| Lucie Seifertová odpoví na vaše dotazy on-line ve čtvrtek 14. 2. od 12 hodin ZDE |
Na úvod vysvětlující poznámka. Lucie a její manžel, hudebník Petr Prchal, zvaný Pancho, se téměř nikdy nevyskytují odděleně. I při našem setkání v kavárně monitoroval svou ženu z povzdálí a pyšně pohupoval jejich půlročního syna Toníka, připevněného šátkem ke svému břichu.
Jejich pověstnou závislost můžeme brát jako projev nedospělosti nebo potrhlosti, každopádně jim perfektně funguje. Proto je tento rozhovor zároveň i hodně o něm.
Ten zbožňující pohled v očích vašeho muže nelze přehlédnout. Jakže jste spolu dlouho?
Dvacet čtyři let.
Tak to jste si začali jako děti…
S malilinkou pauzou jsme se neodloučili od mých patnácti a jeho šestnácti. Oba pocházíme z Poděbrad a denně nás jezdila taková partička na střední školy do Prahy. Já na grafickou školu, on na konzervatoř. A jednou mě v tom autobuse prostě sbalil. Také mi přišlo někdy divné nepoznat nikdy nikoho jiného, ale Pancho se rozhodl. A už mě s jednou kraťoučkou pauzou, kdy chvilku chodil s Alicí Nellis, taky Poděbraďačkou, nepustil. Všichni si zvykli, že skoro nechodíme každý zvlášť. Že když někde jsem, tak se tam za chvíli objeví i Pancho. I když už jsem studovala na akademii, seděl v ateliéru, koukal, jak maluji, a hlídal…
Vy jste malířka, on původně muzikant. Před sedmi lety jste hodně zariskovali. Začali jste vydávat vaše autorské knihy soukromě. A úspěšně. Podnikající umělci většinou dopadají katastrofálně. Vy jste se nebáli?
Báli. Hrozně. Ještě teď mi je špatně, když si vybavím ten pocit strachu. Ale postupem času si na to psychika zvykne.
Když teď sama sebe hodnotíte, jste spíš bohém, anebo racionální typ?
Jsem spíš racionálnější typ. To ale nemá nic společného s naším úspěchem, protože jsem jen poslušně realizovala šílený emotivní nápad svého muže.
Jak poslušně?
Na začátku, než jsme se do toho dobrodružství pustili, jsem mu slíbila, že se nebudu divit, nebudu odmlouvat a udělám bez řečí všechno, co řekne. Což znamenalo i vystupování v médiích, což mi teda vůbec nebylo příjemné.
Tady právě projevil Pancho talent na marketing. S prominutím "prudil" telefonáty redakce tak dlouho, až s vámi začaly vycházet rozhovory ve všech denících. O tom si i renomovanější autoři mohou nechat zdát.
To je prostě Pancho! Ale kdybyste věděla, jak jsem se styděla, jak mi bylo trapně, přece jen jsem prošla výchovou, že samochvála smrdí. Zároveň jsem ale doufala, že ví, co dělá. Můžete vytvořit cokoliv, ale když se o tom lidi nedoví…
Prozraďte mi teď recept na strach z fatálního podnikatelského finančního krachu.
Je to primitivní jak z primitivního amerického filmu, ale musíte prostě věřit, že všechno dobře dopadne. Nebo ještě spíš − že to vůbec nějak dopadne a že průšvih budete řešit, až když nastane. Taky je dobré, když vlastně vůbec nevíte, do čeho jdete, protože mít už zkušenost, tak vás úzkost nejdřív ochromí a pak sežere. Musela jsem na sobě dost zapracovat a změnit svoje životní postoje.
V čem?
Stát se optimistou z donucení. Mám přirozenou tendenci být spíš skeptik, držet se nohama při zemi. Sama sebe přesvědčuji, že ne, že je všechno lepší, než se mi na začátku zdá. Žije se s tím snáz. Měla jsem v hlavě i alternativu, že budeme muset fungovat s účty nadosmrti obstavenými exekutorem.
K tomu naštěstí nedošlo…
Měli jsme i hodně štěstí a zrovna se trefili do díry na trhu i do vkusu. Zároveň se potvrdilo něco, co jsem intuitivně tušila, ale nemohla dokázat. Že má Pancho manažerské schopnosti. Dnes už o tom nikdo nepochybuje, ale na začátku působil jako šílenec. Absolutně nesplňoval představy úhledného kravaťáka a byl chudý jak kostelní myš. Co taky jiného čekat od muzikanta, který má za manželku akademickou malířku.
