej. Sem do mého pokoje nesmíš. Tohle bio mlíko je jenom pro mě... Je disortograf a dislektik a najednou sama a dobrovolně píše.

Autoři: ,




Nejčtenější

Herečka Emma Stone na zahajovacím ceremoniálu MFF v Benátkách
Emma Stone: Jsem známá a můj hlas má sílu, nesmím se bát vyjádřit názor

Herečka Emma Stone (28) cítí potřebu nahlas říkat, co si myslí, protože může díky své popularitě ovlivnit víc lidí než běžný člověk. Zatímco ještě nedávno měla...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Mirky: Syn bude otcem, ale dítě nejspíš není jeho

Tak jsem se dočkala, budu babičkou. Mám skvělou snachu, bezvadného syna a další důvod k radosti je na cestě. Jenže snacha se mi přiznala, že dítě možná nebude...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Ilustrační fotografie
Jak se zbavit trémy? Myslete na svůj dech i úspěchy

Čeká vás důležité vystoupení na veřejnosti a už doma se klepete hrůzou? Nemůžete spát nervozitou, že nezvládnete udělat řidičák? Bojíte se už teď návratu do...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

Další z rubriky

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Zpěvačka s spisovatelka Natálie Kocábová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Natálie Kocábová: Asi už nebudu chlapům tak věřit

Protekční dcera, tak se na ni léta pohlíželo. Aby ne, když ji otec v patnácti vtáhl do showbyznysu. Ale jako by se z toho vymanila. Natálie Kocábová už sama za...  celý článek

Herečka Emma Stone na zahajovacím ceremoniálu MFF v Benátkách
Emma Stone: Jsem známá a můj hlas má sílu, nesmím se bát vyjádřit názor

Herečka Emma Stone (28) cítí potřebu nahlas říkat, co si myslí, protože může díky své popularitě ovlivnit víc lidí než běžný člověk. Zatímco ještě nedávno měla...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Konturování krok za krokem: Dodejte svému obličeji výraznější křivky
Konturování krok za krokem: Dodejte svému obličeji výraznější křivky

Líčení nabízí spoustu návodů, rafinovaných tipů a triků, díky kterým můžete zásadně změnit rysy v obličeji a jednou z ta... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.