Co míníte pojmem chudoba? Takhle si totiž v Česku stěžuje kdekdo.
Třeba jsem tři týdny v kuse dělala jen suché bramborové placky.
Kde jste bydleli?
Nejdřív jsme se potulovali po různých příšerných privátech. Bez peněz zjistíte, že se dá vlastně bydlet skoro všude. Na akademii mě nevzali hned, tak jsem rok uklízela v pražském Smetanově divadle. A jedna kolegyně uklízečka, Lada se jmenovala, mi pomohla sehnat byt. Jeden kumbál bez koupelny, bez kuchyně, v komplet cikánském baráku. My tam byli jediní bílí. Asi patnáct čtverečních metrů to mělo.
Jak dlouho jste zde bydleli?
Minimálně dvanáct let.
A tam jste rozjížděli své podnikání a vy kreslila své úspěšné knihy?
Ano.
Kde?
Skrčila jsem se a dala si prkno na kolena.
Vás ty podmínky nedeptaly?
Nevím, nepřipouštěla jsem si to. Nic lepšího jsem neměla, tak jsem vycházela z toho, že mám krásný výhled do zahrady. A vlastně nás docela bavili i sousedi. Historek s nimi mám na román, škoda, že nerada píšu delší texty. Češi jsou rasistický národ, ale mně Cikáni vyhovovali takovou upřímností.
A máte historku dokumentující tuto upřímnost?
Třeba jednou jsme šli sousedům popřát Vánoce a můj muž jim vzal flašku fernetu. Byli z toho úplně paf. Hlava rodiny − táta − vůbec nechápal, jak má na dárek reagovat. Honem nám za něj k Vánocům chtěl taky něco dát, ale nic neměli. Nakonec řekl: "Já vám odpojím na půl roku elektrický hodiny. Jo?"
Netrpěli jste s manželem na tom malém prostoru "ponorkou"?
Ne, spíš mám dojem, že jsme náš vztah ještě víc utužili. Pancho je obrovský a užvaněný, tak byly jen dvě cesty: buď ho začnu nenávidět, anebo si zvyknu a pak už zvládneme úplně všechno.
Hodně mladých lidí v takových startovacích podmínkách "vyměkne" a obrátí se pro pomoc na rodiče. Vás to nenapadlo?
Nevím proč, ale nepřipadalo nám, že jsme až v tak strašném průšvihu. Navíc to, že chci být malířka, byla moje volba. Akorát jsem pořád řešila mytí a praní. Na patře byla pro všechny jedna sprcha. Teda on už z ní někdo čórnul i hlavici. Ze zdi trčela jen trubka, ze které tekla studená voda, a pod ní si věčně jedna paní chladila červené víno. U maminky jsem si užívala nejvíc vanu.
Nebála jste se v tom domě?
Na mě by si díky Panchovi nikdo netroufnul. Všichni sousedi navíc byli předvídatelní. Čitelnější než lidi, kteří si občas hrají na honoraci a ve skutečnosti vám vrazí kudlu do zad. Občas si říkám, jestli by na mě ti, co jsem pro ně dnes zajímavá, tenkrát tak akorát neplivli.
Z jaké vlastně pocházíte rodiny?
Z normální slušné výtvarnické rodiny v Poděbradech. Se svými rodiči jsem prožila klidné a pohodové dětství. Tatínek už mi, bohužel, umřel, ale do Poděbrad se pravidelně vracíme. Dnes je v módě hyperaktivita, ale já jsem v dětství byla pravý opak. Maminka vzpomíná, že když mě ráno někam posadila, večer mě našla na stejném místě. Měla jsem svůj svět, nikdy jsem se nenudila.
Vás návrat do Poděbrad nelákal?
Jsem od začátku spokojená v Praze. Do Poděbrad jezdím dodnes na víkend − odpočinout si, ale už bych nesnesla ten přísný dozor sousedů. Tam se všichni znají a sledují. Třeba syna Toníčka nosíme v šátku na břiše. To už by tam ty vzorné paní vyskakovaly z kůže a pomlouvaly mě.
Takže to zrekapituluji: bydleli jste s manželem v pekelné díře, neměli co do úst a rozhodli se podnikat. Co byl ten zásadní impuls?
Vyšla moje autorská knížka Tajemná Praha. Měla úspěch, ale já dostala tak nízká procenta, že jsme z nich nezaplatili ani složenky. Vlastně jsem si ve výsledku vydělala míň než kdysi jako uklízečka. Pancho se rozzuřil. Došlo nám, že dokud budeme závislí na vydavatelích, tak pořád budeme ti poslední na řadě, kteří dostanou zaplaceno. Respektuji, že na sebe berou podnikatelské riziko, ale problém je v tom, že se v Česku nápady a originalita autora berou jako společné vlastnictví, které by měl dodávat zadarmo. Všichni se tváří, že vám dělají milost, když pro ně můžete ilustrovat, a že vás plně uspokojí ta tvůrčí práce, a ne že ještě budete tak drzí a očekávat za ni honorář. Ale když jim teda uděláte něco skoro zadarmo, ohrnují nad vámi nos. Nevypadalo to, že se něco změní. Museli jsme se změnit my.
Kde jste sehnali peníze?
S penězi nám pomohli naši kamarádi, kteří se už nemohli koukat na to, jak jsme pořád tak děsně chudí. (smích)
A pak už se všechno krásně rozjelo.
Ne. Kreslila jsem šestnáct hodin denně a Pancho ze všeho onemocněl. Byl to nápor na nervy pro oba. Ale pro něj, strůjce celého nápadu, hlavního manažera a chlapa k tomu, ještě víc. Od dětství se mu tvoří málo krevních destiček. Teď se mu kvůli stresu přestaly dělat úplně. Zmizely. Do nemocnice si ale lehnout jít nemohl, tak bral léky. Ty ovšem měly vedlejší účinky. Příšerně ztloustnul, nafoukl se jako balon, úplně se mu změnily rysy, lidi ho nepoznávali. To by ani tak nevadilo, ale prášky měly vliv i na jeho nálady. On je cholerik od přírody, teď ho ale chytaly nekontrolovatelné záchvaty vzteku. A do toho podnikal. Chystali jsme třeba výstavu v Národním muzeu. A on, který je jako ďas normálně, tam vždycky vlítnul jako pominutý ďas. Honil tam ty muzejníky opředené pavučinami, kterým se kapitalismus širokým obloukem vyhnul a chtěli tak nějak v klidu a tichu dožít. Strašně ho nenáviděli a báli se ho. (Pancho přichází a předává Lucii syna. Toníček je až do konce rozhovoru potichu a v klidu.)
Kdy nastal ten zlomový moment, kdy jste se trochu uklidnila a uvědomila si, že jste vlastně uspěli?
Když jsme zjistili, jak dobře se prodává leporelo, a když nám přišly peníze na účet.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo, myslím v podnikání, a nastal konečně klid?
Tak to ani omylem. Když se začalo trochu dařit a tu naši díru jsme relativně zkultivovali, vyštípala nás z ní dost nechutným způsobem realitka. Dokonce jsme se s ní soudili. Povedlo se nám získat kus půdy na rekonstrukci a mně po letech snažení otěhotnět. V rozhrabané půdě s dítětem se ale být nedá. Domluvili jsme se s rodinou, že odkoupíme podíl rodinného domku ve Šternberku. Do toho domu sjel týden po podepsání smlouvy oknem blesk a vypálil ho. Ani jsme ho nestihli pojistit.
Promiňte, že se směji, ale vy to říkáte tónem, jako byste rozbila v samoobsluze plato vajíček, a ne přišla o dům.
Protože to je už za mnou. Navíc mám teď na klíně našeho úžasného Toníčka a všechny předchozí starosti jsou mi ukradené. Ale když se to stalo, měla jsem pocit, že vystupuju v nějakém naprosto debilním snu. V noci mi volala teta, že prý hoří a oni stojí s dětmi venku a koukají na to. Nemohli ani hasit, protože barák byl stále pod proudem.
I tehdy jste si vsugerovala, že budete optimistkou?
Ne, já byla úplně vedle. A to horší mělo teprve přijít.
Co je ještě horšího?
Čert vem barák, žila jsem bez něj do teď, budu žít i nadále. Ale po požáru zavládla naprostá hysterie, která totálně rozvrátila rodinné vztahy, a bojím se, že se už nikdy neurovnají.
Jaká hysterie?
Nezlobte se, ale nechci o tom mluvit.
A kde tedy bydlíte teď, když vám shořel dům?
Bydlíme na té půdě.
Něco veselejšího: proč si myslíte, že zrovna vám vyšel tak jedinečný partnerský vztah?
Jedna naše kamarádka říká, že nejsme pár, ale chemická sloučenina. Máme oba natolik odlišné vlastnosti, že až spojením vznikne ta správná síla.
